ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1309.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 1309/2017-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. T. , zastoupeného JUDr. Karlem Baumrukem, advokátem se sídlem v Klatovech, Pražská 25, proti žalovaným 1) E. O. , zastoupenému Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, a 2) M. V. , zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o povolení služebnosti nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 8 C 256/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2016, č. j. 18 Co 134/2016-138, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – sever (dále „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 8 C 256/2014-104, ve spojení s usnesením ze dne 7. 4. 2016, č. j. 8 C 256/2014-123, rozhodl tak, že „nárok na zřízení služebnosti práva cesty k vrtané studni, nacházející se na pozemku v katastrálním území L., zapsáno u Katastrálního úřadu pro P. k., zatěžující tento pozemek v nezbytném rozsahu, je důvodný.“
Soud prvního stupně s ohledem na procesní obranu žalovaných primárně zkoumal jako prejudiciální otázku vlastnictví žalobce k vrtané studni (dále též „vrt“) nacházející se na pozemku ve spoluvlastnictví žalovaných. Mezi účastníky řízení byla sporná otázka platnosti smlouvy ze dne 6. 5. 1993 (dále „sporná smlouva“), kterou měl právní předchůdce žalobce nabýt vlastnictví k vrtu. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 6. 5. 1993 uzavřela společnost AQUATEST SG, a. s., jako předávající s F. S. jako přejímajícím smlouvu nadepsanou „kupní smlouva podle ustanovení §409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník“ - dále „obch. zák.“), a F. S. převedl spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné poloviny na žalobce smlouvou ze dne 12. 7. 1993. Účastníci smlouvy užívali vrt tak, že zřídili ochranné vodohospodářské pásmo v jeho okolí, které na své náklady oplotili. Povodí Vltavy, a. s., sdělilo F. S. v písemném vyjádření ze dne 23. 8. 1994, že nemá námitky k oplocení vrtu a k jeho ochraně, který bude využíván jako zdroj pitné vody. Pozemkový fond ČR dopisem ze dne 9. 11. 1994 udělil F. S. souhlas se zřízením ochranného pásma hygienické ochrany vodního zdroje prvního stupně kolem vrtu. F. S. uzavřel dne 31. 3. 1993 s Pozemkovým fondem ČR nájemní smlouvu týkající se mimo jiné pozemku v katastrálním území a obci L. Dne 16. 4. 2010 uzavřel F. S. s žalobcem smlouvu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k vrtu a jeho výlučným vlastníkem se stal žalobce.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vrt je stavbou a že je samostatnou věcí, která může být předmětem občanskoprávních vztahů. Protože se jedná o drobnou stavbu ve smyslu §2 odst. 1 písm. c) zákona o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), není podle ustanovení §133 odst. 2, popř. odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), nutný k převodu vlastnického práva vklad do katastru nemovitostí. Ač je sporná smlouva označena jako smlouva kupní podle §409 a následující obch. zák. podle její obsahu se jedná o smlouvu inominátní s prvky smlouvy darovací. Smlouvou došlo k převodu vlastnického práva k vrtu na právního předchůdce žalobce a nikoliv pouze k přenechání užívací práv k vrtu a práva čerpání vody z něj. Pro případ, že by sporná smlouva nebyla platná, zabýval se soud prvního stupně tvrzením žalobce o vydržení vlastnického práva k vrtu. Dospěl k závěru, že žalobce by vlastnické právo k vrtu vydržel, pokud by jej nenabyl na základě smlouvy uzavřené s F. S. dne 12. 7. 1993 a dohody o vypořádání spoluvlastnictví k vrtu ze dne 16. 4. 2010.
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 7. 9. 2016, č. j. 18 Co 134/2016-138, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 4. 2016, potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dále - k odvolací námitce žalovaných o tom, že nedostatek přístupu požadovaného žalobou je důsledkem hrubé nedbalosti na straně žalobce - uvedl, že žalobce měl na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 31. 3. 1993 s Pozemkovým fondem ČR, Územním pracovištěm Plzeň, pronajaty mimo jiné i pozemky, na nichž se vrt nachází, a pozemky kolem tohoto vrtu. Měl tedy přístup k vrtu zajištěn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále „dovolatelé“) dovolání. Jeho přípustnost vymezili odkazem na §237 o. s. ř. ( posuzováno z hlediska obsahového – §41 odst. 2 o. s. ř.). Uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Mají za to, že uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Za právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a jež byla vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a rovněž Ústavního soudu), považovali posouzení, zda je možné nabýt vlastnické právo k nemovité věci na základě absolutně neplatné kupní smlouvy uzavřené podle §409 a násl. obch. zák., která neobsahovala ujednání o ceně, resp. zda je možné vydržet vlastnické právo k nemovitosti na základě této neplatné smlouvy. Jako právní otázku, která neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, identifikovali posouzení smlouvy označené jako „kupní smlouva uzavřená podle §409 a násl. obch. zák.“ za smlouvu inominátní s prvky smlouvy darovací. Dále za otázku neřešenou považovali posouzení, zda je možné nabýt vlastnické právo k nemovité věci vydržením na základě inominátní smlouvy, která nese znaky smlouvy nájemní a nikoli kupní, resp. zda je možné nabýt na základě inominátní smlouvy, která až podle následného výkladu soudu nese znaky darovací smlouvy, nemovitou věc i jejím vydržením.
Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolací soudu změnil tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítne, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci soudy obou stupňů. Ohledně otázky neplatnosti kupní smlouvy a možnosti jejího posouzení jako smlouvy inominátní odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 163/2007 (toto rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) a na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 (tento nález je přístupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Rovněž přisvědčil správnosti právního posouzení otázky, zda smlouva uzavřená dne 6. 5. 1993 nemá náležitosti smlouvy nájemní. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl, popřípadě, shledá-li je přípustným, aby ho zamítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaných přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není v projednávané věci přípustné již proto, že dovolatelé neuplatnili jediný možný zákonný dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci, ale námitky skutkového rázu. Nesplnili tak požadavek na vymezení právní otázky, jenž je upraven v §237 o. s. ř. Na základě vlastního výkladu obsahu sporné smlouvy, který je odlišný od interpretace provedené soudy v nalézacím řízení, dospěli k jinému právnímu závěru o její platnosti, popřípadě k jinému závěru o tom, zda může být způsobilým titulem k nabytí vlastnického práva. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že výklad obsahu právního úkonu (potažmo zjišťování, co bylo mezi jeho stranami ujednáno) představuje v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu otázku skutkovou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 853/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2093/2015). Proto nemohou být dovolacímu přezkumu, jemuž podléhají výhradně otázky právní (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.), otevřeny námitky, v nichž dovolatelé formulují svůj nesouhlas s interpretací sporné smlouvy jako smlouvy inominátní s prvky smlouvy darovací a mají na základě vlastního výkladu za to, že právní předchůdce žalobce uzavřel absolutně neplatnou smlouvu kupní, popřípadě smlouvu nájemní.
Bez ohledu na výše uvedený závěr o vadě dovolání spočívající v absenci řádně vymezeného dovolacího důvodu, by dovolání neobstálo ani z pohledu požadavku na jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se při řešení právních otázek týkajících se posouzení platnosti sporné smlouvy od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a není tudíž naplněn důvod přípustnosti dovolání uvedený ve shora uvedeném ustanovení občanského soudního řádu.
Soudy v nalézacím řízení věc správně posoudily podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12 2013. Tento postup odpovídá obsahu intertemporálního ustanovení §3028 odst. 3 o. z., podle něhož není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože sporná smlouva, jejíž platnost byla v nalézacím řízení zkoumána, byla uzavřena dne 6. 5. 1993, byla aplikace ustanovení §35 odst. 2, §40 odst. 1, §41, §46 odst. 1 a §133 odst. 2 obč. zák. plně odůvodněna. Dovolatelé ostatně proti použití právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013 neměli žádných námitek, stejně jako proti závěru, že předmětný vrt je drobnou stavbou, která, byť se jedná o věc nemovitou, se do katastru nemovitostí nezapisuje (k povaze „vystrojené“ vrtané studny srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 539/2001).
Dovolatelé kladou otázku, zda právní předchůdce žalobce mohl nabýt vlastnické právo k vrtu na základě smlouvy, která podle svého označení, jakož i obsahu, byla absolutně neplatným právním úkonem, neboť ve smyslu ustanovení §409 a následující obch. zák. nemohlo být vlastnické právo nabyto k nemovité věci.
Platnost sporné smlouvy z hlediska (nesprávného) označení právního úkonu posoudily soudy v nalézacím řízení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 163/2007, Nejvyšší soud přijal závěr, že „již ze samotného textu §35 odst. 2 obč. zák. plyne, že není významné, jak účastníci určité smlouvy svůj právní úkon (smlouvu) pojmenovali – označení určité smlouvy například jako smlouva darovací samo o sobě i s ohledem na obsah smlouvy nevylučuje, že může jít o smlouvu jinou.“ Prezentovaný závěr je pak aprobován v dalších rozhodnutích dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5118/2014) a i Ústavní soud vyšel z teze, že správné označení úkonu je zjistitelné z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 222/2000).
Výkladem sporné smlouvy nelze dospět k závěru (jako činí dovolatelé), že jí nebylo převáděno vlastnické právo k věci, tedy že se nejednalo o převodní smlouvu, ale o smlouvu nájemní. Mají za to, že takový výklad sporné smlouvy je obhajitelný jednak pro absenci cenového ujednání a dále i pro existenci ujednání, že sporná smlouva se uzavírá na dobu neurčitou. Připomínají, že nerespektováním výkladových pravidel vyplývajících z §35 odst. 2 obč. zák. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelé citují z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 702/2015). Ani v tomto směru by dovolání z hlediska jeho přípustnosti nemohlo obstát. Citovaný rozsudek dovolacího soudu totiž není rozhodnutím, s nímž by rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci mohlo být v rozporu. Dovolací soud v části odůvodnění rozsudku, který žalovaní citují ve svém dovolání, shrnuje judikatorní reflexi ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a pravidla, jež jsou rozhodovací praxí rozvíjena (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, jež bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura č. 3, roč. 1999, pod č. 30, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 5171/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 30/2013), a aplikuje je v individuálně daných poměrech posuzované věci. Tyto poměry jsou zcela jedinečné a od skutkových okolností v nyní projednávané věci zcela odlišné. Závěry v rozhodnutí vyslovené jsou do jiného řízení, byť v něm jde rovněž o užití výkladových pravidel vycházejících z §35 odst. 2 obč. zák., nepřenositelné. Lze v této souvislosti poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, v němž dovolací soud formuloval závěr, že přípustnost dovolání založeného na námitce, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemůže založit identifikace jakéhokoli rozhodnutí soudu dovolacího, nýbrž právě jen takového, s nímž je dovoláním napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, a to zejména gramatickým, logickým, systematickým a historickým. Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle účastníků v okamžiku uzavírání smlouvy. Interpretace obsahu právního úkonu soudem přitom nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně – jako je tomu v projednávané věci – určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Citovaná výkladová pravidla se uplatní zejména v situaci, kdy účastníci řízení interpretují obsah smluvních ujednání odlišným způsobem. Soud při úsudku o skutečné vůli účastníků smlouvy přihlédne zejména k účelu tohoto právního úkonu, k okolnostem, za jakých k němu došlo, a k následnému chování účastníků smlouvy.
Dovolací soud se ztotožňuje se způsobem, jakým soudy v nalézacím řízení interpretovaly spornou smlouvu. Obsah projevené vůle smluvních stran byl v prvé řadě interpretován pomocí jazykového výkladu, kdy soud prvního stupně zdůraznil použitý pojem „převod“, který se obvykle vyskytuje v právních úkonech, na jejichž základě dochází k trvalé dispozici se subjektivními právy (oproti tomu srovnej formulaci přenechání do užívání či do nájmu). Přiléhavě se rovněž také soudy obou stupňů vypořádaly s problematikou případné úplatnosti smlouvy. Sjednaná „úplata“ za převod práva, tj. za náklady na likvidaci vrtu, totiž v kontextu s předmětem smlouvy v užším slova smyslu reflektuje skutečnost, že vrt je samostatnou věcí zuživatelnou, jež jako vodní zdroj může být využíván toliko na základě pravidel stanovených veřejným právem, včetně těch, jež upravují povinnosti po jeho vyčerpání. Z žádného ustanovení sporné smlouvy nelze dovodit, že by jakákoliv úplata měla být vyplacena předávající společnosti AQUATEST SG, a. s. Obstojí i závěr nalézacího soudu, že ujednání o uzavření smlouvy na dobu neurčitou, jež je obsaženo v závěrečných ustanoveních, nijak nesignalizuje, jak tvrdí dovolatelé, že by smluvní strany projevily vůli uzavřít smlouvu o nájmu věci. Nalézací soud s přihlédnutím k pravidlům systematického výkladu (srovnal předmětné ujednání s jinými ustanoveními sporné smlouvy a přihlédl k tomu, do jaké části smlouvy je ujednání včleněno) přiléhavě vysvětlil, že ujednání o trvání smlouvy postrádá v kontextu celého smluvního dokumentu logiku a souvislost s tím, jakou vůli smluvní strany projevily. Pokud by ujednání nezpůsobovalo částečnou neplatnost právního úkonu ve smyslu §41 obč. zák., pak by se jednalo minimálně o ujednání obsoletní.
Soudy v nalézacím řízení přihlédly i k požadavku zkoumat skutečnou vůli smluvních stran s přihlédnutím k účelu právního úkonu, k okolnostem, za jakých k němu došlo, a k následnému chování účastníků smlouvy. Právní předchůdce žalobce již před uzavřením sporné smlouvy uzavírá s Pozemkovým fondem ČR smlouvu o užívání pozemku, na němž se vrt nachází. Po uzavření smlouvy pak vlastním jménem bez ingerence jiné osoby žádá o povolení k oplocení vrtu, o zřízení ochranného pásma hygienické ochrany vodního zdroje 1. stupně okolo vrtu a uzavírá dvě smlouvy o zkoušce kvality vody z vrtu. Nad rámec výše uvedeného nelze přehlédnout, že zhruba dva měsíce po uzavření sporné smlouvy je uzavřena kupní smlouva, kterou od svého předchůdce žalobce nabývá spoluvlastnický podíl na předmětném vrtu. I z těchto popsaných okolností lze učinit důvodný závěr, že sporná smlouva byla smlouvou převodní.
Dovolací soud nadto dodává, že ve své rozhodovací praxe opakovaně vyjádřil přesvědčení, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 163/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2874/2011; proti druhému z rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1814/2013). Požadavek aplikovat zásadu in favorem negotii, tedy upřednostnění výkladu právního jednání směřujícího k závěru o jeho platnosti, která je v platné právní úpravě vtělena do ustanovení §574 o. z., ostatně zdůrazňuje ve své rozhodovací praxi i Ústavní soud (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03).
Protože dovolací soud shledává správným závěr o platnosti sporné smlouvy, na jejímž základě nabyl vlastnické právo k vrtu právní předchůdce žalobce, který posléze kupní smlouvou ze dne 12. 7. 1993 a dohodu ze dne 16. 4. 2010 na žalobce vlastnického právo převedl (proti těmto právním úkonům dovolatelé v nalézacím řízení nijak nebrojili), bylo již nadbytečné zabývat se tou částí dovolání, v níž žalovaní kladou otázku, zda bylo možné nabýt vlastnické právo k vrtu vydržením v situaci, kdy sporná smlouva by plnila funkci putativního titulu.
Dovolatelé žádali rovněž vyřešit otázku procesního práva, zda může soud po nastoupení účinků koncentrace řízení přihlédnout ke změně stanoviska účastníka řízení, jenž tvrdí, že namísto kupní smlouvy uzavřel smlouvu inominátní s prvky smlouvy darovací. Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl publikován pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je podán ucelený výklad problematiky koncentrace řízení a účinků jejího nastoupení v závislosti na povinnosti soudu o koncentraci účastníka řízení poučit. Z obsahu rozsudku se ovšem také podává, že účinky koncentrace řízení se vztahují na procesní aktivitu účastníků řízení související se zjišťováním skutkového stavu věci, tedy na uplatnění skutkových tvrzení a na označování (navrhování) důkazů. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že „od tvrzení skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé a od označování důkazů k prokázání tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé je třeba dále důsledně odlišovat zejména projev účastníka, jímž vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta. Protože tu nejde ani o projevy směřující k plnění povinnosti tvrzení, ani o plnění důkazní povinnosti, soud vždy přihlíží k těmto údajům, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř.“ I když uvedený závěr byl prezentován ve vztahu ke znění §118b o. s. ř. účinnému do 31. 12. 2012, je plně relevantní i pro řízení, v nichž je koncentrace řízení a její účinky posuzovány podle právní úpravy účinné po 1. 1. 2013. Na tom, že účinkům koncentrace řízení podléhá taková aktivita účastníků řízení, kterou je naplňována procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazní, se nic nezměnilo.
Pokud tedy v poměrech projednávané věci po nastoupení účinků koncentrace řízení žalobce změnil své stanovisko k povaze právního úkonu, který učinil jeho právní předchůdce, tj. že projevená vůle obsahově odpovídá určitému smluvnímu typu, pak vyjádřil svůj náhled na konkrétní právní otázku. Soudy v nalézacím řízení potom k tomu mohly přihlédnout, aniž by samy účinky koncentrace řízení (nepřípustně) prolomily.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci samé končí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, jež bylo publikováno pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu