ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2380.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 2380/2017-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., v právní věci zástavní věřitelky Českomoravské stavební spořitelny, a.s. se sídlem v Praze 10, Vinohradská č. 3218/169, IČO 49241397, zastoupené Mgr. Petrem Olejárem, advokátem se sídlem v Brně, Vinohrady č. 794/45, proti zástavnímu dlužníku L. Z. , zastoupenému Mgr. Rostislavem Částkou, advokátem se sídlem v Nejdku, Limnická č. 1246, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 245/2015, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. ledna 2017, č. j. 13 Co 427/2016-143, takto:
Dovolání zástavního dlužníka se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 1. 2017, č. j. 13 Co 427/2016-143, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Judikatura soudů dospěla k závěru, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, a že tyto rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné; jiné (další) skutečnosti, např. promlčení zástavního práva nebo zánik zajištěné pohledávky, nejsou pro rozhodnutí o žalobě o soudní prodej zástavy právně významné (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutích a stanovisek, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3973/2009, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4377/2009). Soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení §358 odst. 1 věty první zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (do 31. 12. 2013 §200z odst. 1 o. s. ř.) doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak - jak vyplývá z povahy řízení o soudním prodeji zástavy jakožto první fáze soudního prodeje zástavy - jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113/2013 v časopise Soudní judikatura), a obdobná úvaha platí i při zkoumání toho, zda byla doložena zástavním právem zajištěná pohledávka (má-li být právním titulem zajištěné pohledávky smlouva). To, že důvod neplatnosti smlouvy vyšel z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a že nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, neumožňuje soudu provést dokazování k takovým sporným tvrzením (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2786/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013).
Zajišťovaná pohledávka musí být v zástavní smlouvě identifikována dostatečně určitě, tj. tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy bylo zřejmé, jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2964/2006, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 69/2006). Požadavek identifikace zajištěné pohledávky lze mít za splněný, je-li v zástavní smlouvě charakterizována zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele a osobního dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zajištění, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 851/2003, uveřejněného pod č. 14/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I kdyby zajišťovaná pohledávka nebyla v zástavní smlouvě označena dostatečně přesně a bylo by proto třeba pokusit se pomocí výkladu projevu vůle uvedeného ve smlouvě o odstranění takové nejasnosti, nebylo by možné k tomu potřebné skutečnosti zjišťovat v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3447/2011).
Na přípustnost dovolání v daném případě nelze důvodně usuzovat ani z námitky dovolatele o „vlivu běhu insolvenčního řízení na plnění ze zástavy, když jedním ze zástavců je i osobní dlužník, který je v úpadku“. Zahájení insolvenčního řízení samo o sobě nebrání tomu, aby byl nařízen výkon rozhodnutí postihující majetek, který patří do majetkové podstaty dlužníka – úpadce (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.2.2001, sp.zn. 21 Cdo 1318/2000, uveřejněné pod č. 69/2001Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatele o „šikanózním jednání zástavního věřitele, respektive jeho jednání v rozporu s dobrými mravy“. Zástavní právo má - jak vyplývá z ustanovení §152, §165 odst. 1, §165a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 – v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele řádně a včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka. Je zcela ponecháno na vůli zástavního věřitele, zda se bude domáhat uspokojení zajištěné pohledávky po dlužníkovi ze zajištěné pohledávky nebo po zástavním dlužníku, stejně jako to, kterou z více zástav si vybere k realizaci svého práva. Postup zástavního věřitele, který podá žalobu na soudní prodej zástavy proti zástavnímu dlužníku - zástavci, proto nemůže být v rozporu s dobrými mravy. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1166/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2326/2012).
Do potvrzujícího výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení není dovolání zástavního dlužníka proti usnesení odvolacího soudu vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění (náhradě nákladů řízení) nepřevyšujícím 50.000,- Kč (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, které bylo uveřejněno pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavního dlužníka podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi zástavní věřitelkou a zástavním dlužníkem se v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy nerozhoduje [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06, v němž Ústavní soud přijal právní názor, že je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy (§200y až 200za o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, s účinností od 1. 1. 2014 jde o §358 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 28/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16)].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. října 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu