ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.4552.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 4552/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného POWER LINK CORPORATION LIMITED , reg. č. 862412, se sídlem Unit D, 10/Fm China overseas building, 139 Hennessy Road, Wanchai, Hongkong, Čínská lidová republika, zastoupeného JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova č. 105/6, proti povinnému R. B. , O., pro 123 246 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 10 Nc 5130/2006, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. ledna 2016, č. j. 10 Co 571/2016-90, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 16. 3. 2016, č. j. 10 Nc 5130/2006-66, zastavil v celém rozsahu exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 4. 2006, č. j. 10 Nc 5130/2006-33, podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu za použití §52 odst. 1 exekučního řádu (výrok I.), zrušil výrok o nákladech exekuce a nákladech oprávněného obsažený v usnesení o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora ze dne 12. 4. 2006, č. j. 10 Nc 5130/2006-33 (výrok II.), a rozhodl, že oprávněný je povinen zaplatit povinnému na nákladech řízení o návrhu na zastavení exekuce 300 Kč (výrok III.), a že oprávněný je povinen nahradit soudní exekutorce JUDr. Jitce Wolfové, Exekutorský úřad Plzeň-město, na náhradě nákladů exekuce 605 Kč (výrok IV.).
K odvolání oprávněného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 1. 2016, č. j. 10 Co 571/2016-90, usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích III. a IV. potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že zavinění zastavení exekuce je třeba posuzovat z procesního hlediska, přičemž o zavinění oprávněného na zastavení exekuce jde tehdy, podal-li návrh na nařízení exekuce, aniž by disponoval bezvadným exekučním titulem, přičemž přesvědčení oprávněného o bezvadnosti exekučního titulu nebo absence poznatků o tom, že exekuční titul by mohl být v budoucnu vnímán jako vadný, což by mělo za následek zastavení exekuce, není pro posouzení otázky procesního zavinění relevantní. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byla exekuce zastavena z důvodu neplatného exekučního titulu – rozhodčího nálezu, je procesní zavinění na straně oprávněného.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání. Namítá, že v době podání exekučního návrhu dne 7. 4. 2006 oprávněný disponoval pravomocným a vykonatelným exekučním titulem, avšak vzhledem k posunu judikatury Nejvyššího soudu, ke kterému došlo rozhodnutím ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, a následujícími rozhodnutími, se stal exekuční titul oprávněného neplatný, avšak tuto skutečnost v době podání exekučního návrhu nemohl předvídat a ani ji ovlivnit. Náklady soudního exekutora by měl nést povinný, neboť svým jednáním, tedy tím, že neuhradil oprávněnému včas jeho splatnou pohledávku a zapříčinil tím vymáhání pohledávky v exekučním řízení a tím mu vzniká povinnost podílet se i na náhradě nákladů při zastavení exekučního řízení. Oprávněný nesouhlasí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (například usnesení ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014), neboť v těchto případech na straně oprávněného nedošlo k procesnímu pochybení a zavinění zastavení exekuce, neboť zavinění nelze spatřovat ve skutečnosti, že oprávněný podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podle pravomocných exekučních titulů a nemohl předvídat a ani ovlivnit vývoj judikaturní praxe, která by retrospektivně shledala jeho procesní pochybení, proto by náklady exekuce měl vést povinný, který podání exekučního návrhu svým jednáním zapříčinil, a tyto závěry v několika případech potvrdil i Ústavní soud, například ve svém usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2860/15. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně uvedl, že byla-li exekuce zastavena, platí, že v souladu s §271 o. s. ř., ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním exekuce vznikly, rozhodne podle toho, z jakého důvodu k zastavení exekuce došlo, a to s ohledem na procesní zavinění účastníků exekučního řízení na jeho zastavení. Přitom oprávněné lze procesní zavinění na zastavení exekuce přičítat například tehdy, když při podání návrhu na nařízení exekuce nebo při jejím provádění nezachovala potřebnou míru pečlivosti a přistoupila bezdůvodně k vymáhání splnění povinnosti nebo ve vymáhání bezdůvodně pokračovala [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1756/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1013/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014 (uveřejněné pod číslem 98/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Nejvyšší soud dále uzavřel, že došlo-li k zastavení exekuce z důvodu, že exekuční titul nebyl od počátku materiálně a formálně vykonatelný (například proto, že byl vydán rozhodcem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť k jeho určení došlo v rozporu se zákonem), lze z takové skutečnosti vyvozovat procesní zavinění oprávněné na zastavení exekuce [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014 (uveřejněné pod číslem 98/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Proti tomuto usnesení byla podána ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2448/14, odmítnuta. Ústavní soud se přitom v tomto rozhodnutí vymezil k situaci, zda je možné oprávněnému v exekučním řízení vytýkat zavinění zastavení exekuce v důsledku neplatnosti exekučního titulu v situaci, kdy byl exekuční titul platný podle judikatury existující v době podání návrhu na zahájení exekuce (bod 7.). Ústavní soud dále mimo jiné uvedl, že … „ona výjimečnost neaplikace nového právního názoru nemůže spočívat v tom, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu, a ani v tom, že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal; zmíněné důsledky jsou totiž pojmovými znaky judikatorního odklonu, nemohou tedy pochopitelně zakládat výjimečnost situace“ (viz bod 10.). Tyto závěry dovolací soud následně přejal i ve své následně aplikační praxi, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4561/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1903/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5150/2015. Argumentuje-li dovolatel usnesením (nikoliv nálezem) Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2860/2015, v němž Ústavní soud měl aprobovat za typově shodné situace, že žádný z účastníků a ani exekutor nemá mít právo na náhradu nákladů exekuce, nelze přehlédnout, že Ústavní soud se v předmětném rozhodnutí nezabýval právním posouzením, zda oprávněnému je nebo není na místě uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce, ale rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti odůvodnil tak, že „rozhodnutí odvolacího soudu je náležitě a logicky odůvodněno“, takže jím nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele (soudního exekutora) na spravedlivý proces. Předmětnou právní otázku z téhož důvodu Ústavní soud meritorně neřešil ani v dovolatelem rovněž uvedeném usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1888/2015.
V projednávané věci oprávněný při podání exekučního návrhu spoléhal na to, že rozhodčí nález byl vydán v souladu s tehdejší judikaturou dovolacího soudu, avšak jak následně dovodil soud prvního stupně (a oprávněný závěr soudu prvního stupně stran neplatnosti rozhodčí doložky nerozporoval) byl exekuční titul (rozhodčí nález) od počátku nevykonatelný. Závěr odvolacího soudu v otázce namítaného procesního zavinění je tedy v souladu se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu a dovolací soud neshledal důvod se od této judikatury odchýlit.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu