ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3291.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3291/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. K. , zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská 421/21, proti žalované I. J. , zastoupené JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem se sídlem v Mělníku, Macharova 376/5, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 355/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2016, č. j. 27 Co 117/2016-275, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Petra Zikmunda, advokáta se sídlem v Mělníku, Macharova 376/5.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 8. 2015, č. j. 12 C 355/2013-191, zamítl žalobu, v níž se žalobce domáhal určení, že S. K., zemřelý 11. 12. 2007 (dále jen „zůstavitel“), byl ke dni svého úmrtí, tj. 11. 12. 2007, vlastníkem rodinného domu, postaveného na pozemku – zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku (dále jen „předmětné nemovitosti“), vše v k. ú. Z. (výrok I.). Dále uložil žalobci povinnost uhradit žalované náklady řízení ve výši 25 591 Kč (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 5. 2016, č. j. 27 Co 117/2016-275, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 32 912 Kč (výrok I.). Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve zbylém rozsahu výroku II. potvrdil; ve výroku I. s tím, že se takto zamítá i žaloba o určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem pozemku v k. ú. Z., obci Z. Dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 8 228 Kč (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Zpochybňuje závěry odvolacího soudu o otázce „věcné legitimace žalobce“, neboť má za to, že se podle konstantní judikatury může domáhat určení, že jeho právní předchůdce byl ke dni úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí. Závěr odvolacího soudu, že je ve věci dán naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., když případný vyhovující výrok rozhodnutí by byl způsobilým podkladem pro změnu stavu zápisu v katastru nemovitostí ohledně vlastnictví předmětných nemovitostí formou vkladu, spatřuje jako rozporný se závěrem odvolacího soudu ohledně absence věcné legitimace žalobce. Domnívá se, že je-li dán naléhavý právní zájem, musí být dána i věcná legitimace žalobce. Dále argumentuje, že pokud by byla věcná legitimace dána souhlasem všech dědiců, nemohl by žalobce uplatnit svá práva vůči žalované, protože ta je rovněž dědičkou. Žalobce spatřuje další důvod dovolání v tom, že soudy nižších stupňů posoudily řešenou otázku nesprávně. Pro napravení právní situace je podle žalobce nutné přezkoumat právní vztahy mezi ním a žalovanou od základu. Namítá také nesprávnost a neúplnost posouzení nabývacího titulu žalované k předmětným nemovitostem a vytýká soudům nižších stupňů neprovedení některých navrhovaných důkazních prostředků a způsob vypořádání se s námitkou podjatosti soudkyně Mgr. Daniely Kuklíkové. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, in eventum napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že návrhu žalobce vyhoví.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání domnívá, že odvolací soud vyřešil otázku namítané nesprávnosti a neúplnosti nabývacího titulu žalované k předmětným nemovitostem a nedostatku aktivní věcné legitimace v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a že podané dovolání by nemělo být přípustné. Shrnuje, že skutkovými zjištěními soudu prvního stupně nebyly prokázány skutečnosti o vlastnictví zůstavitele ke dni jeho úmrtí k předmětným nemovitostem. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že v řízení není dán dostatek věcné legitimace. Odvolací soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2374/2007, podle něhož určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na zahájení odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení nezúčastní všichni nerozluční společníci řízení o dědictví. Žalovaná dovozuje, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vzhledem k tomu navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl a přiznal žalované nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce namítá nesprávné vyřešení otázky věcné legitimace ve věci žaloby na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí.
Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, který neshledal důvodu, aby se od ní odchýlil.
V obecné rovině lze souhlasit s argumentací žalobce, že judikatura dovolacího soudu připouští domáhat se určení, že právní předchůdce účastníka řízení byl ke dni úmrtí vlastníkem nemovité věci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1020/2005 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Nezbytnou podmínkou úspěšnosti žaloby však je, aby byla dána věcná legitimace. Její nedostatek je důvodem k zamítnutí návrhu [(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 73/82 (uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, svazek IV, roč. 1982, str. 719)].
Až do doby vypořádání dědictví ohledně věci, jež patří (nebo o níž je tvrzeno, že patří) do dědictví po zůstaviteli, se za její vlastníky považují všichni zůstavitelovi dědici. Proto i za situace, že dojde mezi nimi ke sporu, který se týká této věci, platí, že musí být účastníky řízení všichni tito dědicové. V opačném případě nemůže být žalobě vyhověno, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§91 odst. 2 o. s. ř.). Tento závěr vyplývá z §159a odst. 1 o. s. ř., podle kterého nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Pokud by se některý z dědiců nezúčastnil řízení, nebyl by pravomocným rozhodnutím ve věci vázán a v poměru k němu by nebylo možno považovat vzájemné vztahy mezi dědici za vypořádané. Z toho také plyne, že ten z dědiců, který s žalobcem uplatněným nárokem nesouhlasí, může být žalobcem označen jako účastník řízení na straně žalované, čímž podmínka věcné legitimace bude naplněna [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 882/2004 (uveřejněný pod č. 2 714 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Ke stejným závěrům se přihlásila i aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřená např. v usnesení ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2384/2015 (dostupném na www.nsoud.cz ). Shodný závěr o nezbytné potřebě účasti všech dědiců v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem právního předchůdce žalobce ke dni jeho úmrtí jako prvotnímu předpokladu pro možnost vyhovění žalobě formuloval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012 (uveřejněném pod č. C 12 477 v Souboru), byť v této věci ve vztahu k naléhavému právního zájmu, což však na podstatě věci nic nemění [proti uvedenému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2170/13 (dostupném na http://nalus.usoud.cz )]. Pro posouzení věci stěžejní závěr o potřebě účasti všech dědiců v řízení, přijatý odvolacím soudem, pak ostatně ani dovolatel v dovolání žádnými právními argumenty nenapadá.
Věcná legitimace není z výše uvedených důvodů ve vedeném řízení dána, neboť žalobce neoznačil jako účastníky řízení všechny právní nástupce zůstavitele (konkrétně opomenul označit „nevlastního bratra“ – dědice po zemřelé manželce zůstavitele).
Z uvedených závěrů nevyplývá, jak se mylně domnívá žalobce, že je-li dán naléhavý právní zájem podle §80 o. s. ř., musí být dána i věcná legitimace žalobce. Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba věcnou legitimaci účastníků řízení odlišovat, neboť se jedná o dva rozdílné právní pojmy. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001 (uveřejněný pod č. C 1 116 v Souboru)]. Oproti tomu naléhavý právní zájem je dán tam, kde by bez uvedeného určení bylo právo žalobce ohroženo nebo se jeho právní postavení stalo nejistým [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) ].
Dále žalobce zdůrazňuje, že pro napravení právní situace je nutné přezkoumat právní vztahy mezi ním a žalovanou od základu, zejména co se týče otázky posouzení nabývacího titulu žalované k předmětným nemovitostem.
Tento obecný požadavek také není způsobilý založit přípustnost dovolání. Účelem dovolacího řízení není bezbřehý přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž řešení zcela konkrétních právních otázek, které mají vliv na správnost rozhodnutí. Na zmíněné obecně položené otázce ostatně rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, neboť to je založeno na výše zmíněném nedostatku věcné legitimace a odvolací soud pouze zjevně nad rámec svých závěrů o nedostatku věcné legitimace uzavřel, že soud prvního stupně věc posoudil správně i po věcné stránce. Ostatně, i kdyby toto posouzení nebylo správné (aniž by dovolací soud tuto otázku jakkoliv hodnotil), prioritní závěr o nedostatku věcné legitimace vede k zamítnutí žaloby bez dalšího.
Naznačuje-li dovolatel, že odvolací soud učinil závěr o nedostatku „věcné legitimace dovolatele“, s čímž dovolatel polemizuje, nezbývá dovolacímu soudu než poukázat na to, že žádný takový závěr odvolací soud neučinil. Jeho rozhodnutí není založeno na závěru o nedostatku věcné legitimace žalobce (ostatně odvolací soud zjevně považoval žalobce za věcně legitimovaného k podání žaloby), ale na závěru o nedostatku věcné legitimace účastníků v řízení, tj. legitimace jiných účastníků než samotného žalobce.
Obdobně dovolací námitka, že „pokud by musela být dána věcná legitimace souhlasem všech dědiců, nemohl by dovolatel uplatnit svá práva vůči žalované, protože ta je rovněž dědičkou po rodičích účastníků řízení“, je bezpředmětná potud, že takový závěr odvolací soud vůbec ve vztahu k věcné legitimaci nevyslovil.
K výtkám žalobce o tom, že odvolací soud neprovedl jím nabízené důkazy, resp. je nesprávně vyhodnotil, dovolací soud uvádí, že na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na zamítnutí žaloby pro nedostatek věcné legitimace není založeno (ostatně ani sám dovolatel netvrdí, že by provedení důkazů mohlo vést ke správné věcné legitimaci), nadto žalobce jimi vystihuje vady řízení (zejména námitka, že určité důkazy soud neprovedl). Vady řízení (kam ostatně patří i žalobcem uplatněná námitka, že soud neprovedl určité důkazy, jakož i námitka podjatosti, která je svou povahou zmatečnostní vadou, k jejíž nápravě slouží žaloba pro zmatečnost – §229 odst. 1 písm. e) ve spojení s §242 odst. 2 o. s. ř.) obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Lze jen podotknout, že podle §120 odst. 1 druhé věty o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle konstantní judikatury ze zásad práva na spravedlivý proces automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny účastníky navržené důkazy. Soud však musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 20. září 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu