ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4089.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4089/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. F. , zastoupeného JUDr. Miluší Šigutovou, advokátkou se sídlem v Chocni, náměstí Tyršovo 222, proti žalovaným 1) K. Š. , 2) B. Š. , oběma zastoupeným JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod Věží 121/3, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 127/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. dubna 2015, č. j. 18 Co 81/2015-276, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 230 Kč k rukám jejich zástupce JUDr. Petra Cardy, advokáta se sídlem ve Svitavách, Pod Věží 121/3.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 9. 2014, č. j. 14 C 127/2011-240, nepřipustil změnu žaloby navrženou žalobcem, kterou se domáhal eventuálně určení, že na pozemku parc. č. 838/2 v katastrálním území a obci D. T. (dále jen „předmětný pozemek“) vázne věcné břemeno práva chůze a jízdy automobilem, a to pro každého vlastníka domu, nacházejícího se na pozemku parc. č. st. 437, pozemku parc. č. st. 437, pozemku parc. č. 839/19, to vše v k. ú. a obci D. T., eventuálně určení, že pozemek parc. č. 838/2 v obci a k. ú. D. T. je ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, účelovou komunikací (výrok I.). Dále zřídil ve prospěch žalobce a jeho právních nástupců jako vlastníků nemovitostí pozemku parc. č. st. 437 spolu s domem , pozemku parc. č. 839/19, to vše v obci a k. ú. D. T., služebnost práva chůze a jízdy motorovými vozidly přes pozemek parc. č. 838/2 v obci a k. ú. D. T., a to v rozsahu podle geometrického plánu Ing. Zdeňka Michaličky, č. plánu 805-27M/2013 odsouhlaseného Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Orlicí, dne 10. 10. 2013 pod č. 131/2013, který je součástí znaleckého posudku ze dne 27. 10. 2013, č. 27/2012 (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. – V.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 18 Co 81/2015-276, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Uvedl, že výrok I. rozsudku soudu prvního stupně sice odvoláním nenapadl, učinil tak však proto, že se řídil nesprávným poučením soudu prvního stupně, že proti tomuto výroku jeho rozsudku není odvolání přípustné. Věcné břemeno mu vzniklo vydržením, když na základě písemné darovací smlouvy „žil v přesvědčení“, že může předmětný pozemek užívat. Toto přesvědčení bylo podpořeno také tím, že na výstavbu domu, ve kterém nyní bydlí, bylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby, kde bylo konstatováno, že je třeba, aby byl v nezbytné míře zajištěn přístup k domu. Odvolací soud proto nesprávně posoudil existenci věcného břemene, které měl žalobce nabýt s poukazem na to, že věcné břemeno v rozsahu jím požadovaném nabyl darovacími smlouvami, dlouhodobým užíváním pozemku. Pokud soud dospěl k názoru, že věcné břemeno by mělo být zřízeno, pak v takovém rozsahu, jaký žalobce požadoval při místním šetření. Pozemek užíval v takovém rozsahu, jaký požadoval a dokonce i větším za účelem údržby pozemku a oplocení, také na vyvážení jímky a při příjezdu nákladního automobilu s uhlím. K těmto skutečnostem podle dovolatele soud nepřihlédl. Rovněž také nesprávně posoudil charakter pozemku. Jedná se totiž o účelovou komunikaci. Podle znalce Ing. Zářeckého je předmětný pozemek zahrnut do platného územního plánu jako plocha dopravní silniční infrastruktury a je mimo jiné užíván jako veřejná stezka pro chodce. Pokud by se totiž jednalo o účelovou komunikaci, nemusel by se žalobce domáhat zřízení věcného břemene. Je přitom nepodstatné, jak často chodí přes předmětný pozemek jiné osoby než vlastníci nemovitostí. Cesta vede k třem nemovitostem a je jedno, že jsou dva z nich účastníky řízení. Dovolatel napadl také rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť má za to, že žalobě bylo z větší části vyhověno. Také uvedl, že mezi ním a žalovanými jsou velmi napaté vztahy. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání vyjádřili tak, že žalobce řádně nevymezil přípustnost dovolání, a navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto.
Rozhodnutí o zřízení věcného břemene (resp. rozhodnutí o povolení nezbytné cesty) je rozhodnutím konstitutivním, neboť práva a povinnosti účastníků vznikají až právní mocí rozhodnutí. Z tohoto důvodu postupoval odvolací i dovolací soud podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“ [viz §3028 odst. 1 a 2 o. z., dále srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 187), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015 (uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“ – pod pořadovým C 15 473)].
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Dovolání není přípustné již proto, že dovolatel v dovolání v rozporu s citovanými ustanovením zákona nevymezil žádnou otázku přípustnosti dovolání a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Dovolání ostatně věcně vůbec nepolemizuje s důvody, na kterých je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Rozhodnutí odvolacího soudu nicméně obstojí i v rovině věcné správnosti.
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu; ve vztahu k výroku I. rozsudku soudu prvního stupně uvádí, že nepodal odvolání vzhledem k nesprávnému poučení ze strany soudu prvního stupně.
Podle §204 odst. 2 o. s. ř. je odvolání podáno včas také tehdy, jestliže bylo podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty proto, že se odvolatel řídil nesprávným poučením soudu o odvolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o odvolání, o lhůtě k odvolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné, lze podat odvolání do tří měsíců od doručení.
Dovolání ve vztahu k výroku I. rozsudku soudu prvního stupně nemůže být přípustné již proto, že žalobce tento výrok rozsudku soudu prvního stupně vůbec nenapadl odvoláním. Z tohoto důvodu schází rozhodnutí odvolacího soudu, které by mohl dovolací soud přezkoumat. Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že poučení soudu prvního stupně bylo zcela správné, neboť proti výroku, jímž byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu, není odvolání přípustné [§202 odst. 1 písm. f) o. s. ř.].
Dovolatel dále namítal, že právo odpovídající věcnému břemenu v požadovaném rozsahu vydržel. Dovolacímu soudu však není zřejmé, jak by se tato skutečnost měla promítnout do poměrů řešené věci, když tím spíše by nebylo možné dovolateli požadované věcné břemeno zřídit. S ohledem na to, že předmětem řízení (po odvoláním nenapadeném nepřipuštění změny žaloby) je zřízení věcného břemene, je argumentace dovolatele ve vztahu k jeho vydržení rozporná. Pokud by totiž dovolatel věcné břemeno vydržel, jak tvrdí, nemohl by žádat zřízení nezbytné cesty, neboť by mu požadované právo již příslušelo právě z titulu vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu.
Podle ustálené judikatury ve vztahu k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ostatně k naplnění dobré víry nestačí, když tvrzené „právo“ k nemovitosti bylo dlouhodobě vykonáváno, aniž vlastník nemovitosti v jeho výkonu bránil, popřípadě, že bylo vykonáváno „od nepaměti“. Přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemenu (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001 (uveřejněný v Souboru pod č. C 551)]. Takovým držitelem je jen ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu právo odpovídající věcnému břemenu náleží. Zpravidla to bude ten, kdo vykonává právo na základě právního titulu, který je neplatný, přičemž oprávněný ani při zachování obvyklé opatrnosti o neplatnosti (resp. o skutečnostech ji způsobujících) neví a nemusí vědět, může však jít o případ tzv. domnělého právního důvodu držby ( titulus putativus ), kdy tu titul vůbec není, ale držitel práva je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je.
Jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc nebo právo mu náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)].
Dobrá víra musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je opodstatněné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby (objektivně oprávněný důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu neplatná). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením. K nabytí oprávněné držby se nevyžaduje existující, byť neplatný právní titul, nebo dokonce platný právní titul. Obč. zák. nevyžaduje k oprávněné držbě žádný titul, pouze mu jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, resp. že je subjektem drženého práva. Zpravidla bude jednat ve skutkovém omylu, výjimečně může jít i o omyl právní. Proto judikatura žádá, aby držitel byl objektivně v dobré víře, že tu takový titul je, i když ve skutečnosti zde žádný titul není. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. Oprávněná držba (nejde-li o držbu vlastnickou, příp. držbu práva jeho subjektem) se tedy opírá o omyl držitele, který se domnívá, že je subjektem drženého práva. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře o existenci drženého práva „se zřetelem ke všem okolnostem“. Je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Oprávněná držba tak spočívá na objektivně omluvitelném důvodu [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001 (uveřejněný v Souboru pod č. C 929)].
Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu (dříve registrace státním notářstvím), a které je časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 658/2010 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Oprávněná držba práva odpovídající věcnému břemeni vychází z omluvitelného omylu ohledně existence právní skutečnosti (titulu), který má za následek vznik věcného práva, případně jeho přechod nebo převod na držitele. Taková držba se proto nemůže opírat o pouhou skutečnost, že obsah určitého práva je dlouhodobě fakticky vykonáván [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001 (uveřejněný v Souboru pod č. C 1654), souhrnně pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5372/2014 (uveřejněné v Souboru pod č. C 14 836)].
Z uvedené judikatury dovolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud při posuzování otázky vydržení věcného břemene nijak nepochybil. Odvolací soud dospěl výkladem darovací smlouvy ke skutkovému zjištění (kterým je dovolací soud vázán), že právo přístupu bylo zřízeno výlučně bývalé manželce žalobce jejím otcem. Uvedl dále, že svým obsahem se nemohlo jednat o věcné břemeno, neboť v době jeho zřízení právní řád s tímto institutem nepočítal. Dovolatel proto nemohl být (objektivně) v dobré víře již proto, že držbu věcného břemene (služebnosti) opírá o darovací smlouvu, která však žádný závazek ke zřízení věcného břemene v žalobcem požadovaném rozsahu a ve prospěch jiné osoby než jeho bývalé manželky neobsahuje a nemůže tak být – ani putativním – titulem, který by mu mohl založit oprávněnou držbu služebnosti.
Pokud pak dovolatel namítá, že přístup přes předmětný pozemek mu náleží z titulu účelové komunikace, nacházející se na předmětném pozemku, rovněž není dovolacímu soudu zřejmé, jak by se tato skutečnost měla ve prospěch žalobce promítnout do úspěšnosti požadavku na zřízení věcného břemene. Pokud žalobce tvrdí, že přístup z titulu veřejné komunikace má, nemůže být logicky úspěšný jeho požadavek na zřízení věcného břemene opětovně proto, že by mu právo, které požaduje povolit, již svědčilo. Posouzení, zda v daném případě jde o účelovou komunikaci, či nikoliv, je z hlediska dovolacího přezkumu proto bezpředmětné.
Pokud dovolatel namítá, že soudy k určitým skutečnostem či důkazům nepřihlédly nebo je opominuly, v daném směru namítá tvrzenou vadu řízení. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ]. Dovolatel v souvislosti s těmito vada však žádnou právní otázku nevymezuje a zcela absentuje i vymezení přípustnosti dovolání v této části.
Ve vztahu k dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, tedy do výroku o náhradě nákladů řízení, je třeba zdůraznit, že žalobci byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení nepřesahující částku 50 000 Kč, pročež dovolání proti tomuto výroku není ve shodě s §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. objektivně přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 11. července 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu