ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3588.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3588/2017-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. S. , zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalovanému J. P. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Tomáškem, LLM., advokátem se sídlem v Plzni, Kyjevská 1228/77, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 4 C 289/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2017, č. j. 14 Co 71/2017-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 12 427 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Martina Vovsíka, advokáta se sídlem v Plzni, Malá 6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. 1. 2017, č. j. 4 C 289/2014-73, rozhodl o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k nemovité věci tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 31. 3. 2017, č. j. 14 Co 71/2017-84, usnesení soudu prvního stupně změnil a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 77 714 Kč (výrok I.). Dále uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 2 916 Kč (výrok II.).
Odvolací soud se neztotožnil se způsobem, jakým soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví založeným na aplikaci §146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Uzavřel, že je na místě rozhodnout podle věty druhé citovaného ustanovení, neboť jsou naplněny obě podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni. Připomněl, že žalobkyně vzala žalobu zpět poté, kdy oba účastníci v průběhu soudního řízení uzavřeli kupní smlouvu o prodeji nemovitosti třetí osobě a o výtěžek prodeje se rozdělili rovným dílem. Důvodnost podané žaloby spatřoval v okolnosti, že ještě před podáním žaloby žalobkyně žalovanému společný prodej nemovitosti navrhovala, ten s ním souhlasil, ale pak přestal komunikovat a žalobkyni, která ve spoluvlastnictví (stejně jako žalovaný) nehodlala dále setrvávat, nezbylo nic jiného, než podat žalobu k soudu. Zdůraznil, že procesní výsledek řízení, tj. zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, odpovídá tomu, co žalobkyně navrhovala před zahájením řízení, včetně konkrétního způsobu vypořádání. Pokud by tak žalovaný před zahájením řízení na tento způsob vypořádání přistoupil, nemuselo se řízení konat a nevznikly by náklady řízení. Neuznal za důvodnou námitku žalovaného, že žalobkyně v žalobě navrhovala, aby nemovitosti byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví, konstatováním, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není soud navrženým způsobem vypořádání vázán.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání vymezil odkazem na §237 o. s. ř. a má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tuto praxi přitom prezentují závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2615/2015. Dále uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), a to při aplikaci §146 odst. 2 o. s. ř. Uvedl, že důvodnost podané žaloby a chování žalovaného, je třeba posuzovat podle toho, zda žalobce dosáhl v řízení toho, co v žalobě požadoval. Nelze přitom vycházet z okolností, které nastaly před zahájením řízení. Připomněl dále, že odvolací soud nesprávně uzavřel (a žalovaný neměl možnost se k tomuto závěru vyjádřit), že účastníci řízení se před zahájením řízení na prodeji společné nemovitosti dohodli, přičemž žalovaný existenci této dohody nepopřel. Poukázal přitom na jednání soudu prvního stupně konané dne 9. 1. 2017, při němž uvedl, že žádnou dohodu neporušil, neboť k jejímu uzavření s žalobkyní nedošlo. Procesní výsledek řízení tak neodpovídal tomu, čeho se žalobkyně v žalobě domáhala, neboť spoluvlastnictví ke společné nemovitosti nebylo vypořádáno navrhovaným přikázáním do výlučného vlastnictví žalovaného. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně označila dovolání za zjevně bezdůvodné. Přisvědčila správnosti závěru odvolacího soudu, který za relevantní považoval i okolnosti, které nastaly před podáním žaloby. Dále uvedla, že usnesení odvolacího soudu sice bylo, pokud jde o rozhodnutí o nákladech řízení, konečné, nicméně mu předcházelo kasační rozhodnutí, v němž se odvolací soud zabýval totožnou problematikou a soudu prvního stupně uložil, aby se podmínkami aplikace ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. zabýval. Připomněla, že v soudním řízení bylo dosaženo toho, čeho se žalobou domáhala, tj. že účastníci řízení přestali být spoluvlastníky společné nemovitosti, kterou prodali třetí osobě, a tento výsledek odpovídal tomu, co žalovanému navrhovala před zahájením řízení. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, jež bylo publikováno pod č. 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že „za podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. je od 1. 1. 2013 dovolání přípustné (s přihlédnutím k omezením podle §238 o. s. ř. ) též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení.“ Dovolatel od uvedeného data může napadnout rozhodnutí odvolacího soudu toliko v několika, popřípadě i v jediném, výroku, přičemž se nutně nemusí jednat o výrok ve věci samé či o výrok procesního charakteru, kterým bylo o žalobě rozhodnuto jiným způsobem (například výrok o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby). Vždy ovšem platí, že dovolatel je povinen řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.), která se rovněž posuzuje i z pohledu naplnění hodnotového censu [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3727/2013 (a rovněž i v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1906/2015, ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 251/2015, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3858/2014, a ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5321/2016, která na citované usnesení odkazují, popřípadě přiměřeně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1176/2014), dovolací soud vysvětlil, že u každého z peněžitých plnění je třeba přípustnost dovolání posuzovat zvlášť tehdy, vycházejí-li z odlišného skutkového, popřípadě procesního, základu.
V usnesení ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016 (toto rozhodnutí bylo dne 17. 5. 2017 přijato občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud uvedl, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání tvoří náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím jeden celek, a proto se sčítají, neboť přípustnost dovolání nemůže být závislá na nahodilé okolnosti, zda odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím jedním nebo více výroky.
V poměrech projednávané věci odvolací soud rozhodl dovoláním napadeným usnesením o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 77 714 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 2 916 Kč. S ohledem na judikatorní závěr vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016, jež se zřetelem k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek bude v posuzované otázce ovlivňovat dosud nejednotnou praxi dovolacího soudu, je třeba pro účely naplnění hodnotového censu nároky na náhradu nákladů řízení, vycházejí-li ze shodného argumentačního základu, sčítat. Dovolání směřující proti oběma nákladovým výrokům usnesení odvolacího soudu je proto objektivně – ze zákona – přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel uplatnil důvod přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení se rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, a to při řešení otázky procesního práva. Namítal, že při rozhodování o nákladech řízení v případě jeho zastavení nebyly splněny aplikační předpoklady ustanovení §146 odst. 2, věta druhá, o. s. ř. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího. Navíc závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž žalovaný odkazuje, do poměrů projednávané věci nedopadají.
Podle §146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen nahradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Podle §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013, usnesení ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 587/2014, usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, nebo usnesení ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1787/2014) se podává, že rozhodování o náhradě nákladů řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§146 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se tedy v souladu s §146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění typicky může spočívat například v tom, že účastník podal žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nebo že vzal žalobu zpět, apod.
Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce nezavinil zastavení řízení tehdy, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného. K tomu, aby se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň obě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015).
Z výše uvedeného výkladu vyplývá, že nemůže obstát námitka žalovaného založená na argumentu rozporu usnesení odvolacího soudu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013. V uvedené věci dovolací soud jednak posuzoval správnost rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení v závislosti na kritériu procesního úspěchu ve věci obsaženém v ustanovení §142 o. s. ř. (ostatně to žalovaný v dovolání také zmiňuje), neboť o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně, a dále za správný označil i postup odvolacího soudu, který přihlédl i k chování účastníků řízení ve stádiu mimosoudního vyřízení věci. Uvedené hledisko vzal v úvahu i odvolací soud v nyní předložené věci, a argumentace žalovaného citovaným rozhodnutím dovolacího soudu tudíž v konečném důsledku vyznívá v jeho neprospěch. Nelze rovněž přehlédnout, že ve věci posuzované Nejvyšším soudem pod sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 spoluvlastník odmítl přistoupit na uzavření mimosoudní dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodu jeho právní nejistoty týkající se výkonu zákonného předkupního práva.
Na skutečnost, zda šlo o důvodně podanou žalobu (tj. na splnění první podmínky podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) lze usuzovat z toho, zda se žalobce domohl žalobou uplatněného nároku či nikoliv. Ke zpětvzetí žaloby pro chování žalovaného (tj. ke splnění druhé podmínky podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) zpravidla dojde tehdy, jestliže žalovaný po podání žaloby žalobci poskytl plnění, jež po něm žalobce ve svém žalobním petitu požadoval. Zavinění ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř., včetně splnění výše uvedených podmínek, je přitom nutno posuzovat z procesního hlediska, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. K tomu existuje v současné době již historická judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 2. 1982, sp. zn. 3 Cz 14/82, publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů z let 1970-1983, svazek IV, část první, str. 736-737), ze které však ve své rozhodovací praxi v oblasti nákladů řízení nadále vychází i Ústavní soud (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2199/09, nebo nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1386/07; obě rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Uvedené závěry dovolací soud promítl do usnesení ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2615/2015, na něž žalovaný rovněž odkazuje, v tom smyslu, že v poměrech ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. nelze za vyhovění žalobnímu požadavku považovat situaci, kdy žalovaný v průběhu řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví převedl svůj spoluvlastnický podíl na třetí osobu. Nejedná se tedy opět o závěr, který by byl do poměrů projednávané věci přenositelný, a jímž by mohl žalovaný správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit.
Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud za potřebné uvést, že v případě zpětvzetí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je při rozhodování o nákladech řízení podle §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. z hlediska chování žalovaného významné nejen to, zda vyhověl žalobnímu požadavku, ale i skutečnost, zda mu nelze klást k tíži nedostatek součinnosti s dalšími účastníky řízení před podáním žaloby, jež byla důvodem pro soudní řešení věci. V projednávané věci žalovaný potřebnou součinnost žalobkyni neposkytl, přitom ani on neměl zájem na zachování spoluvlastnického poměru. Není přitom podstatné, zda o prodeji společné nemovitosti uzavřeli účastníci řízení nějakou dohodu, ale zda žalovaný reagoval na nabídku žalobkyně ke společnému postupu v dané věci. Jelikož na takovou nabídku žalovaný nereagoval (v řízení ani netvrdil opak), pak s ohledem na zásadu, že nikdo nemůže být nucen setrvávat proti své vůli ve spoluvlastnickém poměru, nezbylo žalobkyni nic jiného než podat žalobu k soudu. Skutečnost, že až v průběhu řízení postupovali účastníci řízení v součinnosti a společnou nemovitost kupní smlouvou převedli na třetí osobu, procesně vyznívá v neprospěch žalovaného, neboť k tomu mohlo dojít již před zahájením řízení. Žalobkyně sice navrhovala vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti jejím přikázáním do výlučného vlastnictví žalovaného, nicméně jednak vlastním návrhem na vypořádání není soud vázán a dále by jej mohl zohlednit tehdy, bylo-li by o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodnuto meritorním rozhodnutím a o nákladech řízení by se rozhodovalo podle kritéria procesního úspěchu ve věci.
Dovolací soud nepovažuje za důvodnou ani námitku, kterou žalovaný brojil proti tomu, že odvolací soud před vydáním rozhodnutí o nákladech řízení nedal žalovanému možnost reagovat na jeho skutkové závěry. Odvolací soud vycházel pouze z obsahu spisu dokumentujícího procesní aktivitu účastníků řízení a listin, které byly do spisu založeny průběhu nalézacího řízení. K jejich obsahu se mohl žalovaný v průběhu řízení vyjádřit. Skutečnost, že žalobkyně učinila před zahájením řízení žalovanému písemnou nabídku společného postupu při prodeji společné nemovitosti, která mu byla doručena, žalovaný přitom nezpochybnil. Navíc rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení opírající se o ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. nemohlo být pro žalovaného nijak překvapivým, neboť k jeho aplikaci byl zavázán soud prvního stupně již usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2016, č. j. 14 Co 297/2016-64.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 13. září 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu