ECLI:CZ:NS:2017:11.TVO.9.2017.1
sp. zn. 11 Tvo 9/2017-10
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2017 stížnost obviněného D. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 2 To 1/2017, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného D. S. z a m í t á .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 9 T 13/2016, byl obviněný D. S. uznán vinným zločinem (pozn. správně zvlášť závažným zločinem) znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin a sbíhající se zločin (pozn. správně zvlášť závažný zločin) loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 3 T 213/2012, byl obviněný podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Tímto rozsudkem byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 3 T 213/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně však podal obviněný D. S. odvolání a vzhledem k probíhajícímu odvolacímu řízení byla tak ve smyslu §72 odst. 4 tr. ř. založena, s ohledem na běh vazební lhůty, příslušnost Vrchního soudu v Praze k rozhodnutí o otázce dalšího trvání či netrvání vazby obviněného.
3. S ohledem na výše uvedené poté Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 2 To 1/2017, rozhodl podle §72 odst. 1, odst. 4 tr. ř. o ponechání obviněného ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. ř. Vrchní soud v rámci svého rozhodovacího procesu zvážil a přezkoumal všechny okolnosti daného případu a dospěl k závěru, že vzhledem k charakteru a závažnosti stíhané trestné činnosti, jakož i osobě obviněného, existuje stále důvodná obava, že by mohlo dojít k zmaření nebo podstatnému ztížení dosažení účelu trestního řízení. Tato obava byla navíc umocněna tím, že v daném případě již došlo k nepravomocnému odsouzení obviněného k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, z čehož lze dovodit obavu z útěku právě před takovým trestem, případně je hrozba útěku značně zesílena. Vzhledem k těmto okolnostem, osobě obviněného a závažnosti trestného činu, pro který je stíhán, Vrchní soud rovněž shledal, že účelu vazby nelze dosáhnout ani jiným opatřením, a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí.
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 2 To 1/2017, podal obviněný D. S. stížnost, v níž předně zdůraznil, že se závěry o důvodnosti dalšího trvání vazby nesouhlasí. Je sice pravdou, že byl nepravomocně odsouzen k vysokému trestu odnětí svobody, avšak v této výměře je započten již vykonaný čtyřletý trest ze zrušeného rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 3 T 213/2012. Obviněný rovněž upozornil na skutečnost, že se nikdy v minulosti trestnímu stíhání nevyhýbal, a to ani v případech, kdy mu hrozil vysoký trest odnětí svobody. Jeho osobní, majetkové a sociální poměry mu navíc útěk a skrývání ani neumožňují. V případě, že by byl propuštěn na svobodu, by se zdržoval v místě svého trvalého pobytu a začal by pracovat. Obviněný konečně poukázal, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání, přičemž dle jeho názoru nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by se jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí, zejména existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř., a aby v případě, že by dospěl k závěru, že je dán, zvážil přijetí písemného slibu obviněného ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) tr. ř., který přikládá jako náhradu za vazbu.
5. Pro úplnost pak nutno doplnit, že Vrchní soud v Praze poté projednal odvolání obviněného D. S. a usnesením ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 2 To 1/2017, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Hradci Králové tedy v souladu s rozhodnutím odvolacího soudu věc obviněného D. S. znovu projednal a rozsudkem ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. 9 T 13/2016, jej uznal vinným zločinem (pozn. správně zvlášť závažným zločinem) znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin a sbíhající se zločin (pozn. správně zvlášť závažný zločin) loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 3 T 213/2012, byl obviněný podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 3 T 213/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 2017 pak podal obviněný na místě odvolání (č. l. 670).
6. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze podle §147 odst. 1 tr. ř., tedy přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného D. S. není důvodná.
7. Nejvyšší soud na základě svého přezkumu konstatuje, že vrchní soud ve svém rozhodnutí dostatečně vymezil důvody ponechání obviněného ve vazbě a jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly, přičemž zdůraznil i okolnosti, které ponechání obviněného ve vazbě ještě umocňují. Vzhledem k závažnému charakteru stíhané trestné činnosti a osobě obviněného totiž existuje zcela důvodná obava, že by se obviněný mohl trestnímu stíhání a případnému trestu vyhýbat. Toto nebezpečí je předně odůvodněno nepravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. 9 T 13/2016, kterým byl obviněný D. S. za předmětnou trestnou činnost odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. V této souvislosti má Nejvyšší soud za nutné připomenout, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, uvedl, že již samotná hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno [za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval šest let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10), sedm let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03) či devět let (srov. např. usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3219/11)]. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo.
8. V této souvislosti má Nejvyšší soud rovněž za nutné poukázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“), dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též jen „Úmluva“; srov. „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. 2122/64). Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. 152/04).
9. Dalším důvodem obavy před uprchnutím nebo skrýváním se obviněného s cílem vyhnout se trestnímu stíhání nebo trestu je i skutečnost, že obviněný nemá stabilní zázemí a je osobou bez zaměstnání. V tomto směru pak nelze opomenout ani závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a psychologie, dle kterých obviněný trpí těžkou smíšenou poruchou osobnosti, v níž dominují rysy emočně nestabilní a asociální, s projevy nezdrženlivosti a netečnosti. Obviněný má sklon k impulzivním reakcím, svou agresivitu ovládá nedostatečně a je dlouhodobě závislý na alkoholu. Jeho resocializace je navíc vzhledem k jeho nevyléčitelně narušené osobnosti a početné různorodé delikvenci výrazně omezena. Dle Nejvyššího soudu tak obviněný D. S. nemá natolik pevné osobní, rodinné a pracovní vazby, aby opodstatňovaly jeho propuštění na svobodu, neboť ve srovnání se zvýšeným rizikem útěku nebo skrýváním v dané věci, a to i při plném respektování principu presumpce neviny, neeliminují důvodnou obavu z následků uvedených v ustanovení §67 písm. a) tr. ř.
10. Nejvyšší soud má dále za nutné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, podle něhož ve vazebním řízení obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají pouze existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě. Soud tedy pochopitelně nemůže v rámci rozhodování o vazbě hodnotit, zda obviněný spáchal trestnou činnost, pro kterou je stíhán, avšak existuje-li důvodné podezření, že se tak stalo, pak je namístě posoudit i charakter spáchané trestné činnosti, který může v konkrétním případě svědčit o naplnění důvodné obavy ve smyslu §67 tr. ř. V tomto směru pak nelze opomenout, že ze skutkových zjištění Krajského soudu v Hradci Králové (jež mají oporu v provedených důkazech, a to zejména ve výpovědi poškozené, výpovědích dalších svědků, znaleckých posudcích, listinných důkazech atd.) vyplývá, že předmětný skutek, pro který je vedeno trestní stíhání obviněného, byl spáchán, že tento skutek má všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a je zde i důvodné podezření, že jej spáchal právě obviněný D. S.
11. Všechny tyto skutečnosti proto i nadále odůvodňují trvání útěkové vazby podle §67 písm. a) tr. ř.
12. Nejvyšší soud se rovněž ztotožnil se závěrem Vrchního soudu v Praze, že vazbu obviněného nelze vzhledem k výše uvedeným důvodům nahradit ani mírnějším zajišťovacím institutem podle trestního řádu, neboť žádné těchto opatření by spolehlivě nezajistilo osobu obviněného pro účely probíhajícího trestního řízení. Nutno pak doplnit, že v tomto případě Nejvyšší soud nerozhodoval o přijetí nebo nepřijetí slibu obviněného, a to z důvodu, že by tímto postupem obviněnému nebo státnímu zástupci upřel do budoucna možnost opravného prostředku v dané věci, a tudíž ponechal toto rozhodnutí zcela na úvaze odvolacího soudu.
13. Závěrem lze konstatovat, že trestní řízení vedené proti obviněnému vzhledem k charakteru a náročnosti projednávané věci trvá přiměřeně dlouhou dobu a nebyly zde zjištěny ani žádné průtahy. Náročnosti projednávané věci přitom odpovídá i délka trvání vazby, která ani zdaleka nedosáhla zákonem vymezenou nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby podle §72a odst. 1 písm. c) tr. ř.
14. Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud plně ztotožnil s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 2 To 1/2017. Stížnost obviněného D. S. se tak nemohla setkat s úspěchem a Nejvyšší soud ji proto podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 4. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu