ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.3860.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 3860/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny, a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky se sídlem v Praze 3, Orlická č. 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, proti povinnému K. Š. , zastoupenému JUDr. Štěpánkou Šilhánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, V Lipkách č. 775/1, pro 71 601 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pro sp. zn. 33 EXE 952/2012, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2017, č. j. 58 Co 117/2017-85, opravenému usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2017, č. j. 58 Co 117/2017-107, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Dovoláním napadeným usnesením bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 2. 2017, č. j. 33 EXE 952/2012-68, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce z důvodu jeho nemajetnosti podle §268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a to pro předčasnost návrhu povinného, neboť soudní exekutor dosud neukončil šetření ohledně majetku povinného. Odvolací soud zjistil, že exekuce byla nařízena na majetek povinného „podle vykonatelného výkazu nedoplatků“ oprávněné ze dne 11. 3. 2011, č. 1941107116, že vymožením pohledávky oprávněné ve výši 71 601 Kč byl pověřen soudní exekutor Mgr. Daniel Vlček, Exekutorský úřad Praha 7, a že dosud nebyla provedena veškerá lustrace majetku povinného soudním exekutorem, proto dospěl k závěru, že závěr o nemajetnosti povinného je prozatím předčasný, když je pravděpodobné, že pohledávka oprávněného může být z majetku povinného alespoň částečně uspokojena, a není proto prozatím dán důvod k zastavení exekuce.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá především, že odvolací soud nepostupoval v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3442/2011, a nevyžádal si od soudního exekutora zprávu o průběhu exekuce a k závěru o průběhu šetření majetku soudním exekutorem dospěl pouze na základě stávající spisové dokumentace. Odvolací soud přitom nepřihlédl k tvrzení povinného, že v exekuční věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Co 121/2016 a dalších řízeních byly exekuce na majetek povinného zastaveny.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vznáší-li dovolatel výhrady proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a tento dovolací důvod není způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., neboť dovolací soud již několikrát ve své judikatuře zopakoval, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Závěr odvolacího soudu o tom, že exekutor v daném případě ještě neuskutečnil veškerá šetření potřebná k závěru o zjevné bezúspěšnosti exekuce, je jistě závěrem skutkovým, když bylo záležitostí volné úvahy odvolacího soudu, zda je či není možné tento závěr z dosavadního obsahu spisu bez pochybností dovodit, jenž zásadně jako dovolací důvod neobstojí.
Za těchto okolností by bylo možné přípustnost dovolání dovodit jen tehdy, když postup odvolacího soudu (a zároveň i soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí ze dne 2. 2. 2017, č. j. 33 EXE 952/2012-68, bylo napadeným rozhodnutím odvolacího soudu potvrzeno a s nímž se odvolací soud ztotožnil) při provádění dokazování zasáhl do práva dovolatele na spravedlivý proces (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 700/2016), což v projednávané věci přichází v úvahu pro případ, že by volná úvaha soudů obou stupňů ohledně skutkového (nikoliv právního) zjištění, že šetření ze strany exekutora ohledně majetkových možností povinného, nebyla alespoň v základu a logicky objasněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012, 30 Cdo 4352/2016).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že exekutor dosud neprovedl veškeré potřebné úkony směřující ke zjištění majetkových možností povinného, a odkázal v tomto směru na usnesení soudu prvního stupně. Soud prvního stupně závěr o neukončeném potřebném šetření odůvodnil tak, že jej učinil na základě dosavadního obsahu spisu, jenž zahrnuje i zprávu exekutora o dosavadním průběhu exekuce , kterou exekutor podal společně s předložením spisu soudu prvního stupně o návrhu povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Soud prvního stupně odůvodnil, že exekutorovi je třeba poskytnout přiměřený prostor pro zjištění majetku povinného i tehdy, když jiné exekuce vůči témuž povinnému již byly zastaveny. Šetření je přitom třeba uskutečnit i ohledně možných budoucích majetkových poměrů povinného. Z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně je tedy v základu zřejmé, proč návrh dovolatele na zastavení exekuce zamítl jako prozatím předčasný. Vzhledem k tomu, že odůvodněnost potvrzujícího (a dovoláním napadeného) rozhodnutí odvolacího soudu je třeba posoudit společně s rozhodnutím soudu prvního stupně, které bylo rozhodnutím odvolacího soudu potvrzeno a na něž odvolací soud odkázal, je na místě uzavřít, že vysvětlil-li v základu výsledek své volné úvahy při hodnocení provedených důkazních prostředků soud prvního stupně, je vysvětlení i ze strany odvolacího soudu dostatečné, protože po obsahové stránce i svým odůvodněním vytváří jednotu s rozhodnutím soudu prvního stupně. S ohledem na výše uvedené dovolací soud neshledal, že by bylo došlo k zásahu do práva dovolatele na spravedlivý proces.
Jde-li o výhradu povinného, že „odvolací soud rozhoduje v téměř totožných případech pokaždé jinak a „že se nedrží ustálené judikatury v těchto věcech“, jsou tyto námitky dovolatele příliš nekonkrétní na to, aby s nich dovolací soud zjistil, jaká údajně odlišně řešená právní otázka má být na újmu dovolatale řešena odvolacím soudem nekonzistentně. Takové výhrady proto neobstojí jako skutečně vymezený dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 a §241b odst. 3 o. s. ř., což vede k závěru o nedostatečném vymezení dovolacího důvodu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3282/2016). Dodává se, že ve vztahu k těmto námitkám dovolatel nevymezil ani žádný předpoklad přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu