ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3201.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3201/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně I. V. , zastoupené JUDr. Janem Lasákem, advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 745/24, proti žalovanému I. V. , zastoupenému Mgr. Michalem Miturou, advokátem se sídlem v Ostravě, Místecká 329/258, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 20 C 41/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. února 2017, č. j. 71 Co 456/2016-728, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Jana Lasáka.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 8. 2016, č. j. 20 C 41/2015-690, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí ideálního spoluvlastnického podílu ve výši ½ na budově (dále jen „předmětná budova“), v části obce P. C., stojící na pozemku parc. č. 2001/6, který je zapsán v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Krnov na LV č. 3941, pro obec K. a k. ú. O. P. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, č. j. 71 Co 456/2016-728, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud dospěl k závěru o tom, že oba účastníci byli stavebníky v občanskoprávním smyslu, ačkoliv neuzavřeli dohodu o společné výstavbě. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1174/2011 a 22 Cdo 624/2011 má za to, že žalobkyně nebyla stavebníkem, když nebyla v katastru nemovitostí evidována jako vlastník a neměla výhrady k tomu, že se stavbou disponovaly jiné osoby. Zdůrazňuje, že žalobkyně tento stav trpěla od roku 2003, kdy předmětná budova vznikla, do roku 2015, kdy podala určovací žalobu, přičemž po toto období nijak u žalovaného neuplatnila nárok na vlastnictví předmětné budovy. Z toho dovozuje, že žalobkyně právně relevantním způsobem neprojevila úmysl mít věc pro sebe, takže při absenci jakékoliv dohody nemohlo dojít ke vzniku jejího vlastnického práva k předmětné budově. Dále žalovaný namítá, že i kdyby žalobkyně byla vlastnicí předmětné budovy, pak by své výlučné vlastnické právo k předmětné budově vydržel. Nesouhlasí s tím, že jeho dobrou víru zpochybňuje skutečnost, že si musel být objektivně vědom, že z důvodu vzniku stavby a způsobu financování jsou oba účastníci spoluvlastníky. Naopak má za to, že od roku 2002 do roku 2015 neměl indicii v tom směru, že by si žalobkyně nárokovala vlastnictví předmětné budovy. Zdůrazňuje, že po něm jako „běžné osobě“ nelze požadovat znalost judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Rovněž poukazuje na skutečnost, že podle §11 zákona č. 265/1992 Sb. se u žalovaného presumovala dobrá víra, že je výlučným vlastníkem předmětné budovy. Také namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho odvolací námitkou, že účastníci spolu v době výstavby rodinného domu společně nežili a nehospodařili. Ačkoliv žalobkyně v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 Nc 98/2002 uvedla, že s žalovaným společně nehospodaří a mají oddělené domácnosti, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že účastníci domu žili společně v úmyslu takto bydlet i nadále. Závěrem namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je rozporný s §2 občanského zákoníku a s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, když odvolací soud zcela rezignoval na ochranu vlastnického práva žalovaného. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož ke vzniku spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k předmětné budově mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení okolností rozhodných pro vznik podílového spoluvlastnictví podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný namítá, že odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu dospěl k závěru, že stavebníkem předmětné budovy byli oba účastníci; poukazuje obzvláště na skutečnost, že žalobkyně od roku 2003 do roku 2015 trpěla stav evidovaný v katastru nemovitostí.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Pro posouzení, zdali ke stavbě vzniklo výlučné vlastnictví či podílové spoluvlastnictví vícero osob, hraje důležitou roli otázka, zdali byla stavba postavena svépomocně nebo byla postavena na základě smlouvy o dílo; v posuzovaném případě se mělo jednat o první z uvedených variant.
Vlastnictví k nově zhotovené věci v takovém případě originárně nabývá ten, kdo ji vytvořil. Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněný pod č. C 1 536 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Vlastníkem stavby se stává stavebník bez ohledu na to, zda stavěl z vlastního nebo cizího materiálu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001 (uveřejněný pod č. C 1 524 v Souboru)].
Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná (může být i ústní, popř. konkludentní), založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se účastníci dohodli o výši podílů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněný pod č. C 1 536 v Souboru)].
To, že účastníci spolu zřizují stavbu, kterou hodlají společně užívat, je zpravidla důkazem o existenci konkludentní (mlčky, nevýslovně uzavřené) dohody o spoluvlastnictví stavby, nevyplývá-li z okolností věci něco jiného. Závěr o existenci takové dohody lze podle konkrétních okolností případu učinit i s ohledem na chování účastníků po dokončení stavby, například čestné prohlášení o spoluvlastnictví stavby [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2014 (uveřejněné pod č. C 14 603 v Souboru)].
Pro posouzení, kdo je stavebníkem, není samo o sobě rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení, resp. obdobný akt podle stavebního zákona [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4053/2011 (dostupné na www.nsoud.cz ), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 764/2011 (dostupné na www.nsoud.cz )]; uvedená okolnost však může být určitou indicií [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011 (dostupný na www.nsoud.cz ), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2014 (uveřejněné pod č. C 14 603 v Souboru)]. Vzhledem k tomu, že se stavba za účinnosti obč. zák. nestala součástí pozemku, není pro posouzení nabytí vlastnictví ke stavbě rovněž rozhodující vlastnictví pozemku, na kterém je umístěna [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněný pod č. C 1 536 v Souboru)].
Pouze výjimečně se stává, že osoby zřizující stavbu nijak neprojeví (ani konkludentně) vůli o jejím budoucím vlastnictví, nemají o něm žádnou představu, jsou však srozuměni s jejím pozdějším společným užíváním; tyto případy Nejvyšší soud řešil již v rozsudku ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněném pod č. C 1 536 v Souboru), v němž uvedl: „Pokud však stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby (resp. pokud jde o manžele, je podíl předmětem jejich společného jmění). Tak tomu bude zejména, pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného. Samotná skutečnost, že se stavebníci dohodli pouze o ‚společném užívání‘, aniž by cokoliv sjednali o vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje vznik jejich spoluvlastnictví. Při posuzování takovýchto mezních případů je třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem věci.“
V takovém případě je stavebníkem osoba, která se fakticky podílí na zřízení stavby, není-li z dohody nebo z okolností zřejmé, že tato osoba jen pomáhá jinému (např. řemeslník, sousedská či rodinná výpomoc). Podílení se na výstavbě pak může mít více podob, zejména prací, dodáním materiálu a jiným financováním stavby či vytvořením prostoru, aby se jiný rodinný příslušník mohl výstavbě věnovat (například vaření a péče o další rodinné záležitosti). Posouzení, zda jde o takový případ, záleží na provedených důkazech a na jejich hodnocení soudem (§132 o. s. ř.) – [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007 (uveřejněný pod č. C 5 213 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2473/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011 (všechny dostupné na www.nsoud.cz) ].
Pokud se předmětný dům již stal věcí v právním slova smyslu, pak k němu nelze nabýt spoluvlastnický podíl či výlučné vlastnické právo posléze uzavřenou dohodou o výstavbě, ale pouze jiným zákonem předvídaným způsobem (například na základě převodu spoluvlastnického podílu či na základě dědění); takovou okolností ovšem není kolaudační rozhodnutí, byť by na jeho podkladě došlo k zápisu stavby do katastru nemovitostí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2447/2016 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Souhrnně se k uvedeným závěrům přihlásil Nejvyšší soud aktuálně v rozsudku ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017 (dostupném na www.nsoud.cz ).
Posouzení, zda je z okolností věci zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z osob podílejících se na vzniku stavby, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení. Ta vychází z jedinečných a konkrétních skutkových okolností případu. Dovolací soud by proto mohl jejich úvahu zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2428/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2117/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
V dané věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že přestože účastníci neuzavřeli dohodu o společné výstavbě, stavebníky v občanskoprávním smyslu byli oba, když se oba podle svých možností podíleli na výstavbě předmětné budovy stejným dílem. Účastníci v době výstavby žili společně v úmyslu takto bydlet i nadále, společně se dohodli na výstavbě rodinného domu s tím, že se na jeho výstavbě také společně podíleli. Žalobkyně se podílela jak finančně, tak i fakticky s přihlédnutím ke skutečnosti, že v době stavby se starala o nezletilého syna účastníků, prodělala těhotenství, porod a následně se starala o narozenou dceru a domácnost účastníků, přičemž se nejednalo o pouhou výpomoc.
Dovolací soud považuje závěry odvolacího soudu za souladné s judikaturou dovolacího soudu, když odvolací soud logickým způsobem uzavřel, že mezi účastníky přes neexistenci výslovné dohody o vzniku spoluvlastnictví existovala konkludentní dohoda o výstavbě, přičemž její existenci opřel o relevantní argumenty opírající se o zjištěný skutkový stav. Na věci ničeho nemění poukaz na skutečnost, že od roku 2003 do roku 2015 byl v katastru nemovitostí evidován jako vlastník pouze žalobce. Je třeba zdůraznit, že katastr nemovitostí v době výstavby nebyl postaven na zásadě materiální pravdy, tedy na tom, že stav evidovaný v katastru nemovitostí je vždy totožný se stavem skutečným; na tom se přitom ničeho nezměnilo ani s přijetím nového katastrálního zákona (zákon č. 256/2013 Sb.), takže i v současnosti se stav evidovaný v katastru nemovitostí nemusí shodovat se stavem skutečným. Nesoulad stavu evidovaného v katastru nemovitostí a stavu skutečného může být bezesporu indicií o tom, že určitá osoba neměla v okamžiku vzniku stavby v občanskoprávním slova smyslu právně relevantní vůli nabýt zhotovovanou věc do svého vlastnictví, nejedná se však o skutečnost rozhodující, neboť důvody odlišné evidence v katastru nemovitostí mohou být rozličné. Tuto skutečnost je proto třeba poměřovat s dalšími důkazy a se vším, co v řízení vyjde najevo, čemuž odvolací soud podle názoru dovolacího soudu dostál, když zdůraznil, že okolnost dalšího společného soužití a uzavření manželství byla důvodem, proč se žalobkyně nedovolávala dříve změny zápisu v katastru nemovitostí.
Nepřípadným je poukaz žalovaného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 624/2011 (dostupné na www.nsoud.cz ), které na danou věc pro odlišný skutkový stav nedopadá, neboť se týká výstavby domu před rokem 1991 na pozemku, k němuž měla určitá osoba právo osobního užívání, přičemž tehdejší právní úprava vylučovala, aby stavbu na pozemku v osobním užívání zřídil někdo jiný než osobní uživatel.
Dovolací soud tak uzavírá, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně byla stavebníkem v občanskoprávním smyslu, pročež nabyla spoluvlastnický podíl ve výši id. ½ na předmětné budově, v dovolacím řízení zjevně obstojí.
Dovolatel dále nesouhlasí s tím, že vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu žalobkyně nevydržel.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Při posouzení dobré víry je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, přičemž dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
V dané věci se odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaný nemohl vydržet vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu s ohledem na nedostatek dobré víry na straně žalovaného vyplývající z objektivních okolností vzniku a následného užívání stavby, neboť žalovaný si musel být vědom důvodu vzniku předmětné budovy a způsobu jejího financování s přihlédnutím k okolnostem společného soužití účastníků, kteří následně v roce 2008 uzavřeli manželství; tito předmětnou budovu společně se svými dětmi užívali, udržovali a chovali se k ní jako vlastníci, a to až do roku 2013.
Poukaz dovolatele na §11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, je v této souvislosti nepřípadný již z toho důvodu, že soudy učinily závěr v tom ohledu, že žalovaný věděl či objektivně měl vědět o stavu skutečném, takže se nemůže dovolávat stavu v jeho prospěch chybně evidovaného.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že by dovolatel vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu nemohl vydržet i při pro něj nejpříznivějšímu výkladu, tedy že by byl na počátku v objektivní dobré víře, že je výlučným vlastníkem předmětné budovy, neboť by nesplnil podmínku uplynutí 10leté vydržecí doby. Podle tvrzení dovolatele totiž měla držba počít běžet v roce 2003, takže vydržecí doba by uplynula v roce 2013. Dovolatel však přehlíží podstatnou skutečnost, že v roce 2008 uzavřeli účastníci řízení manželství, což má podstatný vliv na běh vydržecí doby, neboť podle §134 odst. 4 obč. zák. ve spojení s §114 obč. zák. vydržecí doba mezi manžely neběží (se staví).
Ohledně výhrady dovolatele, že odvolací soud se neměl vypořádat s jeho odvolací námitkou ohledně společného žití a hospodaření v době výstavby předmětné budovy, je třeba předně uvést, že v této souvislosti dovolatel nevymezil otázku přípustnosti dovolání, nadto se jí snaží nepřípustně zpochybnit zjištěný skutkový stav, jímž je dovolací soud vázán.
Tato námitka však rovněž není důvodná. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku výslovně uvedl, že se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která jako správná přejímá. Nadto odvolací soud jednoznačně zdůraznil, že souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „účastníci v době výstavby rodinného domu žili společně, v úmyslu takto bydlet i nadále“. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se s námitkou vypořádal, takže z tohoto ohledu odvolacímu soudu není čeho vytknout. Samotný závěr o společném žití a hospodaření je pak závěrem skutkovým, který dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Na správnosti rozhodnutí odvolacího soudu pak ničeho nemění ani nepřípadný poukaz na §2 o. z., když dovolacímu soudu není zřejmé, jaký výklad by měl být v rozporu s Listinou základních práv a svobod, zejména s čl. 11. K samotnému zásahu do čl. 11 Listiny základních práv a svobod žalovaného pak nemohlo v dané věci dojít z toho důvodu, že nebylo shledáno, že by žalovaný byl výlučným vlastníkem předmětné budovy. Nejvyšší soud pak dodává, že v dané věci neshledal ani jiný deficit, který by zakládal zásah do ústavně zaručených práv dovolatele.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. srpna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu