ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.3613.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 3613/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně OLMA, a.s. se sídlem v Olomouci, Pavelkova č. 59718, IČO 47675730, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 710/31, proti žalovanému Ing. J. G. , zastoupenému JUDr. Tomášem Hulvou, advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky č. 2/1, o 1.320.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 106 C 57/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2015, č. j. 16 Co 47/2015-370, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Lenky Příkazské, advokátky se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 710/31.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 1.320.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši, která odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 7 procentních bodů, a to počínaje druhým dnem následujícím po doručení žaloby žalovanému. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaný u žalobkyně pracoval od 1. 1. 1998 jako generální ředitel, že mezi účastníky byla uzavřena dne 23. 1. 2007 „manažerská smlouva - smlouva o individuálních pracovních a platových podmínkách“, kterou byl upraven pracovní poměr účastníků v souvislosti s výkonem funkce generálního ředitele ode dne 1. 1. 2007, že žalovaný v době uzavření manažerské smlouvy vykonával současně i funkci předsedy představenstva a že dne 18. 12. 2008 byl z funkce generálního ředitele odvolán. Pro období roku 2008 vycházelo odměňování žalovaného coby generálního ředitele z manažerské smlouvy ze dne 23. 1. 2007, a to z jejího čl. IV. Žalovaný obdržel mimo jiné na odměnách 1.320.000,- Kč, ačkoliv nebyly naplněny ukazatele uvedené v manažerské smlouvě žalovaného podmiňující přiznání a vyplacení pohyblivé části mzdy. Navíc je „manažerská smlouva“ neplatná, neboť žalovaný u žalobkyně vykonával funkci předsedy představenstva a zároveň generálního ředitele, přičemž náplň jejich pracovních činností při výkonu těchto funkcí se kryla, a mimo to byla podepsána žalovaným coby generálním ředitelem a za žalobkyni jsou podpisy místopředsedy představenstva a ostatních členů představenstva, což je v rozporu s údaji v obchodním rejstříku a stanovách žalobkyně o tom, kdo je oprávněn za společnost jednat. Na straně žalovaného tak vyplacením uvedených částek došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 8. 8. 2011, č. j. 106 C 57/2010-78, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na nákladech řízení žalovanému 79.320,- Kč k rukám jeho zástupce a ČR - Okresnímu soudu v Opavě 406,- Kč. Z listinných důkazů („manažerské smlouvy“ uzavřené mezi účastníky, Organizačního řádu, Pracovního řádu a Stanov žalobkyně) zjistil, že obsah činností vykonávaných žalovaným jako generálním ředitelem není totožný s obsahem činností vykonávaných z titulu funkce předsedy představenstva, neboť rozsah činností generálního ředitele vymezený organizačním řádem je podstatně širší. Manažerská smlouva tudíž nemůže být neplatná z důvodu „nepřípustné kumulace funkcí generálního ředitele a předsedy představenstva“. Její neplatnost nemůže být důvodně namítána ani proto, že na straně představenstva nebyla podepsána předsedou představenstva, neboť byla na jedné straně podepsána žalovaným jako zaměstnancem a na druhé straně místopředsedou a dalšími všemi čtyřmi zbývajícími členy představenstva. Jestliže částky, které žalobkyně považuje za bezdůvodně vyplacené, byly žalobci vyplaceny v souladu s „manažerskou smlouvou“ a rozhodnutím představenstva žalobkyně, staly se tyto do té doby fakultativní složky složkou mzdy nárokovou a žalobkyně byla povinna takovýto nárok žalovanému poskytnout.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 7. 2012, č. j. 16 Co 164/2012-165, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 78.146,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Hulvy. Dovodil, že „žalovaný byl v pracovním poměru u žalobkyně řadu let již před uzavřením manažerské smlouvy ze dne 23. 1. 2007“, že „manažerská smlouva představuje smlouvu o individuálních, pracovních a platových podmínkách pro výkon práce generálního ředitele společnosti“ a že „neřeší pracovní vztah mezi účastníky, nýbrž toliko pracovní a platové podmínky žalovaného ve funkci generálního ředitele“. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně také v tom, že „obsah pracovních povinností žalobce jako generálního ředitele podle manažerské smlouvy a ve spojení s organizačním řádem nekoresponduje s povinnostmi pro něj vyplývajícími z titulu funkce předsedy představenstva“ a že „rozsah povinností generálního ředitele vymezený organizačním řádem je podstatně širší“. Vzhledem k tomu, že dohoda o poskytování pohyblivé části mzdy a konkrétní ukazatele podmiňující přiznání a vyplácení pohyblivé části mzdy jsou zejména pod bodem 1 a 2 zcela nekonkrétní a že konkrétní je toliko to, že podíl tohoto ukazatele (předpokladu) je do 50%, odvolací soud uzavřel, že v případě žalovaného byla okolnost, zda obdrží odměnu, závislá na zhodnocení dosažených pracovních výsledků, na základě úvahy představenstva a rozhodnutí představenstva v tomto smyslu má konstitutivní význam, „jinými slovy, jednalo se o nenárokovou složku mzdy, na kterou vznikl nárok na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání“.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 21. 1. 2014, č. j. 21 Cdo 3822/2012-218, rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě zrušil. Dospěl k závěru, že „náplní funkce generálního ředitele byla (měla být) stejná činnost, kterou žalobce vykonával (měl vykonávat) u žalované jako předseda jejího představenstva (zastupování společnosti navenek, obchodní vedení společnosti i právní úkony směrem dovnitř společnosti), že tedy nebyl jmenováním do funkce generálního ředitele u žalobkyně platně založen pracovní poměr a že uzavřená manažerská smlouva na výkon této funkce je neplatná“.
Okresní soud v Opavě, vázaný právním názorem Nejvyššího soudu, rozsudkem ze dne 11. 9. 2014, č. j. 106 C 57/2010-292, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 1.320.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši, která odpovídá ročně výši repo sazby stanovené ČNB pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů a to počínaje druhým dnem následujícím po doručení žaloby žalovanému až do zaplacení, a nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že z obsahu manažerské smlouvy uzavřené mezi účastníky 23. 1. 2007 „je zřejmé, že tato neřeší existenci pracovního vztahu mezi účastníky jako takovou, nýbrž toliko pracovní a platové podmínky žalovaného ve funkci generálního ředitele“, a že tato smlouva v plném rozsahu ruší manažerskou smlouvu ze dne 16. 12. 2004. Vzhledem k tomu, že dle zákoníku práce za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda a mzda je peněžité plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, nutno konstatovat, že žalovaná částka představující (pohyblivou) složku mzdy žalovanému nenáleží, nebyl-li žalovaný zaměstnancem žalobkyně. Přijal-li žalovaný coby domnělý zaměstnanec žalobkyně z titulu mzdy jakoukoli částku, je nutno mu uložit, aby ji žalobkyni vrátil, neboť důvod, pro který částka byla žalovanému žalobkyní vyplacena, se ukázal neplatným. K námitce žalovaného k započtení uvedl, že žalovanému fakticky dosud žádná škoda, kterou by mu měla žalobkyně nahradit, nevznikla, neboť žalovaný dosud plnění v rozsahu žalované částky 1.320.000,- Kč má ve své dispozici; u žalovaného tak dosud nedošlo ke ztenčení rozsahu jeho majetku, tedy ke škodě. Žalobkyně se na žalovaném ani bezdůvodně neobohatila. Vykonával-li žalovaný pro žalobkyni činnost, ať již z titulu funkce předsedy představenstva či z jiného titulu, „byl za tuto faktickou činnost odměňován v rozsahu částky 28.800,- Kč měsíčně a 200.000,- Kč měsíčně“. Tyto částky však žalobkyně po žalovaném nepožaduje. Požaduje jen to, co bylo žalovanému vyplaceno „na pohyblivé částce mzdy“ za tři čtvrtletí (9 měsíců) roku 2008, tedy 1.320.000,- Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 5.2015, č. j. 16 Co 4712015-370, rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se povinnosti žalovaného zaplatit 1.320.000,- Kč potvrdil, v části týkající se náhrady nákladů změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 35.639,- Kč k rukám advokátky JUDr. Lenky Příkazské, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 60.626,- Kč k rukám advokátky JUDr. Lenky Příkazské. Vyšel z toho, že soud prvního stupně zjistil řádně skutkový stav a že jeho právní závěry jsou správné; pro stručnost na ně odkázal. Připomněl, že pracovní poměr žalovaného nemohl vzniknout na základě dřívějších manažerských smluv, neboť žalovaný byl členem statutárního orgánu žalobkyně - předsedou představenstva již od 21. 8. 1996. Z této skutečnosti vyplývá, že k nedovolenému souběhu funkcí došlo již za účinnosti „historických manažerských smluv“, na které žalovaný odkazuje, a za tohoto stavu důvody jejich neplatnosti jsou shodné s důvody neplatnosti posuzované manažerské smlouvy ze dne 23. 1. 2007. Mezi žalobkyní a žalovaným nevznikl a ani nemohl vzniknout pracovní poměr a nemohl vzniknout ani faktický pracovní poměr, neboť žalovaný vykonával práce u žalobkyně z titulu funkce předsedy představenstva (jde tak o obchodněprávní vztah). Je tudíž vyloučeno aplikovat na daný vztah mezi účastníky ustanovení §19 odst. 2 zákoníku práce, ve znění účinném do 23. 4. 2009, a žalovanému proto nemůže náležet náhrada škody podle tohoto ustanovení zákoníku práce. Žalobkyni nemohlo vzniknout na úkor žalovaného ani bezdůvodné obohacení, které je započitatelné s vyplacenou mzdou, jež je v tomto řízení uplatněna jako bezdůvodné obohacení. Poukázal přitom na to, že mzda, která byla žalovanému vyplacena, není po něm požadována zpět a žalobkyně se na žalovaném bezdůvodně neobohatila mimo jiné s přihlédnutím k té skutečnosti, že žalovaný pobíral od žalobkyně na základě dohody o poskytování pevné části mzdy částku 200.000,- Kč měsíčně. Odvolací soud nesouhlasil ani s námitkou žalovaného, že snad „novelizací obchodního zákoníku provedenou s účinností od 1. 1. 2012, a to §66 odst. 1, mělo dojít ke konvalidaci právního úkonu - manažerské smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 23. 10. 2007“, neboť takováto zpětná účinnost není podle jeho názoru možná a přípustná. Neexistoval-li mezi účastníky pracovněprávní vztah (soudy jsou v tomto směru vázány právním názorem Nejvyššího soudu), nelze dospět k jinému závěru, než že žalovaná částka představující pohyblivou složku mzdy žalovanému nenáleží, protože nebyl zaměstnancem žalobkyně. Přijal-li tuto částku jako část mzdy, je nutno mu uložit ji žalobkyni vrátit z titulu bezdůvodného obohacení.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný za otázky zásadního právního významu považuje: „zda za situace, kdy předseda představenstva vykonává funkci generálního ředitele, přičemž výčet činností generálního ředitele je širší, než povinnosti předsedy představenstva, je pracovní poměr sjednán neplatně a zda za situace, kdy je pracovní poměr sjednán neplatně pro souběh funkcí je povinen žalovaný vracet bezdůvodné obohacení, když vadu právního úkonu (manažerské smlouvy) způsobil výlučně žalobce - ten připravoval 1) manažerskou smlouvu, 2) vnitřní předpis zaměstnavatele, kde byly povinnosti generálního ředitele blíže vymezeny - žalovaný přece nemůže nést odpovědnost za souběh funkcí, který vznikl v důsledku vnitřního předpisu (organizační řád) zaměstnavatele“. Namítá, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl pracovněprávní vztah, „přestože pracovní smlouva nebyla (dle názoru Nejvyššího soudu, nikoli žalovaného) uzavřena platně“, a že vzhledem k tomu „je nutné aplikovat ust. §19 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném v r. 2008, resp, ust. §19 odst. 3 zákoníku práce v aktuálním znění“. Zaměstnanec (žalovaný) tak není povinen nahradit škodu, která případně následkem neplatného pracovněprávního úkonu vznikla zaměstnavateli (žalobkyni) a plnění přijaté na základě neplatného pracovněprávního úkonu nepředstavuje u zaměstnance bezdůvodné obohacení. Nesouhlasí ani se závěrem (ve vztahu k uplatněné námitce k započtení), že by mu „fakticky dosud žádná škoda nevznikla, pokud má částku 1.320.000,- Kč ve své dispozici a nedošlo u něj ke ztenčení jeho majetku“, neboť podle ustanovení §2952 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. Vytýká soudům, že se nezabývaly také přezkumem manažerských smluv ze dne 14. 1. 1998, ze dne 30. 1. 2002 a ze dne 16. 12. 2004, když „jednotlivé manažerské smlouvy jsou odlišné, v každé je náplň práce generálního ředitele stanovena jinak“. Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 21. 1. 2014, č. j. 21 Cdo 3822/2012-218, v rozporu se zákonem „přezkoumával skutková zjištění soudů nižších stupňů a teprve po tomto přezkoumání a změně skutkového zjištění soudů prvého a druhého stupně vyslovil právní názor, že jsou jmenování i manažerská smlouva neplatná“. Protože „zákon nespojuje neplatnost pracovní smlouvy pro překrývání činností statutárního orgánu a zaměstnance“, dovozuje, že „Nejvyšší soud tímto jednáním překročil své pravomoci svěřené soudní moci ústavou, když zasahuje do pravomoci zákonodárce a tvoří zákon!“. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto, neboť dovolatel pouze opakuje námitky, s nimiž se odvolací soud již vypořádal a žalobkyně se se závěry odvolacího soudu ztotožňuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky možnosti souběžného výkonu funkce generálního ředitele a předsedy představenstva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.), že žalovaný byl dne 18. 12. 2008 odvolán z funkce generálního ředitele žalobkyně, do které byl jmenován od 1. 1. 1998 (dne 24. 10. 1997), a že po celou tuto dobu vykonával také funkci předsedy představenstva žalobkyně. Pracovní a platové podmínky pro výkon funkce generálního ředitele byly upraveny v manažerské smlouvě ze dne 23. 1. 2007, kterou podepsali žalovaný jako generální ředitel, místopředseda představenstva žalobkyně Mgr. J. V. a členové představenstva žalobkyně Ing. I. Š., Ing. Z. S., Ing. D. Sch. a Ing. J. R. Odměňování žalovaného coby generálního ředitele pro období roku 2008 vycházelo z čl. IV. uvedené manažerské smlouvy. Žalovaný za rok 2008 obdržel za výkon funkce generálního ředitele mimo jiné na odměnách 1.320.000,- Kč. Podle žalobkyně nebyly naplněny ukazatele uvedené v manažerské smlouvě žalovaného podmiňující přiznání a vyplacení pohyblivé části mzdy a navíc je manažerská smlouva neplatná, neboť žalovaný u žalobkyně vykonával funkci předsedy představenstva a zároveň generálního ředitele, přičemž náplň jejich pracovních činností při výkonu těchto funkcí se kryla. Proto se žalobkyně domáhá po žalovaném vrácení takto vyplacených částek.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, nebo odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 737/2004, ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4028/2009, ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3104/2010, nebo ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2687/2014) činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo družstva fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení §34 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Neplatné jsou tedy pracovní smlouva (nebo jiná smlouva uzavřená v pracovněprávních vztazích), jmenování nebo volba, na jejichž základě má zaměstnanec vykonávat v obchodní společnosti nebo družstvu práci (funkci), jejíž náplní je činnost, kterou v této právnické osobě koná její statutární orgán (popřípadě jeho člen, jde-li o kolektivní orgán); právní předpisy ani povaha obchodní společnosti však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu. K těmto závěrům se hlásí i Nejvyšší správní soud (srov. např. odůvodnění jeho rozsudku ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 3 Ads 119/2010). V každém konkrétním případě je proto třeba zjišťovat, zda činnosti, jež jsou (měly být) náplní práce podle (manažerské) smlouvy uzavřené mezi statutárním orgánem (popřípadě jeho členem, jde-li o kolektivní orgán) a obchodní společností nebo družstvem, není (neměla být) stejná jako činnost, kterou tato osoba vykonávala (měla vykonávat) jako statutární orgán (popřípadě jeho člen, jde-li o kolektivní orgán). Jde-li o činnost (práci) odlišnou, lze ji v pracovním poměru vykonávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 496/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2310/2015).
Jak uvedl dovolací soud již v rozsudku ze dne 21. 1. 2014, č. j. 21 Cdo 3822/2012-218, vydaném v této věci, je nepochybné, že žalovaný, který byl předsedou představenstva žalobkyně, byl v roce 1997 jmenován do funkce generálního ředitele a že funkce předsedy představenstva žalobkyně zanikla dnem 18. 12. 2008, k němuž byl rovněž odvolán z funkce generálního ředitele. V manažerské smlouvě ze dne 23. 1. 2007 bylo (mimo jiné uvedeno), že „je generální ředitel povinen zabezpečovat úkoly vyplývající z rozhodnutí představenstva společnosti v duchu Stanov společnosti, Organizačního řádu, Pracovního řádu, zákoníku práce a dalších obecně závazných a vnitřních norem a oprávněn jednat jménem společnosti v rozsahu zmocnění uděleného Organizačním řádem, Pracovním řádem a dalšími vnitřními normami společnosti, případně na základě dalšího zmocnění představenstva společnosti či na základě plné moci“, a že generální ředitel je povinen „zachovávat mlčenlivost v rozsahu blíže uvedeném, upozornit představenstvo na skutečnosti ohrožující dobrou pověst a zájmy společnosti a vykonávat práci přesčas za podmínek uvedených v ustanovení §93 zák. práce“. Z uvedeného výčtu povinností generálního ředitele a s ohledem na povinnosti generálního ředitele vyplývající z organizačního řádu společnosti (zabezpečovat kontrolní a řídící činnosti společnosti, rozhodovat o všech záležitostech společnosti vyjma těch, které jsou svěřeny valné hromadě a představenstvu, řídit, kontrolovat a organizovat činnost společnosti v souladu s finančním plánem společnosti, zabezpečovat a připravovat podklady pro jednání představenstva a dozorčí rady, předkládat k projednání návrhy na přijetí, změnu či zrušení organizačních norem, plánů finančních investic, rekonstrukce, modernizace a oprav, přijímat a rozvazovat pracovní poměry s řídícími zaměstnanci, jednat se státními a správními orgány, tiskem, zajišťovat styk s veřejností, odpovídat za účelné hospodaření s veškerým majetkem společnosti, projednávat s odbornými řediteli jejich úkoly včetně hodnocení výsledků) je nepochybné, že náplní funkce generálního ředitele byla (měla být) stejná činnost, kterou žalovaný vykonával (měl vykonávat) u žalobkyně jako předseda jejího představenstva (zastupování společnosti navenek, obchodní vedení společnosti i právní úkony směrem dovnitř společnosti), že tedy nebyl jmenováním do funkce generálního ředitele u žalované platně založen pracovní poměr a že uzavřená manažerská smlouva na výkon této funkce je neplatná.
Z těchto závěrů vycházel v projednávané věci také soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 11. 9. 2014, č. j. 106 C 57/2010-292, a řídil se jimi i odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku.
V mezidobí se Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, v řízení o ústavní stížnosti Ing. J. G. (v této věci žalovaného) za účasti OLMA, a. s. (v této věci žalobkyně) jako vedlejší účastnice k otázce přípustnosti tzv. „souběhu funkcí“ (tedy, zda člen statutárního orgánu může vykonávat činnost, která přísluší statutárnímu orgánu, v pracovněprávním vztahu) vyjádřil. Uzavřel, že pracovněprávní argumentace obecných soudů v napadených rozhodnutích (shodná s argumentací v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, č. j. 21 Cdo 3822/2012-218) je v rozporu se subjektivním právem stěžovatele na svobodné jednání v zákonných mezích a že obchodněprávní argumentace obecných soudů v napadených rozhodnutích nesplňuje požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí. Vycházel přitom mimo jiné z toho, že ustanovení zákoníku práce, která definují závislou práci, jsou jen relativně (jednostranně) kogentní, neboť „vymezují sice právní vztahy, které se řídí zákoníkem práce vždy, ale nebrání ani tomu, aby si v jiných případech strany režim zákoníku práce zvolily“. Vztahy, jejichž předmětem je výkon závislé práce, jsou sice vždy podřízeny režimu zákoníku práce (či zvláštního zákona), což ale na druhou stranu neznamená, že by „na základě vůle stran nemohly být režimu zákoníku práce podřízeny i jiné právní vztahy, v nichž o výkon závislé práce nejde“. Uložil obecným soudům, že musí zejména „náležitě odůvodnit, proč si člen statutárního orgánu a korporace nemohou upravit vzájemná práva a povinnosti prostřednictvím smlouvy o výkonu funkce, pro který si zvolí režim zákoníku práce“, a „proč - pokud může člen statutárního orgánu část svých oprávnění k obchodnímu vedení delegovat na jiné (pověřené) osoby, kterými mohou být i zaměstnanci korporace (přičemž posouzení míry takové delegace je v zásadě vnitřní věcí společnosti) - není přípustné, aby tato působnost byla svěřena přímo členovi statutárního orgánu (a aby za tím účelem byla uzavřena s členem statutárního orgánu pracovní pracovněprávní smlouva).“
Nejvyšší soud se proto otázkou, zda člen statutárního orgánu může vykonávat činnost, která přísluší statutárnímu orgánu, v pracovněprávním vztahu znovu zabýval.
Je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně nebo za ni jedná zástupce. Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce (§13 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2007 – dále jen „obch. zák.“). Je-li podnikatelem právnická osoba, je vázána vůči třetím osobám jednáním uskutečněným jejím statutárním orgánem nebo likvidátorem, i když překročil rozsah jejího předmětu podnikání, ledaže jde o jednání, které překračuje působnost, kterou tomuto orgánu svěřuje nebo dovoluje svěřit zákon (§13 odst. 4 obch. zák.). Omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu právnické osoby vyplývající ze stanov, společenské smlouvy či jiného obdobného dokumentu nebo z rozhodnutí orgánů právnické osoby není možno uplatňovat vůči třetím osobám, i když byla zveřejněna (§13 odst. 5 obch. zák.).
Statutárním orgánem akciové společnosti je představenstvo, které řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem, a které rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou obchodním zákoníkem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady; nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva (§191 odst. 1 věty první až třetí obch. zák.). Představenstvo zabezpečuje obchodní vedení včetně řádného vedení účetnictví společnosti a předkládá valné hromadě ke schválení řádnou, mimořádnou a konsolidovanou, popřípadě i mezitímní účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty v souladu se stanovami společnosti (§192 odst. 1 věta první obch. zák.). Obchodním vedením akciové společnosti ve smyslu ustanovení §192 odst. 1 věty první obch. zák. je řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 479/2003, který byl uveřejněn pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Jak vyplývá ze shora uvedených ustanovení, statutární orgán (představenstvo akciové společnosti) je hlavním řídícím, výkonným a jednatelským orgánem právnické osoby (akciové společnosti). Z tohoto jeho postavení vyplývá zejména, že je to právě statutární orgán, který stojí na vrcholu pyramidy (hierarchie) právnické osoby a jejích orgánů. Z tohoto svého postavení je oprávněn ke všem jednáním jménem právnické osoby (u akciové společnosti s výjimkou těch, která obchodním zákoníkem nebo stanovami jsou vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady). V poměrech právnické osoby tak není jiného orgánu, který by byl statutárnímu orgánu „nadřízen“ a byl tak oprávněn dávat statutárnímu orgánu pokyny (příkazy) týkající se jednání právnické osoby navenek i interně. Na tom nic nemění skutečnost, že toto (všeobjímající) oprávnění statutárního orgánu může být „rozmělněno“ (rozptýleno, rozvolněno) tím, že stanovy, případně rozhodnutí samotného statutárního orgánu přenese některá oprávnění (jejich části) na další orgány právnické osoby nebo konkrétní fyzické osoby (zaměstnance). Může také zřídit různé poradní nebo konzultační orgány (ustanovit konkrétní fyzické osoby), jež jsou povolány poskytovat statutárnímu orgánu podklady pro jeho rozhodování (jednání).
Podle ustanovení §1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 7. 2007, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů (žalobce svůj nárok odvíjí od manažerské smlouvy ze dne 23. 1. 2007) [dále též jen „zák. práce“] tento zákon upravuje právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli; tyto vztahy jsou vztahy pracovněprávními.
Podle ustanovení §2 odst. 4 zák. práce za závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, se považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost.
Má-li být tedy vztah mezi dvěma subjekty považován za pracovněprávní, musí se jednat o vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, jehož předmětem je práce, která je vykonávána ve vztahu „nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance“, výlučně osobně zaměstnancem pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Jedině jsou-li splněny všechny tyto předpoklady, jedná se o pracovněprávní vztah. Z postavení statutárního orgánu (jeho členů, jde-li o kolektivní orgán - představenstvo) je zřejmé, že při výkonu své funkce (jako statutárního orgánu) nenaplňuje (nemůže naplňovat) znaky, jimiž zákoník práce charakterizuje vztahy pracovněprávní. Není nikoho, kdo by mu byl nadřízen a mohl mu dávat pokyny k výkonu jeho činnosti. Již z toho je zřejmé, že činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo družstva fyzická osoba nevykonává (nemůže vykonávat) v pracovním poměru.
Souhlasit nelze ani s názorem, že by si člen statutárního orgánu a korporace mohli upravit vzájemná práva a povinnosti prostřednictvím smlouvy o výkonu funkce, pro který si zvolí režim zákoníku práce, neboť skutečnost, že vztahy, jejichž předmětem je výkon závislé práce, jsou vždy podřízeny režimu zákoníku práce (či zvláštního zákona), neznamená, že by na základě vůle stran nemohly být režimu zákoníku práce podřízeny i jiné právní vztahy, v nichž o výkon závislé práce nejde.
Prvotním předpokladem uvedené úvahy je skutečnost, že je zde (shodná) vůle stran své vzájemné vztahy určitým způsobem upravit. Jde tedy o to, zda se jedná o vůli dvou stran právního vztahu, stojí-li na straně jedné jako zástupce zaměstnavatele člen statutárního orgánu a na straně druhé jako zaměstnanec rovněž člen statutárního orgánu. Okolnost, že je fyzická osoba jmenována statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), sama o sobě nebrání tomu, aby s ní byla uzavřena pracovní smlouva nebo jiná smlouva (dohoda) podle pracovněprávních předpisů (pro výkon jiné práce). Judikatura v této souvislosti již dříve zaujala názor, že v každém jednotlivém případě, je třeba zkoumat, zda při právním úkonu nedochází ke střetu zájmů mezi společností (korporací) jako zaměstnavatelem na straně jedné a jejím statutárním orgánem jako zaměstnancem na straně druhé. I když zákoník práce neměl (ke dni jmenování žalovaného do funkce generálního ředitele u žalobkyně a ke dni uzavření manažerské smlouvy) v tomto směru výslovnou úpravu, ustanovení §4 a §12 zák. práce ve spojení s ustanovením §22 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění do dne 31. 12. 2007) [dále též jen „obč. zák.“] vylučovalo, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, je třeba analogicky dovodit, že statutární orgán nemůže platně jednat jménem společnosti (korporace) jako zaměstnavatele, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti (k tomu srov. právní názory vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, uveřejněným pod číslem 63/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, nebo ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3053/2010).
Zaměstnavatele sice může v konkrétním případě zastupovat při uzavření smlouvy s členem statutárního orgánu i jiná fyzická osoba než statutární orgán, který se má stát zaměstnancem, ale nemůže být pochybnosti o tom, že tu nejsou dvě odlišné strany, které uzavírají smlouvu, ale že ve skutečnosti jde o předem dané právní jednání „ve shodě“, při němž nikdo plnohodnotně nezastupuje obchodní společnost. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je dána už tím, že - objektivně vzato, za běžných okolností - chtějí sjednat smlouvu (dohodu) pro sebe co nejvýhodnější (druh práce, místo výkonu práce, pracovní dobu, odměnu za práci apod.) a nic na tom nemění ani to, že případně dojde k bezvýhradnému přijetí nabídky, neboť i v takovém případě základní východiska účastníků pro uzavření smlouvy byla odlišná. Vždy jde pouze o odraz aktuální situace na trhu práce, přičemž – jak vyplývá z uvedeného - výsledek jednání nic nevypovídá o rozdílností zájmů obou stran při sjednávání pracovní smlouvy. Lze proto uzavřít, že rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy (dohody), která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy (dohody) jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem „současně“ hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele (srov. též již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 313/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010). Výstižnější než o (shodné) „vůli stran“ by tak bylo možné hovořit o „vůli statutárního orgánu“, a ten spíše sleduje své zájmy zaměstnance, nežli často protichůdné zájmy korporace jako zaměstnavatele.
Zákoník práce upravoval v rozhodné době - jak vyplývalo z jeho §1 – zejména „právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli“, jakož i pracovněprávní vztahy kolektivní povahy a některé právní vztahy před vznikem pracovněprávních vztahů při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, nikoliv však také právní vztahy, v nichž nešlo o výkon závislé práce. Nebyly-li (a ani v současnosti nejsou – srov. §1 zákoníku práce v aktuálním znění) právní vztahy, v nichž nejde o výkon závislé práce, předmětem úpravy obsažené v zákoníku práce, nutně to znamená, že se nemohou podrobit režimu zákoníku práce ani na základě vůle stran. Zákoník práce je samostatný právní kodex, kterým se řídí pracovněprávní vztahy vymezené v §1 zákoníku práce, a na tyto vztahy se použije občanský zákoník, jen jestliže to zákoník práce výslovně stanoví (srov. §4 zák. práce); nyní jen jestliže „nelze použít zákoník práce, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů“ (srov. §4 zákoníku práce v aktuálním znění). Úpravu zákoníku práce tedy nelze „nabízet k volnému užití každému, komu se jeho režim líbí“ (použít ji podle potřeb jednajících). Řečeno jinak a možná srozumitelněji, zákoník práce popsaným způsobem zakazuje, aby jeho režim byl vztahován pouze na základě vůle stran na jiné vztahy, než jaké vznikají při výkonu závislé práce nebo jaké vznikají v intencích §1 zákoníku práce v souvislosti s výkonem závislé práce. Obdobně svoji působnost upravují (regulují) i další právní předpisy (např. Občanský soudní řád, správní řád, insolvenční zákon a další).
Uvedené samozřejmě neznamená, že by strany smlouvy o výkonu funkce (nebo jiné smlouvy sjednané mezi společností a statutárním orgánem) si nemohly dohodnout taková ujednání, na základě kterých by se statutárnímu orgánu dostalo při výkonu jeho činnosti pro společnost (obchodního vedení) podobných oprávnění (výhod), jaké má zaměstnanec v pracovním poměru, ledaže by to zákon (o obchodních korporacích nebo jiný) zakazoval; je tímto způsobem možné sjednat, že statutárnímu orgánu (členu statutárního orgánu) náleží dovolená, náhrady při překážkách v práci, odškodnění při poškození na zdraví a pod. Takovou smlouvou se ovšem nemůže založit pracovněprávní vztah, který by se řídil zákoníkem práce, a sjednaných plnění se strany mohou domáhat jen na základě jejich smlouvy.
Právní úkon (právní jednání), který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně, je neplatný (srov. §4 a §18 zák. práce a §37 odst. 1 obč. zák.). Z uvedeného plyne, že právní úkon učiněný účastníkem pracovněprávního nebo občanskoprávního vztahu je platný, jen jestliže vůle účastníka byla projevena určitě a srozumitelně, byla svobodná a zejména vážná. V soukromoprávních vztazích (a samozřejmě také v pracovněprávních vztazích) se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.
Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (srov. §34 obč. zák.). Právní úkon je tedy výrazem autonomie vůle fyzické osoby v soukromoprávních vztazích. Autonomie vůle se v soukromoprávních vztazích projevuje (mimo jiné) v možnosti uzavřít smlouvu, a to nejen smlouvu, která je právními předpisy upravena jako smluvní typ (pojmenovanou smlouvu), ale i takovou smlouvu, která v sobě zahrnuje více smluvních typů (smíšenou smlouvu), nebo smlouvu, která v právních předpisech není výslovně upravena (nepojmenovanou smlouvu).
Obsahem smlouvy (a každého dalšího právního jednání) jsou – jak výše uvedeno - právní následky (v podobě práv a povinností), které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Protože se smlouva (stejně jako každé jiné právní jednání) posuzuje podle jejího obsahu, znamená to (mimo jiné), že se neposuzuje podle označení, které jí vybraly smluvní strany, nebo podle jiných hledisek stranami zvolených, ale pouze podle svého obsahu, a to v té podobě, jak byl projeven (vyjádřen) stranami smlouvy, popřípadě jak byl vyložen v souladu se zákonem předepsaným postupem pro výklad právních úkonů.
Právní úkon (jednání) může být z hlediska vážnosti vůle také simulované nebo disimulované. Při simulaci jednající osoba jen předstírá, že má určitou vůli, neboť projevuje jinou vůli, než jakou opravdu má. Při disimulaci jednající předstírá určitou vůli proto, aby tím zastřel jiný právní úkon (právní jednání), které ve skutečnosti sleduje. Obecně platí, že simulované a disimulované právní úkony (právní jednání) jsou vadné pro nedostatek vážné vůle. Má-li být právním úkonem učiněným „naoko“ (simulovaným právním úkonem) zastřen jiný právní úkon (disimulovaný právní úkon), je předstíraný (simulovaný) právní úkon neplatný (srov. §4 a §18 zák. práce a §41a odst. 2 obč. zák.). Splňuje-li však tento právní úkon současně náležitosti disimulovaného právního úkonu, je platný – za podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu ani jej neobchází a že se ani nepříčí dobrým mravům (srov. §4 a §18 zák. práce, §39 obč. zák.) - disimulovaný právní úkon (srov. §4 a §18 zák. práce a §41a odst. 1 obč. zák.). Posouzení, zda určitý právní úkon je simulovaný nebo disimulovaný, nezáleží na tom, co jednající osoby (zejména v zájmu „úspěšné“ simulace nebo disimulace) projevily nebo jak svůj právní úkon označily, ale na obsahu právního úkonu a jeho pravé (skutečné) povaze.
Smlouvy a jiné právní úkony (právní jednání) se – jak vyplývá se shora uvedeného - vždy neposuzují jen podle toho, co si přejí smluvní strany a co projevily jako svoji vůli ve smlouvě nebo jiném právním úkonu, a celý právní úkon (právní jednání) tedy nelze mechanicky a formalisticky pokládat za výraz „autonomního projevu vůle smluvních stran“. Z tohoto hlediska tak nemůže obstát smlouva, v níž strany projevily vůli být si zaměstnavatelem a zaměstnancem, když tím jen zastíraly to, že si ve skutečnosti smluvně upravily podmínky, za nichž bude ve společnosti vykonávána funkce statutárního orgánu (člena statutárního orgánu). Jinak by ustanovení §41a obč. zák., jež předepisuje, jak má být s určitým právním úkonem naloženo, i když to neodpovídá projevené vůli stran, bylo obsolentním (nepoužitelným, neúčinným). Ochrana svobodného, autonomního projevu vůle smluvních stran nemůže být zástěrkou toho, aby činila legálním protiprávní konání subjektů soukromého práva.
V řízení nebylo zjištěno (ani tvrzeno), že by všechny znaky uvedené v ustanovení §1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zák. práce, ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným, vzniklém na základě jmenování žalovaného do funkce generálního ředitele u žalobkyně a manažerské smlouvy ze dne 23. 1. 2007, byly naplněny. Protože nebylo možné, aby pracovněprávní vztah pro výkon funkce statutárního orgánu (jeho člena) byl založen jinou smlouvou mezi žalobkyní a žalovaným, je zřejmé, že jmenováním do funkce generálního ředitele u žalobkyně nebyl mezi žalobkyní a žalovaným platně založen pracovní poměr (pracovněprávní vztah), a že uzavřená manažerská smlouva na výkon této funkce je neplatná. Žalovaný tak nemohl funkci generálního ředitele u žalobkyně vykonávat ve vztahu, který by se řídil zákoníkem práce.
Jestliže odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel, že manažerská smlouva ze dne 23. 1. 2007 neřeší existenci pracovního vztahu mezi účastníky jako takovou, nýbrž toliko pracovní a platové podmínky žalovaného ve funkci generálního ředitele, že tato smlouva v plném rozsahu ruší manažerskou smlouvu ze dne 16. 12. 2004, a že, nebyl-li žalovaný zaměstnancem žalobkyně [žalovaný vykonával práce u žalobkyně z titulu funkce předsedy představenstva (jde tak o obchodněprávní vztah)], žalovaná částka představující (pohyblivou) složku mzdy, žalovanému nenáleží, rozhodl správně v souladu se shora uvedenými závěry. Správný je tudíž i jeho závěr, že je vyloučeno aplikovat na daný vztah mezi účastníky ustanovení §19 odst. 2 zák. práce a žalovanému proto nemůže náležet náhrada škody podle tohoto ustanovení zákoníku práce.
Důvodná není ani námitka dovolatele, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 1. 2014, č. j. 21 Cdo 3822/2012-218, v rozporu se zákonem „přezkoumával skutková zjištění soudů nižších stupňů a teprve po tomto přezkoumání a změně skutkového zjištění soudů prvého a druhého stupně vyslovil právní názor, že jsou jmenování i manažerská smlouva neplatná“. Jak totiž vyplývá z odůvodnění dovolatelem citovaného rozsudku ze dne 21. 1. 2014, č. j. 21 Cdo 3822/2012-218, dovolací soud nepřezkoumával skutková zjištění ani skutkové závěry soudů, ale toliko právní posouzení věci z hlediska důvodů uvedených v dovolání. Soudy rovněž zavázal pouze svým právním názorem, nikoli nějakými jinými skutkovými závěry.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobkyni náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátkou ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokátky vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobkyně, advokátka JUDr. Lenka Příkazská, osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6.413,- Kč žalobkyni zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. ledna 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu