ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4685.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 4685/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) Ing. V. P. , b) Ing. J. P. , oba zastoupených JUDr. Janem Kollárem, advokátem se sídlem v Sokolově, Obce Ležáky 972/1, proti žalované D. E. , zastoupené Mgr. Lukášem Pechem, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 117/22, o odstranění stavby a o zaplacení částky 16 713,85 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 172/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. 18 Co 136/2016-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 6 713 Kč k rukám jejich zástupce, JUDr. Jana Kollára, advokáta se sídlem v Sokolově, Obce Ležáky 972/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2016, č. j. 13 C 172/2015-65, uložil žalované povinnost do třiceti dnů od právní moci rozsudku odstranit na vlastní náklady část jejího uličního oplocení postaveného na pozemku parc. č. 42, zapsaného na listu vlastnictví č. 469, v katastrálním území H., obec P. (výrok I.). Dále uložil žalované povinnost do třiceti dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady demolice stávajícího a výstavby nového plotového sloupku ve výroku popsané specifikace ve výši 16 713,85 Kč (výrok II.). Žalované rovněž uložil povinnost nahradit žalobcům v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 20 327,20 Kč (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované a také žalobců, kteří napadli pouze výrok o nákladech řízení, rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, č. j. 18 Co 136/2016-106, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III. o nákladech řízení tak, že jejich výši určil částkou 31 398,80 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I.). Žalované uložil povinnost nahradit žalobcům v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 10 529,50 Kč (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V něm namítala, že „došlo k odchýlení se od stálé rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména v otázce rovnosti stran sporu, respektování soukromých práv účastníků řízení, ignorování příčinné souvislosti, včetně neoprávněného opomíjení obrany proti návrhu“. Dále uvedla, že „dovolací soud by měl tuto otázku posoudit jinak.“ V jednotlivostech upozornila na to, že se soud prvního stupně nezabýval její obranou proti peněžitému nároku žalobců a že věc vyřešil až soud odvolací, čímž ovšem nebyla dodržena zásada dvojinstančnosti soudního řízení. Namítala rovněž, že soud dal žalobcům k dispozici bez souhlasu žalované, která se z jednání omluvila, údaje o jejím zdravotním stavu, čímž zapříčinil, že žalobci obvinili ošetřující lékařku žalované z vystavování falešných lékařských zpráv. Dále nesouhlasila s postupem soudu prvního stupně a soudu odvolacího, jež se pro účely vyčíslení náhrady škody na poškozeném sloupku a zjištěním příčinné souvislosti mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalované a způsobenou škodou spokojily s důkazem předloženým žalobci a ignorovaly návrhy žalované na doplnění dokazování znaleckým posudkem, účastnickou výpovědí žalované a spisem stavebního úřadu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalobci. Uvedli, že dovolání žalované nesplňuje náležitosti předepsané občanským soudním řádem. Dále reagovali na jednotlivé námitky uvedené žalovanou. Rozhodnutí soudů obou stupňů označili za věcně správná a zjištěný skutkový stav za dostatečný pro rozhodnutí ve věci. Nebylo tudíž nezbytné, aby bylo vyhověno důkazním návrhům žalované. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě, shledá-li je přípustným, aby je zamítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237, §238 o. s. ř.).
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3727/2013 (a rovněž i v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1906/2015, ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 251/2015, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3858/2014, a ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5321/2016, která na citované usnesení odkazují, popřípadě přiměřeně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1176/2014), dovolací soud vysvětlil, že u každého peněžitého plnění je třeba přípustnost dovolání posuzovat zvlášť tehdy, vycházejí-li z odlišného skutkového, popřípadě procesního, základu.
V projednávané věci rozhodl odvolací soud o dvou nárocích, které spolu sice souvisejí, nicméně vycházejí ze samostatných skutkových základů. Nárok na odstranění stavby vychází ze stavu porušení vlastnického práva žalobců způsobeného stavební činností žalované při výstavbě oplocení, které zasahuje podle žalobních tvrzení i do pozemku žalobců. V právní rovině jde o posouzení oprávněnosti stavby na cizím pozemku a právních důsledků s tím spojených ve smyslu §1085 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). Proti rozhodnutí odvolacího soudu o tomto nároku může být dovolání z pohledu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť s ohledem na charakter požadovaného plnění nemůže nalézt uplatnění hodnotový census 50 000 Kč. Druhý nárok vychází ze stavu způsobené škody na věci či její části činností žalované, přičemž sleduje odstranění majetkové újmy relutární formou. Na rozdíl od prvního nároku jsou pro něj rozhodné jiné skutkové okolnosti, jež mají svůj původ zejména v existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou, v zavinění škůdce a ve výši škody. V právní rovině jde o posouzení existence předpokladů odpovědnosti za vznik majetkové újmy ve smyslu §2910 a následujících o. z. Protože v tomto případě bylo odvolacím soudem rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 16 713,85 Kč, není dovolání objektivně – ze zákona – podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Z uvedeného důvodu nemohl dovolací soud přihlédnout ani k argumentaci žalované (jakkoliv velmi obecné), kterou byla zpochybňována správnost rozhodnutí odvolacího soudu o tomto peněžitém plnění.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu o nepeněžitém plnění), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolací soud by nemohl dovolání žalované věcně projednat ani z důvodu absence řádného vymezení přípustnosti dovolání. Pokud dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, se vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak.
Uvedené náležitosti dovolání žalované zjevně postrádá. Pomine-li dovolací soud, že žalovaná konkrétní otázky hmotného či procesního práva, na nichž by mělo rozhodnutí odvolacího soudu záviset, vůbec nespecifikuje (obecná formulace „v otázce rovnosti stran sporu, respektování soukromých práv účastníků, ignorování příčinné souvislosti, včetně neoprávněného opomíjení obrany proti návrhu“ náležitým vymezením právní otázky být nemůže), nelze ani z obsahu dovolání zjistit, zda v uvedeném směru se výtky netýkají pouze rozhodnutí soudu prvního stupně (žalovaná například uvádí, že její procesní obranou proti nároku na peněžité plnění se zabýval až odvolací soud). Kritérium rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího není náležitě vymezeno ani tehdy, pokud dovolatel neuvede alespoň některé z rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež je v konkrétní právní otázce součástí konstantní judikatury. Dovolací soud rovněž nepřehlédl, že až v návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu žalovaná uplatnila námitku, že „dovolací soud by měl tuto otázku posoudit jinak.“ V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitka odlišného posouzení věci dovolacím soudem od posouzení soudu odvolacího tudíž nenaplňuje důvod přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Argumentace o tvrzeném neoprávněném nakládání s obsahem lékařské zprávy o zdravotním stavu žalované soudem nemá evidentně žádnou vazbu na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a není jejím prostřednictvím ani vysvětleno, jak se tvrzené pochybení dotýká správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu jediného zákonného dovolacího důvodu, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci. Taková argumentace je tudíž pro účely dovolacího řízení bezcenná.
Přípustnost dovolání by nemohla založit ani námitka porušení zásady dvojinstančnosti civilního soudního řízení. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, vysvětlil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na „zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení“, jestliže mu ustanovení §213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže taková povinnost vyplývá z postupu podle §220 odst. 3 o. s. ř. nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě dovolatelky) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srovnej např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. 3. 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).“ V rozsudku ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011, Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že „dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí minimalizovat možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi "pořadí" při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně.“ Závěr o tom, že občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové, respektuje i judikatura Ústavního soudu (tento právní názor je uveden například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV ÚS 101/01, jež je přístupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí, na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Z hlediska zkoumání přípustnosti dovolání by nemohla obstát ani námitka žalované, že nalézací soud nevyhověl jejím důkazním návrhům, a tak neúplně, popřípadě nesprávně, zjistil skutkový stav o právně významné skutečnosti. Dovolatelka přehlíží, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Podle dovolatelky odvolací soud pochybil i procesně, neboť nebyly provedeny jí navržené důkazy. Dovolací soud opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srovnej §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srovnej shodně například závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, a dále též nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti odvolací soud v posuzované věci dostál, neboť na straně 5 a 6 písemného odůvodnění rozsudku se náležitě vypořádal se všemi námitkami žalované a uvedl i důvody, pro které není na místě vyhovět jejím důkazním návrhům. Jeho rozhodnutí je proto v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006).
Jelikož žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu bez výslovného určení, že by směřovalo pouze proti některému z jeho výroků, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání proti výroku II., jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pro výrok o nákladech řízení platí rovněž omezení přípustnosti dovolání §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 10 529,50 Kč a tato částka nedosahuje hodnotového censu upraveného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohlo být dovolání směřující proti tomuto výroku objektivně – ze zákona – přípustné.
Ze stejného důvodu nemůže být dovolání přípustné ani proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení. V posuzované věci bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového řízení ve výši 31 398,80 Kč a tato částka rovněž nedosahuje hodnotového censu upraveného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ostatně ani součet částek přiznaných žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím by zákonného limitu 50 000 Kč nedosáhl.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. června 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu