ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.4393.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 4393/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce JUDr. J. B. MJur , advokáta se sídlem v Brně, Marie Steyskalové č. 767/62 jako insolvenčního správce dlužníka Arrow line, a.s. "v likvidaci" se sídlem v Ostravě - Vítkovicích, 1 máje č. 34/120, IČO 61058548, zastoupeného JUDr. Patrikem Graňákem, advokátem se sídlem v Karviné - Fryštátu, Svatováclavská č. 97/6, proti žalovanému T. F. , zastoupenému JUDr. Irenou Hučkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října č. 434/211, o 1.198.261,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 1/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. dubna 2016 č.j. 16 Co 20/2016-112, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ireny Hučkové, advokátky se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října č. 434/211.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce (jako insolvenční správce dlužníka Arrow line, a.s. "v likvidaci") se žalobou podanou dne 12.1.2015 u Okresního soudu v Karviné domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 1.198.261,- Kč s úroky z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný pracoval u dlužníka na základě pracovní smlouvy ze dne 1.7.2010 jako "člen realizace, resp. jako vedoucí realizace (inženýringu)", že pracovní poměr byl rozvázán dohodou dne 28.2.2014, že v období od 20.1. do 4.3.2012 žalovaný vykonával současně funkci člena představenstva a od 5.3.2012 až doposud vykonával funkci předsedy představenstva dlužníka. Podle žalobce byla předmětem pracovní smlouvy žalovaného pracovní činnost, která se "shoduje s působností statutárního orgánu, jehož funkci žalovaný paralelně s dobou trvání uvedené pracovní smlouvy vykonával v období od 20.1.2012 do 28.2.2014". Tím, že pobíral mzdu z titulu pracovní smlouvy, se žalovaný "zcela vědomě a úmyslně bezdůvodně obohatil na úkor dlužníka" a žalobce se domáhá vydání tohoto bezdůvodného obohacení do majetkové podstaty dlužníka.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 26.10.2015 č.j. 25 C 1/2015-92 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 132.568,- Kč k rukám advokátky JUDr. Ireny Hučkové a že České republice se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Dospěl k závěru, že pracovní smlouva ze dne 1.7.2010 je platná, neboť obsah činnosti, kterou žalovaný měl podle ní vykonávat jako vedoucí realizace (inženýringu), není totožná s činností statutárního orgánu. Soud prvního stupně zdůraznil, že "podle §66 odst. 1 (správně §66d odst.1) obchodního zákoníku, může statutární orgán společnosti pověřit obchodním vedením společnosti zcela nebo zčásti jiného, tyto činnosti mohou být též vykonávány v pracovněprávním vztahu podle ustanovení zákoníku práce zaměstnancem společnosti, přičemž tento zaměstnanec může být současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12.4.2016 č. j. 16 Co 20/2016-112 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 32.428,- Kč k rukám advokátky JUDr. Ireny Hučkové. Odvolací soud vycházeje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.2.2015 sp. zn. 21 Cdo 496/2014 se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v tom, že "z výčtu povinností vedoucího realizace (inženýringu) je zřejmé, že náplní funkce vedoucího realizace (inženýringu) nebyla (neměla být) stejná činnost, kterou žalovaný vykonával (měl vykonávat) u dlužníka jako člen, resp. následně jako předseda představenstva, neboť většinu činností vedoucího realizace (inženýringu), např. řízení úseku inženýringu, zajišťovaní projektové a konstrukční přípravy, organizace a koordinace výroby, montáže a vlastní realizace zakázek, včetně smluvního zajišťování externích dodávek a služeb, zajišťování zpracování a vedení agendy spojené s ochranou průmyslových práv, patentů, vynálezů, značek, známek a licencí, organizování provozu, údržby a oprav dopravních prostředků společnosti, vedení operativní evidence drobného hmotného majetku, vedení operativní evidence mobilních telefonů, organizační zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a požární ochrany a další činnosti, nelze zahrnout "pod zastupování akciové společnosti navenek ani pod její obchodní vedení, kterým je organizování a řízení podnikatelské činnosti společnosti, včetně rozhodování o jejích podnikatelských záměrech a zabezpečení řádného vedení účetnictví společnosti".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odmítá názor soudů, vycházející z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.2.2015 sp. zn. 21 Cdo 496/2014, které prosazuje "užší" pojetí povinností statutárního orgánu společnosti a "vnáší značnou nejistotu do otázky odpovědnosti statutárního orgánu vůči společnosti, neboť by zde byl vytvořen prostor, aby z důvodu překrývání činností zde byla nejistota pro statutární orgány a společnost, v jakém režimu statutární orgán za své kroky odpovídá". Dovolatel má za to, že na daný případ by mělo dopadat spíše "širší" pojetí povinností statutárního orgánu společnosti, vycházející např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 1781/2012, 26 Cdo 781/2005, 21 Cdo 3250/2012, 21 Cdo 3910/2012. Dovolatel dále namítá, že žalovanému neměla být přiznána náhrada nákladů řízení, neboť podání žaloby svým chování zapříčinil žalovaný, a že soudy neprovedly některé ze žalobcem navrhovaných důkazů. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl. Uvedl, že bylo prokázáno, že "činnost fakticky prováděná žalovaným v pracovním poměru byla činností odbornou a týkala se výroby a realizace, nebyla tedy totožná s činností statutárního orgánu". Ohledně náhrady nákladů řízení žalovaný uvedl, že má nárok na náhradu všech nákladů řízení, neboť "dovolatel zřejmě vyvolal spor s představou, že s tímto nebude mít náklady (od povinnosti platit soudní poplatek je ze zákona osvobozen a pokud jde o náklady řízení, může žádat postup podle ust. §150 o.s.ř., což nyní po prohře sporu v obou stupních také činí)".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, zda náplní práce žalovaného u dlužníka podle manažerské smlouvy nebyla stejná činnost, jakou měl žalovaný vykonávat jako předseda představenstva. Tato právní otázka byla již v minulosti judikatorně řešena, nejprve rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, v němž byl vysloven právní názor, že "činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnost s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem", a že "právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) není výkon činnosti statutárního orgánu", jenž se obdobně aplikuje také u jiných forem obchodních společností, včetně akciových společností, a v posledním období - vycházeje z těchto závěrů - například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.1.2014 sp. zn. 21 Cdo 632/2013, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.1.2015 č.j. 21 Cdo 1116/2014, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.2.2015 č.j. 21 Cdo 496/2014-535, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5.4.2016 sp. zn. 21 Cdo 2310/2015 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2016 sp. zn. 21 Cdo 3839/2015 a v projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z tohoto právního názoru důsledně vycházel. Dovodil-li tedy odvolací soud, že náplní funkce žalovaného vyplývající z pracovní smlouvy ze dne 1.7.2010 bylo řízení úseku inženýringu, zajišťovaní projektové a konstrukční přípravy, organizace a koordinace výroby, montáže a vlastní realizace zakázek, včetně smluvního zajišťování externích dodávek a služeb, zajišťování zpracování a vedení agendy spojené s ochranou průmyslových práv, patentů, vynálezů, značek, známek a licencí, organizování provozu, údržby a oprav dopravních prostředků společnosti, vedení operativní evidence drobného hmotného majetku, vedení operativní evidence mobilních telefonů, organizační zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a požární ochrany atd., pak z uvedeného výčtu povinností žalovaného je zřejmé, že náplní funkce žalovaného nebyla (neměla být) stejná činnost, kterou žalovaný vykonával (měl vykonávat) u dlužníka jako předseda jeho představenstva, neboť většinu výše uvedených činností nelze zahrnout pod zastupování akciové společnosti navenek ani pod její obchodní vedení, kterým je organizování a řízení podnikatelské činnosti společnosti, včetně rozhodování o jejích podnikatelských záměrech a zabezpečení řádného vedení účetnictví společnosti. Z uvedeného vyplývá, že ve věci bylo rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit; dovolání žalobce proto není podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Závěr o nepřípustnosti dovolání nemůže vyloučit ani námitka dovolatele o tom, že soudy neprovedly všechny důkazy jím navržené, neboť tím uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., na jehož základě nelze považovat dovolání za přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř.
Soud nemusí výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti, jsou-li tu - jak se uvádí v ustanovení §150 o.s.ř. - "důvody hodné zvláštního zřetele". Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud při tomto posuzování přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci neměl úspěch, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.11.2013 sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2014 sp. zn. 21 Cdo 222/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2015 sp. zn. 21 Cdo 2882/2014).
Odvolací soud neshledal naplnění výjimečných okolností pro aplikaci ustanovení §150 o.s.ř. s tím, že se nejedná o žádný výjimečný případ a žalobcem uváděné skutečnosti nelze považovat za důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému. S tímto hodnocením se dovolací soud ztotožňuje.
Protože dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. ledna 2017
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu