ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1438.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 1438/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) J. N. , b) J. N. , proti žalovanému statutárnímu městu Brnu , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, IČO: 44992785, zastoupenému JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelené Předměstí, Teplého 2786, o zdržení se imisí hlukem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 103/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2016, č. j. 49 Co 2/2016-220, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 11. 8. 2015, č. j. 34 C 103/2015-175, uložil žalovanému povinnost zdržet se imisí ve formě hluku (akustického tlaku) pocházejících z kulturních, sportovních, politických a jiných akcí pořádaných na „parcele v k. ú. M. B., obec B.“ (dále jen „předmětný pozemek“) tak, aby hodnota ekvivalentní hladiny akustického tlaku pro chráněné vnitřní prostory stavby, která je součástí pozemku v k. ú. M. B., obec B., nepřesáhla pro chráněné venkovní prostory stavby hodnoty 50 dB v době od 6 do 22 hodin a 40 dB v době od 22 do 6 hodin a pro chráněné vnitřní prostory stavby nepřesáhla 40 dB v době od 6 do 22 hodin a 30 dB v době od 22 do 6 hodin (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 49 Co 2/2016-220, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. K řešení předkládá zaprvé otázku, zda může soud vydat kvalifikovanou výzvu podle §114b o. s. ř. jako první úkon vůči žalovanému, aniž by současně vydal platební rozkaz, nebo by ze spisu plynulo, že se žalovaný snažil protahovat řízení nebo jinak mařit jeho průběh a účel; při řešení této otázky se přitom odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Protože vydání kvalifikované výzvy zásadním způsobem zasahuje do procesního postavení žalovaného, musí být využití tohoto procesního prostředku proporcionální ve vztahu k účelu a cíli, který soud sleduje. Žalovaný má za to, že podmínky pro kvalifikovanou výzvu v tomto případě nebyly splněny, neboť se jednalo vůči němu o první úkon. Poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1024/15, jakož i na judikaturu Nejvyššího soudu zdůrazňující, že kvalifikovaná výzva nemá místo „vždy a všude“. S poukazem na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1038/2013 má za to, že vydání kvalifikované výzvy brání i skutečnost, že v daném případě nešlo žalobě vyhovět v plném rozsahu. Poměry na n. S. v B. nejsou v míře nepřiměřené místním poměrům, které by podstatně omezovaly obvyklé užívání pozemku, nýbrž z listin založených žalobci do spisu vyplývá, že „překračování limitů“ bylo kontinuální a místním poměrům vlastní. Zadruhé předkládá otázku, zda v řízení o negatorní žalobě, jehož předmětem je obrana před hlukovými imisemi vycházejícími z místní komunikace, jsoucí od nepaměti též veřejným prostranstvím, sloužícím i k jiným účelům než, jak jsou vymezeny v zákoně o pozemních komunikacích (např. k výkonu politických práv a svobod), lze či nelze uzavřít a schválit smír ve smyslu §99 odst. 1 a 2 o. s. ř.; tato otázka přitom doposud v judikatuře dovolacího soudu nebyla vyřešena. Žalovaný má za to, že „se nejedná o nárok, s nímž má možnost disponovat“, neboť se jedná o věc, v níž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Poukazuje na skutečnost, že vydal obecně závaznou vyhlášku č. 20/2009 o stanovení podmínek pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků k zajištění veřejného pořádku. Odpovědnost za nepřekročení hygienických limitů hluku pocházejících z veřejné produkce hudby byla upravena v §32 zákona o ochraně veřejného zdraví a město není oprávněno odpovědnost upravit odchylně obecně závaznou vyhláškou. Soukromoprávní žalobou se pak nelze v žádném případě domáhat toho, aby byl jakkoliv omezen provoz na pozemní komunikaci či obecné užívání veřejného prostranství, neboť jde jednoznačně o veřejnoprávní záležitost; soukromoprávním institutem, jímž by uzavřený smír nepochybně byl, nelze zavazovat žalovaného jako vlastníka v soukromoprávním postavení k výkonu jeho vrchnostenské pravomoci v rámci jeho působnosti jako orgánu veřejné správy. Žalovaný rovněž zdůrazňuje, že pozemek je veřejným prostranstvím a veřejně přístupnou pozemní komunikací, a poukazuje na problematiku imisí z těchto prostor, zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11 a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 636/2014. Zatřetí předkládá otázku ohledně vykonatelnosti rozsudku, jestliže dovolateli s ohledem na jeho postavení a povinnosti plynoucí z veřejnoprávních předpisů není umožněno splnit soudem uloženou povinnost ukládající zdržení se hlukových imisí pocházejících z kulturních, sportovních, politických a jiných akcí na veřejném prostranství, jakož i s přihlédnutím k tomu, že má jít o aktivity pořádané na „parcele v k. ú. M. B., obec B.“, přičemž „parcela č. p.“ není způsobilý identifikátor věci v právním smyslu; při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího soudu. Poukazuje na skutečnost, že na náměstí Svobody mající povahu veřejného prostranství se tradičně koná značné množství nejen kulturních a sportovních akcí, ale též politických a jiných shromáždění podle zákona o právu shromažďovacím, přičemž ta jsou Úřadu městské části Brno-střed pouze oznamována a úřad má pravomoc takováto shromáždění zakázat pouze ze zákonem vymezených důvodů. Právo pokojně se shromažďovat je pak ústavně zaručeno. Omezení či zákaz shromáždění z důvodů výše uvedených ve výroku rozsudku tak nemá oporu v zákoně a žalovaný nemůže ukládat povinnosti či stanovovat zákazy nad rámec zákona. Nevykonatelnost pak dovozuje i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3277/2014, v němž bylo uvedeno, že vlastník komunikace nemá v zásadě možnost ovlivnit provoz na ní. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož nárok žalobců vyplývá z úpravy tzv. sousedských práv a jelikož o tomto nároku bylo pravomocně rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. (dále „o. z.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněný pod č. 105/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5264/2014 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud předně zdůrazňuje, že v dané věci bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, a proto dovolací soud byl oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat toliko v tom ohledu, zdali odvolací soud ve shodě s §205b o. s. ř. správně posoudil, že byly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.
Dále Nejvyšší soud připomíná, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (dostupného na http://nalus.usoud.cz ), není úprava rozsudku vydaného na základě fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. protiústavní.
Dovolatel v první řadě předkládá otázku, zda může soud vydat kvalifikovanou výzvu podle §114b o. s. ř. jako první úkon vůči žalovanému, aniž by současně vydal platební rozkaz, nebo by ze spisu plynulo, že se žalovaný snažil protahovat řízení nebo jinak mařit jeho průběh a účel.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2) – (odstavec 1). K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu (odstavec 2). Usnesení podle odstavce 1 nelze vydat nebo doručit po přípravném jednání podle §114c nebo po prvním jednání ve věci (odstavec 3). Usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou. Náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (odstavec 4). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby (odstavec 5).
Smyslem výzvy podle §114b o. s. ř. je zjistit, které právně významné skutkové okolnosti jsou mezi účastníky sporné a budou předmětem dokazování a které jsou nesporné a zůstanou stranou dokazování, aby tak bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání (§114a odst. 1 o. s. ř.) – [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Tzv. kvalifikovanou výzvu podle §114b o. s. ř. lze vydat ve 4 situacích: a) vyžaduje-li to povaha věci, b) vyžadují-li to okolnosti případu, c) bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, d) nebylo-li řádně a včas vyhověno výzvě podle §114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. V daném případě přicházela do úvahy v zásadě jen první varianta, jak ostatně dovodil i odvolací soud; povaha věci přitom oproti mínění dovolatele umožňuje, aby kvalifikovaná výzva byla prvním úkonem vůči žalovanému.
Podle judikatury se povahou věci rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle §114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1924/2010 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 4, str. 146), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, č. 9, str. 705)].
Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle §114b o. s. ř. vyloučeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, č. 9, str. 705)]. Rovněž v případě, že je již ze samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených), popřípadě též z listinných důkazů, které žalobce k žalobě připojil, zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, i kdyby všechna tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána, tedy že žaloba se jeví jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva, není k naplnění účelu řízení potřebné, aby soud požadoval po žalovaném v rámci přípravy jednání písemné vyjádření ve věci, neboť ve věci samé bude možné rozhodnout – protože není potřebné provádět dokazování – vždy při jediném (prvním) jednání [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003 sp. zn. 29 Odo 296/2003 (uveřejněný pod č. 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, č. 9, str. 705)].
Kvalifikovaná příprava jednání je judikaturou pojímána jako pravidlo a případy, kdy žaloba je zjevně bezdůvodná či věc zcela jednoduchá, takže nevyžaduje přípravu jednání postupem podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., budou spíše výjimečné [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2054/2008, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 612/2011, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016 (všechny dostupné na www.nsoud.cz) ].
Otázka, zdali povaha věci vyžaduje vydání tzv. kvalifikované výzvy, záleží na úvaze nalézacího soudu, přičemž dovolací soud je oprávněn správnost postupu nalézacích soudů přezkoumat toliko z hlediska jejich zjevné nepřiměřenosti.
V dané věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že uvedená žalobní tvrzení odůvodňují závěr, že postup podle §114b o. s. ř. vyžadovala povaha věci, neboť jde o věc typově, skutkově i právně obtížnou, která vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Sousedské spory lze považovat za typově obtížné, v konkrétním případě přitom již z obsahu žaloby vyplývá, že v řízení lze očekávat značnou obtížnost zjišťování skutkového stavu věci, kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo možné věc rozhodnout; právní složitost věci je potvrzována samotným obsahem námitek žalovaného odkazujících mimo jiné na související právní úpravu obsaženou v normách veřejného práva.
Z právní úpravy ani z výše uvedené judikatury se nepodává, že by tzv. kvalifikované výzvě musela předcházet tzv. prostá výzva podle §114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud dále souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že danou imisní žalobu již ze samotného obsahu žaloby lze označit za skutkově obtížnou, vyžadující řádnou přípravu věci. Z žaloby se nepodává, že by uplatněnému procesnímu nároku nemohlo být zjevně vyhověno. Postup soudu prvního stupně, který v rámci přípravy jednání přistoupil rovnou k tzv. kvalifikované výzvě podle §114b o. s. ř., se nevyznačuje ani svévolí či přepjatým formalismem, ani jiným ústavněprávním deficitem, nýbrž byl naopak zřejmou snahou o řádnou přípravu věci, aby mohlo být pokud možno rozhodnuto při jediném jednání, jak předpokládá §114a odst. 1 o. s. ř. Zvolený prostředek rovněž nelze považovat za neproporcionální. Je vhodné zdůraznit, že předpokládá-li občanský soudní řád více prostředků přípravy jednání, musí být soudům poskytnut prostor pro vlastní uvážení, jaký postup shledá v dané procesní situaci jako nejvhodnější; zvolil-li v daném případě soud prvního stupně kvalifikovanou výzvu, nelze tak při zvážení všech konkrétních okolností případu jeho postupu čeho vytknout.
Žalovaný zadruhé namítá, že nebylo možné vydat rozsudek pro uznání, neboť se jedná o věc, v níž nelze uzavřít a schválit smír, jelikož „se nejedná o nárok, s nímž má žalovaný možnost disponovat“.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §153a o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce (odstavec 1). Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2) – (odstavec 2). Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 a §114c odst. 6) – (odstavec 3). Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání (odstavec 4).
Soudní smír nelze uzavřít ohledně těch práv a povinností, s nimiž strany nemohou volně disponovat (§99 odst. 1 o. s. ř.). Povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Judikatura již dříve dovodila, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu, nebo c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2462/2009 (uveřejněné pod č. C 7 521 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Judikatura naopak dospěla k závěru, že uzavření soudního smíru není vyloučeno ani skutečností, že žalobce se domáhá vydání konstitutivního rozhodnutí [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007 (uveřejněný pod č. 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3446/2012 (uveřejněné pod č. C 14 256 v Souboru)].
Ačkoliv určitý nárok spadá do kategorie nároků, v nichž lze typově uzavřít soudní smír, nemůže uzavřený smír soud schválit, je-li v rozporu s právními předpisy (§99 odst. 2 o. s. ř.). Judikatura Nejvyššího soudu v této souvislosti dospěla k závěru, že pokud by byl rozsudek pro uznání v rozporu s kogentními právními předpisy, nelze jej vydat [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013 (uveřejněný pod č. 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 994/97 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 1998, č. 15, str. 340)].
Odvolací soud se neztotožnil s odvolací námitkou, že v dané věci nelze uzavřít soudní smír, když s odkazem na judikaturu dovolacího soudu dovodil, že nic nebránilo tomu, aby i v případě hlukových imisí byl uzavřen soudní smír, a to ani judikatura týkající se imisí pocházejících z provozu na pozemní komunikaci ve vlastnictví obce.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že dohodě mezi vlastníky sousedních nemovitostí o nárocích vyplývajících z tzv. sousedského práva, kam se řadí i imisní žaloby, jakož i uzavření a schválení soudního smíru nebrání žádná zákonná překážka; dohoda s takovým obsahem (úpravou sousedských práv) nepochybně může být platná; právní úprava mimo jiné sousedských práv ostatně přímo možnost smluvní úpravy v §978 o. z. předpokládá (k tomu srovnej Eliáš, K. Sousedská práva v novém občanském zákoníku, Zpravodaj Jednoty českých právníků, 2013, č. 2, str. 17 – 32). Na uvedeném ničeho nemění ani judikatura týkající se imisí pocházejících z komunikací, neboť ani ta nevylučuje, že vlastník komunikace může být za určitých podmínek, které jsou v řešené věci naplněny, shledán zavázaným zdržet se imisí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněný pod č. 105/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), a ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1313/2016 (dostupný na www.nsoud.cz ); tato rozhodnutí reagují rovněž na dovolatelem zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) ].
Dovolací soud dále neshledal důvod, proč by uplatněný procesní nárok, s nímž se pro absenci vyjádření konstruuje ve shodě s §114b odst. 5 o. s. ř. souhlas žalovaného, měl být v daném případě v rozporu s kogentními právními předpisy. Žalovaný se totiž může bezpochyby dohodou zavázat k tomu, že učiní patřičná opatření, jimiž se zdrží imisí ve formě hluku (akustického tlaku) pocházejících z kulturních, sportovních, politických a jiných akcí pořádaných na předmětném pozemku, jaké prostředky k tomu zvolí, je pak zcela na jeho uvážení. Pokud žalovaný nyní s tímto nesouhlasí, pomíjí, že měl zcela adekvátní možnost reagovat na žalobní nárok, a to řádným a včasným vyjádřením, k němuž mu byla poskytnuta lhůta 30 dnů. Rovněž byl žalovaný poučen o následcích, nevyjádří-li se řádně a včas a nesdělí ani jaký vážný důvod žalovanému ve vyjádření brání.
Na uvedeném ničeho nemění skutečnost, že žalovaný nemusí mít s ohledem na povahu předmětného pozemku jakožto pozemní komunikace a veřejného prostranství přímou možnost regulovat „provoz“ na něm. Judikatura dovolacího soudu ostatně v těchto případech dovodila možnost pasivní legitimace tzv. nepřímého rušitele v řízení o negatorní žalobě [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 374/2015 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Nelze totiž vyloučit, že žalovaný může učinit jiná opatření, jimiž bude snížen hluk tak, aby hodnota ekvivalentní hladiny akustického tlaku pro chráněné vnitřní a vnější prostory stavby odpovídala výroku soudního rozhodnutí. Pokud se žalovaný nyní domnívá, že toho není schopen, měl proti uplatněnému nároku uplatnit ve stanovené lhůtě adekvátní námitky.
Ostatně ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), nevyloučil vyhovění negatorní žalobě, když uložil soudům, aby vážily reálné možnosti vlastníka komunikace snížit hluk, což judikatura Nejvyššího soudu již v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. následně právě s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 451/11 formulovala výslovně i s precizací podmínek umožňujících vyhovění žalobě. Zde však soudy pro nečinnost žalovaného a z toho důvodu jeho konstruovaný souhlas nemohly k vážení práv vůbec přistoupit.
Poukaz žalovaného na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 9, str. 279), je rovněž v dané věci zcela nepřiléhavý, neboť žalovaný pomíjí, že na tzv. kvalifikovanou výzvu reagoval opožděně, tedy po uplynutí třicetidenní soudcovské procesní lhůty k vyjádření, aniž by přitom uvedl důvod, proč se nemohl vyjádřit dříve, nadto jeho vyjádření bylo strohé, zcela zjevně neodpovídající požadavku na vyjádření podle §114b o. s. ř., neboť jeho vyjádření obsahovalo toliko: „V této věci sdělujeme, že nárok uvedený v žalobě neuznáváme v celém rozsahu.“ Rovněž žalovaného nelze považovat za právního laika ve smyslu uvedeného nálezu, neboť – jak je Nejvyššímu soudu známo z úřední činnosti – žalovaný se neúčastní civilního sporného řízení prvně a nadto má své vlastní právní oddělení.
Pro úplnost lze uvést, že soudní praxe Nejvyššího soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004 (uveřejněný pod č. C 3 363 v Souboru), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 965/2009, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2112/2010, a ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3396/2008 (dostupná na www.nsoud.cz )] je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bez ohledu na to, zda za řízení uplatnil (mohl uplatnit) námitky jen procesní povahy; žalovaný se ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě; pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v §114b odst. 5 o. s. ř. [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008 (uveřejněné pod č. C 6 379 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007 (uveřejněný pod č. C 7 472 v Souboru)]; kvalifikovaným vyjádřením nejsou ani pouhé procesní námitky [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1862/2007 (uveřejněný pod č. C 7 681 v Souboru)]. Jestliže tedy marně uplyne lhůta pro vyjádření žalovaného stanovená v usnesení podle §114b o. s. ř., nastává fikce, že žalovaný nárok, který byl proti němu uplatněn, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku soud rozhodne (musí rozhodnout) v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), neboť její účinky, jestliže opravdu nastala, nelze za řízení vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času. Žádné zákonné ustanovení totiž nepřipouští důkaz opaku, tedy prokázání toho, že k uznání nároku žalovaným ve skutečnosti nedošlo [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004 (uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
V neposlední řadě Nejvyšší soud neshledal pak důvodu, proč by žalobnímu návrhu nemohlo být v dané věci vyhověno v celém rozsahu. Opět je třeba zdůraznit (byť fingovaný) souhlas žalovaného s procesním nárokem, čímž žalovaný ve své podstatě rovněž souhlasil s tím, že hluk pocházející z akcí konaných na předmětném pozemku přesahuje míru přiměřenou poměrům. Dovolací soud pak shodně jako soud prvního stupně není s ohledem na vyřešení sporu rozsudkem pro uznání oprávněn přezkoumávat věcnou správnost nároku, tedy zda skutečně uznaný procesní nárok by korespondoval se skutečným rozhodnutím nalézacího soudu.
Zatřetí dovolatel předkládá otázku obsahu výroku a jeho vykonatelnosti, jakož i dopadů na výkon veřejné správy žalovaným.
Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu musí být výrok rozsudku přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po stránce materiální [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1855/99 (dostupný na www.nsoud.cz ), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2989/2006 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 12, str. 445)]. Obdobně v rozsudku ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2015, č. 3, str. 91), Nejvyšší soud zdůraznil, že „esenciální náležitostí meritorního výroku je, že v něm vymezený obsah rozhodnutí (stanovení ukládaných povinností nebo právního vztahu či práva atd.) je formulován určitě a srozumitelně.“
V dané věci sice ve výroku rozhodnutí použité spojení „parcela č. p.“ zcela přesně nekoresponduje běžně užívanému označení „pozemek parc. č.“, ovšem podle Nejvyššího soudu zde není sebemenších pochyb o tom, že má jít právě o pozemek parc. č. 537 v k. ú. M. B., obec B., v reálu tvořící náměstí S. v B., takže výrok rozhodnutí lze považovat za dostatečně určitý a zrušení napadeného rozhodnutí toliko z tohoto důvodu by pak zjevně bylo toliko nepřípustným projevem přepjatého formalismu. Ostatně ani sám žalovaný nemá pochyb o tom, o jaký konkrétní pozemek se jedná, když v dovolání opakovaně poukazuje na skutečnost, že se jedná o zmíněné náměstí. Z výroku rozhodnutí rovněž vyplývá, jaké hlukové limity mají být ze strany žalovaného dodržovány a že se jedná toliko o dodržování limitů v době konání kulturních, sportovních, politických a jiných akcí, pročež nelze obsahu výroku čeho vytknout.
Na překážku vydání rozsudku pro uznání pak není ani případná skutečnost, že žalovaný není subjektivně schopný dostát obsahu výroku rozhodnutí, který uznal.
Samotná otázka faktické vykonatelnosti soudního rozhodnutí je pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí irelevantní, stejně jako i interpretace dopadů soudního rozhodnutí do praxe, neboť tyto otázky se budou řešit až v případném vykonávacím či exekučním řízení.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že uvedené rozhodnutí samozřejmě nijak žalovaného neváže k určitým konkrétním činnostem při výkonu veřejné správy, nenutí tedy žalovaného vydávat konkrétní obecně závazné vyhlášky, správní rozhodnutí či jiné formy realizace správního práva, pouze žalovanému ukládá povinnost coby vlastníkovi předmětného pozemku zdržet se obtěžování hlukem žalobce nad míru stanovenou výrokem soudního rozhodnutí.
Soudní rozhodnutí pak činí žalovaného odpovědného především za akce konané jím samotným a osobami, které užívají náměstí Svobody na základě práva od něj odvozeného (například výpůjčky či nájmu), bez dalšího naopak nedopadá na hluk pocházející od osob užívajících předmětný pozemek na základě obecného užívání veřejného prostranství či na základě ústavně zaručeného práva shromažďovacího, obzvláště pokud žalovaný nemůže užívání předmětného pozemku jimi jakkoliv ovlivnit. I zde dovolací soud odkazuje na svou judikaturu vymezující odpovědnost tzv. nepřímého rušitele v řízení o negatorní žalobě [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 374/2015 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Nepřípadný je rovněž poukaz žalovaného na velké množství akcí, které se na náměstí Svobody konají. Pokud skutečně je předmětná nemovitost pro žalovaného natolik klíčová, jak naznačuje, tím spíše měl řádně a včas reagovat na tzv. kvalifikovanou výzvu a tím odvrátit nepříznivé rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud v této souvislosti závěrem shrnuje, že odvolací soud při své přezkumné činnosti ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně posuzoval toliko splnění zákonných předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání na základě žaloby, žalobních tvrzení a obsahu spisu. Jestliže dovolatel v dovolání naznačuje s rozsáhlou argumentací nemožnost vydání rozsudku pro uznání, fakticky tím potvrzuje obtížnost věci, která vydání výzvy podle §114b o. s. ř. opodstatňovala. Obsah těchto námitek by bez jakýchkoliv pochybností, pokud by je žalovaný uplatnil v reakci na výzvu podle §114b o. s. ř., vyloučil možnost rozhodnout rozsudkem pro uznání, aniž by dovolací soud jakkoliv předjímal jejich věcné posuzování, a bylo tedy na žalovaném, aby na základě formuloval obranu proti uplatněnému nároku. Žalovaný však nejenom že výhrady vůči žalobě neuplatnil v soudem stanovené lhůtě ve výzvě podle §114b o. s. ř., neuvedl je ani v následném podání ze dne 3. 8. 2015 a konkrétní výhrady vůči žalobě pak neformuloval v řízení před soudem prvního stupně vůbec, ačkoliv mu v tom zjevně žádná skutečnost nebránila.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu