ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1236.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 1236/2017-451
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. Č. , zastoupeného JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 556/27, proti žalovaným 1) J. Č. , zastoupenému JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, a 2) D. Č. , zastoupenému JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 69/2014, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2016, č. j. 25 Co 290/2016-416, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2016, č. j. 25 Co 290/2016-416, se ruší a věc se vrací tomuto soudu dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, č. j. 17 C 69/2014-371, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaných k pozemku (jehož součástí je budova), oběma zapsaným na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro K. k., Katastrálního pracoviště H. K., pro obec H. K., katastrální území P. p. [výrok I. A)], a určil, že výlučným vlastníkem uvedených nemovitostí je žalobce [výrok I. B)]. Výrokem II. uložil žalobci povinnost zaplatit každému z žalovaných vypořádací podíl 725 000 Kč; výroky III., IV., V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud zjistil, že žalobce vlastní ideální ½ a každý z žalovaných ideální ¼ nemovitostí, jejichž tržní cena je 2 900 000 Kč. Nemovitosti nejsou reálně dělitelné. Žalobce požadoval přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví; tvrdil, že má vlastní finanční prostředky na vyplacení podílů žalovaných a že je připraven vybudovat v objektu chráněné bydlení ve spolupráci s příspěvkovou organizací K. k. D. D. v O. Žalovaný 1) o nemovitosti neprojevil zájem (nemá ani finanční prostředky na vypořádání), nicméně požadoval, aby je soud přikázal žalovanému 2), protože nabízí vyšší náhradu za přikázané podíly. Žalovaný 2) má o nemovitosti zájem a uvedl, že na vypořádání podílů má přislíbenou půjčku; nabídl vyšší náhradu za přikázané podíly, nicméně o dalším využití nemovitostí nemá konkrétní představu. Dále soud zjistil, že nejsilnější citový vztah k nemovitostem má žalobce.
Protože nemovitosti nebylo možné reálně rozdělit a dva ze spoluvlastníků o ně projevili zájem, přistoupil soud k přikázání věcí jednomu z nich podle §1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“). Zohlednil zejména to, že žalobce je většinovým spoluvlastníkem a že má vlastní prostředky na vypořádání podílů, zatímco žalovaný 2) se musí spoléhat pouze na příslib půjčky. Přihlédl také k tomu, že žalobce má konkrétní záměr, který je připraven realizovat spolu s chráněným bydlením D. D., zatímco žalovaní nemají představu o dalším užívání věcí. V úvahu vzal také to, že nejsilnější citový vztah má žalobce, protože v domě pobýval výrazně delší dobu, než žalovaní.
Krajský soud v Hradci Králové („odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 25 Co 290/2016-416, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).
Odvolací soud zohlednil jednak konkrétní a veřejně prospěšný zájem žalobce na využití nemovitostí oproti nejasnému zájmu žalovaných, jednak skutečnost, že zatímco žalobce disponuje volnými finančními prostředky, žalovaný 2) je odkázán na právně nevynutitelnou podporu od třetí osoby, jejíž zájem o další právní osud nemovitých věcí zůstává skryt; rovněž přihlédl k silnější citové vazbě žalobce.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný 2) – dále také „dovolatel“ – dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Především namítá, že odvolací soud se žádným způsobem nevypořádal s navrženým důkazem (výpisem z účtu), kterým chtěl dovolatel prokázat, že nově disponuje vlastními finančními prostředky k vyplacení náhrady za podíly žalobce a žalovaného 1). Takovým postupem porušil právo na spravedlivý proces, neboť opomenutí důkazního návrhu mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále tvrdí, že soud nevzal při vypořádání spoluvlastnictví v úvahu všechna rozhodná kritéria tak, jak je požaduje ustálená judikatura (odkazuje přitom např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005); nezohlednil především to, že dovolatel je ochoten vyplatit zbylým spoluvlastníkům podstatně vyšší náhradu než žalobce, čímž se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016. Namítá také, že odvolací soud neměl přihlížet k tvrzení žalobce o způsobu využití nemovitostí, protože žalobce neprokázal, že veřejně prospěšný záměr bude skutečně realizován. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že výlučným vlastníkem nemovitostí je žalovaný 2).
Žalovaný 1) se ve vyjádření ztotožňuje s dovoláním a uvádí, že zásadní je výše nabízené náhrady za přikázané podíly. Z obsahu vyjádření vyplývá, že požaduje změnit napadené rozhodnutí tak, že výlučným vlastníkem nemovitosti je žalovaný 2).
Žalobce považuje dovolání za nepřípustné, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1 a §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Přípustnost dovolání je dána tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu v otázce provádění důkazů.
Rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je konstitutivním rozhodnutím, jímž dochází ke vzniku, změně či zániku práva a jemu odpovídající povinnosti mezi účastníky řízení, proto je pro něj rozhodující nejen skutkový, ale i právní stav v době vyhlášení rozhodnutí (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4258/2014, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2865/16). Z toho důvodu dovolací soud věc posoudil v souladu s §3028 odst. 2 o. z. podle tohoto zákona. Při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soud nejprve podle §1144 a násl. o. z. zkoumá, zda je rozdělení společné věci možné; až tehdy, není-li rozdělení dobře možné, přikáže ji podle §1147 o. z. za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nejsou-li dány předpoklady pro přikázání společné věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, pak přichází do úvahy poslední varianta, a sice prodej společné věci v dražbě (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Rc 4/2015“). Protože v nyní projednávané věci nebylo možné reálné rozdělení věcí (což nebylo mezi stranami sporné) a dva ze spoluvlastníků o věci projevili zájem, bylo na místě přikázání jednomu z nich.
Ačkoliv z §1147 o. z. vyplývá toliko jediná podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví (k tomu srovnej Rc 4/2015), to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných kritérií, respektuje-li základní principy soukromého práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen Rc 5/2016).
Mezi tato další možná kritéria Nejvyšší soud dlouhodobě řadí zejména schopnost včas zaplatit vypořádací podíl, či skutečnost, že spoluvlastník je ochoten zaplatit dalším spoluvlastníkům vyšší finanční náhradu, než jaká by jim jinak náležela; dále například skutečnost, že spoluvlastník v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat. Zdůrazňuje však, že vždy je třeba zohlednit všechny podstatné okolnosti dané věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 879/2005, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 4, str. 135, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 1, str. 23, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, nebo také dovolatelem odkazovaná rozhodnutí).
V nyní projednávané věci soudy zohlednily jak výši podílů spoluvlastníků a citovou vazbu k věci, tak dosavadní užívání nemovitosti; zejména však přihlédly k jejímu dalšímu využití a schopnosti zaplatit zbylým spoluvlastníkům finanční náhradu za přikázání podílů. Co se týká skutečnosti, že dovolatel nabídl vyšší částku na vypořádání podílů, soudy tuto skutečnost nepominuly, dospěly však k závěru, že dovolatel není solventní. Vyšly přitom z judikatury, podle které svědčí kritérium solventnosti tomu ze spoluvlastníků, který může uhradit vypořádací podíl bez ohledu na to, zda mu bude v budoucnu poskytnuta třetí osobou půjčka (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4995/2015, publikované v časopise Právní rozhledy č. 23-24/2016, str. 850). Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se vypořádal se všemi podstatnými okolnostmi souzené věci tak, jak to požaduje ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu; námitka proto není důvodná.
Zpochybňuje-li dovolatel samotné přikázání věci, je třeba připomenout, že úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení dovolací soud zpochybní jen v případě, že budou zjevně nepřiměřené, neboť v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za zjištěného skutkového stavu, kdy žalobce je vlastníkem největšího podílu, má jako jediný disponibilní prostředky na vypořádání podílů zbylých spoluvlastníků, k věci má nejsilnější citovou vazbu a konečně má – na rozdíl od žalovaných – představu o konkrétním a účelném využití věci (navíc veřejně prospěšném), dovolací soud neshledává úvahu odvolacího soudu zjevně nepřiměřenou.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud neměl přihlížet k tvrzení žalobce o způsobu využití nemovitosti, neboť žalobce neprokázal, že veřejně prospěšný záměr bude skutečně realizován, pak je třeba uvést, že odvolací soud realizaci veřejně prospěšného zájmu za prokázanou nevzal; vzal však za prokázanou existenci takového záměru žalobce, což je vzhledem k provedeným důkazům (komunikace žalobce s D. D. a projektová dokumentace na přestavbu předmětné nemovitosti) správný závěr.
Co se týká opomenutí navrženého důkazu, Ústavní soud v řadě nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05, III. ÚS 359/05 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit z jakých důvodů tak činí. Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). Jinak řečeno, takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08). Totéž vyplývá také např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2701/2016.
Odvolací soud se žádným způsobem nevypořádal s tvrzením (resp. nerozhodl o důkazním návrhu k prokázání tvrzení), že dovolatel disponuje vlastními finančními prostředky k vyplacení náhrady za přikázání podílů ostatních spoluvlastníků a že tedy není odkázán na právně nevynutitelnou půjčku od třetí osoby. Z protokolu o jednání z 13. 10. 2016 (č. l. 409 soudního spisu) i z napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že dovolatel u jednání uvedl, že osobně disponuje částkou přesahující 3 miliony korun, přičemž z okolností vyplývá, že se mělo jednat o skutečnost, která nastala po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, a kterou lze tedy tvrdit i v rámci odvolacího řízení [§205a písm. f) o. s. ř.].
Z uvedeného je patrné, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právní hodnocení vycházející ze skutečnosti, že dovolatel nedisponuje vlastními finančními prostředky na vyplacení podílů ostatních spoluvlastníků, je tak předčasné, a dovolání je proto důvodné. Odvolací soud se v dalším řízení s navrženým důkazem vypořádá; bude-li přitom výsledkem dalšího postupu zjištění, že dovolatel disponuje volnými finančními prostředky, vypořádá se odvolací soud rovněž s tím, že dovolatel nabízí výrazně vyšší náhradu za přikázání podílů ostatních spoluvlastníků.
Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu