ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2938.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2938/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) A. V. a b) J. V. , zastoupených Mgr. Ivanou Palánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Bezručova 33, proti žalované ČEZ Distribuce, a s. , se sídlem v Děčíně IV – Podmokly, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729037, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 5 C 100/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2017, č. j. 15 Co 418/2016-87, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, který ve věci rozhodoval jako soud odvolací, podávají žalobci dovolání; jeho přípustnost opírají o tvrzení, že napadené rozhodnutí „má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Podle platné právní úpravy tak nelze přípustnost dovolání opřít o tvrzení, že napadené rozhodnutí „má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní platného změní občanského soudního řádu (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout; pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Teprve řádné vymezení přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby dovolací soud přezkoumal důvodnost dovolání; tento předpoklad v dané věci není naplněn. Dovolání je naprosto kusé, jeho přípustnost je vymezena jen obecným poukazem na neexistující (resp. existující v již zrušené právní úpravě) důvod a nedá se vysledovat ani z jeho obsahu. Dovolatelé patrně předpokládají, že postačí stručně vyjádřit nespokojenost s rozhodnutím a velmi obecně naznačit problémy a dovolací soud pak napadené rozhodnutí přezkoumá a sám vyhledá a konkretizuje případné pochybení. Takovým postupem, který by byl v rozporu s výslovným zněním zákona, by však dovolací soud též porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Jen na okraj se uvádí: Tvrzení, že soud prvního stupně porušil zásadu předvídatelnosti, dovolatelé nijak nekonkretizují a nepromítají do §237 o. s. ř., ani neuvádí, jak se toto údajné pochybení mělo promítnout do rozhodnutí odvolacího soudu. Ke tvrzení, že soud neprovedl navržené důkazy: Ty měly patrně směřovat k otázce vlastnictví přípojky; soudy žalobu zamítly proto, že žalobci neměli na určení vlastnictví žalované naléhavý právní zájem, neboť sledovaného cíle mohli dosáhnout žalobou na plnění (k tomu viz např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1972, a řada navazujících rozhodnutí). Dovolatelé však s tímto právním názorem nijak nepolemizují, nevysvětlují, v čem spatřují ve vztahu k němu přípustnost dovolání, a neuvádějí, proč by měl být tento názor nesprávný; proto nejsou podmínky pro to, aby jej dovolací soud přezkoumal. Je-li tedy třeba vyjít z toho, že z uvedeného důvodu žalobci na určení naléhavý právní zájem neměli (to kvalifikovaně nezpochybňují), je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné; není totiž zřejmé, jak by provedení důkazů tento základní závěr mělo zvrátit, a ani v dovolání to není uvedeno. Ostatně šlo by o vadu řízení, která by byla významná, jen pokud by dovolání bylo přípustné z jiného důvodu (viz §242 odst. 3 o. s. ř.), anebo pokud by ji bylo možno zahrnout pod některý z případů uvedených v §237 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu