ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1976.2017.2
sp. zn. 22 Cdo 1976/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. M. , zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 997/15, proti žalovaným: 1) L. B. , 2) I. Š. a 3) A. Š. , všem zastoupeným Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 15, o zřízení nezbytné stezky a cesty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 146/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, č. j. 17 Co 462/2015-905, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, č. j. 17 Co 462/2015-905, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
5. 8. 2015, č. j. 13 C 146/2010-607, pod bodem I. výroku zamítl žalobní návrh, jímž se žalobce domáhal zřízení věcného břemene průjezdu motorovými vozidly po cestě přes pozemky v k. ú. a obci D. D., okres T., ve prospěch vlastníka budovy, postavené na stavebním pozemku v k. ú. a obci D. D., okres T., v rozsahu uvedeném v geometrickém plánu č. 343-25/2011, za náhradu 5 000 Kč. Pod bodem II. výroku uložil žalobci povinnost uhradit žalovaným náklady řízení ve výši 162 636 Kč a pod bodem III. výroku rozhodl o povinnosti žalobce uhradit státu na nákladech řízení částku 14 254 Kč.
Zjistil, že žalobce je vlastníkem rekreační chaty na stavebním pozemku v k. ú. D. D. Žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky pozemku, každý v rozsahu id. 1/3, a žalované 1) a 2) jsou podílovými spoluvlastnicemi objektu bydlení na stavebním pozemku, každá v rozsahu id. ½, vše v k. ú. D. D. Obec D. D. je pak vlastníkem pozemku, vedeném jako ostatní plocha – ostatní komunikace. Žalobce využívá nemovitosti k rekreačním účelům. K pozemku žalobce, který přiléhá k domu stojícím na, přiléhá pozemek ve vlastnictví obce. Ten je sice veden jako komunikace, a zčásti se na něm opravdu nachází místní komunikace (v délce cca 50 m směrem k nemovitosti žalobce), jinak však jde o pozemek pouze zatravněný, ničím nezpevněný a průjezdu vozidel přes něj brání vysazené stromy a jeho přílišný sklon. Žalobce tuto část pozemku proto užívá v letním i zimním období pouze pěším způsobem. Realizace úprav umožňujících jeho užívání pro jízdu vozidly by byla finančně nákladná. Přístup na pozemky žalobce přes navrhované pozemky žalovaných možný není, neboť jsou zde vysazené smrčky a instalovaná závora. Jeden z pozemků, kde by měla být služebnost cesty zřízena, se nachází v těsné blízkosti domu žalovaných a ti by byli průjezdem vozidel neúměrně obtěžováni. Pozemek by byl zřízením služebnosti prakticky znehodnocen. V oblasti se nacházejí další nemovitosti s obdobným, případně i horším přístupem. Právo nezbytné cesty lze zřídit pouze k pozemku, na kterém je postavena stavba. Žádný z pozemků, které mají být podle žalobce zatíženy věcným břemenem cesty, však k pozemku, na kterém stojí stavba ve vlastnictví žalobce, nepřiléhá. Žalobce má ke své nemovitosti zajištěn přístup ve ztíženém rozsahu, se souhlasem obce má však možnost vylepšit si přístup prostřednictvím stavebních úprav vložených do části pozemku. Pozemek žalobce tak zcela nepostrádá nutné spojení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání všech účastníků řízení rozsudkem ze dne 30. 9. 2016, č. j. 17 Co 462/2015-905, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil ve znění, že se „zamítá žaloba, jíž se žalobce domáhal zřízení nezbytné cesty jako služebnosti stezky a cesty tak, jak je vyznačena na geometrickém plánu č. 343-25/2011 přes pozemky, zapsané na a pozemek zapsaný na LV, oba LV vedené Katastrálním úřadem pro K. k., Katastrální pracoviště T. pro katastrální území a obec D. D., které jsou ve vlastnictví žalovaných ve prospěch pozemku, jehož součástí je stavba, zapsaného na LV vedeného Katastrálním úřadem pro K. k., Katastrální pracoviště T. pro katastrální území a obec D. D., jehož vlastníkem je žalobce, za náhradu ve výši 6 000 Kč“. Ve výroku II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše nákladů řízení činí 204 865 Kč, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Potvrdil i výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech státu, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která navíc doplnil o místní šetření konané dne 7. 9. 2016. Uvedl, že nemovitost žalobce je určena a užívána k rekreaci a žalobce má zajištěný přístup k nemovitosti automobilem až na hranici pozemku (místní komunikace), kde si vybudoval u obecní cesty odstavnou plochu, dále pak pěšky přes obecní pozemek, který je cca 45 m dlouhý a vede až k jeho domu s tím, že takovou vzdálenost lze podle místních podmínek pokládat za obvyklou, neboť jde o horský terén a většina nemovitostí je rozmístěna ve stráni, přitom část z nich je přístupná pouze pěšky, bez možnosti přístupu vozidlem. Žalobce řádně užívá i bez přístupu přes pozemky žalovaných již tři roky svou nemovitost k rekreaci a rovněž ji udržuje v dobrém stavu. Místním poměrům takový přístup k nemovitosti zcela odpovídá. Je obvyklé, že chalupy výše položené v horském terénu mají své výhody, tj. lepší výhled, větší klid, více slunečního svitu, ale i nevýhody, k nimž patří i horší přístup, který je zajištěn v délce několika desítek i stovek metrů pouze pěším způsobem. Stávající spojení k rekreačnímu objektu žalobce sice může být v zimních měsících nepohodlné, vyžadující určité úsilí, nicméně postačující obvyklé potřebě nemovitosti. Významným hlediskem pro povolení služebnosti nezbytné stezky a cesty není ani zdravotní stav manželky žalobce. Dospěl proto k závěru, že pro pouhé zlepšení spojení nelze nezbytnou cestu přes sousední pozemky povolit.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva „jak má soud postupovat v případě rozporu mezi závěry znaleckého posudku předloženého účastníkem řízení a znaleckého posudku vyžádaného soudem,“ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014), a dále že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva „jak má soud při rozhodování o otázce zřízení nezbytné cesty vyložit pojem pohodlnějšího spojení ve smyslu §1032 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku,“ která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V souvislosti s vymezením důvodu dovolání pak namítá, že „odvolací řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci“. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s řadou procesních a věcných chyb, neobjektivně a nevyváženě hodnotil důkazy a podklady a s některými dodatečně navrženými důkazy se nevypořádal vůbec, konkrétně se nezabýval tvrzeným onemocněním jeho manželky, která s ohledem na svůj zdravotní stav nemůže nemovitost z důvodu nedostatečného přístupu užívat. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně, zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Jednalo se v pořadí o druhé rozhodnutí nalézacích soudů. Obvodní soud pro Prahu 10 nejprve rozsudkem ze dne 13. 2. 2012, č. j. 13 C 146/2010-169, zamítl žalobu s odůvodněním, že žalobce má přístup ke stavbě přes místní komunikaci na pozemku, a že zatížení pozemku by vedlo ke značnému omezení vlastnických práv žalovaných. Rozsudek soudu prvního stupně však byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2012, č. j. 17 Co 253/2012-222, zrušen a věc mu byla vrácena zpět k doplnění dokazování, jímž měla být upřesněna možnost přístupu přes svažitou a zatravněnou část pozemku ve vlastnictví obce.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání podrobně rozebírají jednotlivé námitky žalobce. Souhlasí se závěry odvolacího soudu a navrhují, aby bylo dovolání zamítnuto.
Jelikož bylo o zřízení nezbytné cesty jako služebnosti nezbytné stezky a cesty rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. [k tomu srovnej usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 7 Co 296/2014 (uveřejněné pod č. 78/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle §1029 odst. 1 a 2 o. z., vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.
Podle §1032 odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. z., soud nepovolí nezbytnou cestu, žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení. Nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 16, str. 186), uvedl, že „judikaturu týkající se zřízení práva cesty podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. lze přiměřeně (tam, kde nový zákoník nemá obsahově odlišnou úpravu) použít i při zřizování nezbytné cesty podle nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.“
Dovolatel především považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, jak má soud při rozhodování o otázce zřízení nezbytné cesty vyložit pojem pohodlnějšího spojení ve smyslu §1032 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku.
Soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty (§1276 o. z.) jen za podmínek upravených v §1029 a násl. o. z., tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 (uveřejněný pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Nelze tak zřídit služebnost nezbytné cesty, pokud by byl přístup pro žalobce pouze pohodlnější (resp. výhodnější) nebo by se obešel bez stavebních úprav, tedy bez určitých nákladů [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005 (uveřejněný pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Pro rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést (např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat). Právo nezbytné cesty v zásadě nelze zřídit jen za účelem parkování vozidel před budovou, není-li parkování nutné k řádnému a obvyklému užívání budovy [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 18, str. 675)].
Ke zřízení práva cesty k obytnému domu z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť nepůjde o užívání komfortní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009). Věcné břemeno spočívající v právu cesty zahrnuje právo přes zatížený pozemek procházet i projíždět. Avšak s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem není vyloučeno zřízení věcného břemene spočívajícího jen v právu chůze po přilehlém pozemku. Za takový výjimečný případ lze považovat situaci, kdy vlastník stavby má zajištěn příjezd motorovými vozidly k hranici zatíženého pozemku, přičemž krátká několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu jeho domu nevybočuje z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004 (uveřejněný pod č. C 3 414 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Stejně jako v jiných řízeních o vydání konstitutivního rozhodnutí, ve kterých hmotné právo upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, jsou v hraničních případech dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8610 v Souboru)]; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že nejsou naplněny podmínky pro zřízení nezbytné cesty, neboť nemovitost žalobce nepostrádá spojení s veřejnou cestou tak, jak je to v místě obvyklé. Stávající spojení je sice nepohodlné, vyžadující určité úsilí, nicméně postačující obvyklé potřebě nemovitosti. Žalobce však již od počátku řízení poukazoval na zhoršený zdravotní stav manželky, který jí za stávajícího spojení nedovoluje nemovitost užívat a tvrdil, že manželka je po operaci a pohybuje se pouze o francouzských holích. Odvolací soud, aniž by se touto námitkou žalobce dostatečně zabýval, uzavřel, že zdravotní stav manželky žalobce není významným hlediskem pro povolení služebnosti nezbytné stezky a cesty. V případě úvahy o zřízení věcného břemene však může být výrazně zhoršená pohyblivost manželky žalobce (za předpokladu, že nebude jen krátkodobá), která s ním nemovitost řadu let užívá, významným hlediskem pro to, aby soud za předpokladu, že by to manželce žalobce významně ulehčilo a vlastníkům dotčených pozemků by to objektivně nijak nepřitížilo, věcné břemeno v určitém rozsahu zřídit. Nejvyšší soud poznamenává, že nezbytnou cestu lze povolit i s rozvazovací podmínkou vázanou na dobu života člověka, jehož zdravotní stav je důvodem k povolení nezbytné cesty v rozsahu převyšujícím průměrné, obvyklé potřeby spojení. V této části je tak rozhodnutí odvolacího soudu předčasné a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel rovněž vymezil otázku procesního práva, a to „jak má soud postupovat v případě rozporu mezi závěry znaleckého posudku předloženého účastníkem řízení a znaleckého posudku vyžádaného soudem.“, při jejímž řešení se měl podle názoru žalobce odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, na který dovolatel odkazuje, uvedl, že má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.
Jinými slovy, o přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, lze rozhodnout jen tehdy, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010 nebo usnesení ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015).
V posuzované věci postupovaly nalézací soudy při provádění důkazu znaleckým posudkem v souladu s ustálenou judikaturou, neboť přihlédly k oběma znaleckým posudkům, a oba znalce též vyslechly. Ve spojení s ostatními provedenými důkazy, zejména pak s místním šetřením, učinily závěr o dostatečném spojení domu žalobce s místní komunikací, který dovolatel napadá. V rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 4543/2014 dovolací soud řešil zcela jinou situaci, kdy soud měl k dispozici dva znalecké posudky se zcela odlišnými závěry, při stanovení obvyklé ceny nemovitostí však vyšel pouze ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce. Nepřihlédl k závěrům druhého znaleckého posudku, ani znalce k jejich rozdílným závěrům nevyslechl.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že již v rozsudku ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010 (dostupném na www.nsoud.cz ), uzavřel, že důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku je lze přezkoumat jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené. Takový závěr však v daném případě učinit nelze. Otázka, k jakému znaleckému posudku se soud přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Pokud dovolatel v podstatné části dovolání podrobuje kritice hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely, dovolací soud k tomu poznamenává, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Rovněž samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004, Soubor č. C 3685, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Neobstojí pak ani námitka dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Vytýkaná vada řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu) totiž nezahrnuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by spočívalo napadené rozhodnutí, a nepředstavuje tak uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu