ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5009.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5009/2017-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) obce Prysk , IČ 00525197, se sídlem v Prysku, Dolní Prysk 17, b) J. H. a c) V. H. , zastoupených JUDr. Janou Zejdovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Železničářská 2695, proti žalovaným 1) J. Š. a 2) A. Š. , zastoupeným JUDr. Zdenkou Jurákovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Karla Čapka 1793/16, o vyklizení nemovitostí, o zaplacení 2 640,- Kč a 16 000,- Kč, o vzájemné žalobě na určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 36 C 66/2011, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 2. 2017, č. j. 35 Co 312/2016-219, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2016, č. j. 36 C 66/2011-178, zamítl žalobu na vyklizení pozemků a jejich následné předání žalobcům, a to žalobci a) pozemek v obci P., katastrálním území D. P., zapsaném na listu vlastnictví, a žalobcům b) a c) pozemek v obci P., katastrálním území D. P., zapsaném na listu vlastnictví, všech zapsaných u Katastrálního úřadu pro L. k., Katastrálního pracoviště Č. L. (výrok I.). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby soud uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci a) 2 640,- Kč a žalobcům b) a c) 16 000,- Kč (výrok II.). O vzájemné žalobě na určení vlastnického práva rozhodl tak, že žalovaní jsou v režimu společného jmění manželů vlastníky pozemků uvedených ve výroku I. (výrok III.). Rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.) a zaplacení soudního poplatku (výrok VI.).
Právní předchůdci žalovaných zdědili dům se stavební parcelou a pozemky v obci P., katastrálním území D. P. Sporné pozemky byly vyčleněny z původních pozemků geometrickým plánem Střediska geodézie v Č. L. ze dne 29. 5. 1980. Kupní smlouvou ze dne 16. 7. 1980 („kupní smlouva“) převedli právní předchůdci dům se stavební parcelou, a pozemky na žalované, kteří nemovitosti nabyli za trvání manželství. Nicméně k převáděným pozemkům byly připloceny rovněž sporné pozemky, a žalovaní se tak ujali spolu s převáděnými pozemky též držby pozemků.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva představuje domnělý právní titul, o který žalovaní mohli opírat svoji dobrou víru, že na ně byly převedeny rovněž sporné pozemky, neboť je způsobilá v žalovaných vyvolat subjektivní přesvědčení, že takové vlastnické právo nabyli. Protože žalovaní drželi sporné pozemky nepřetržitě po dobu nejméně deseti let, přičemž po celou tuto dobu byli v dobré víře, že jim sporné pozemky patří (přinejmenším od 1. 10. 1980 do 1. 1. 1993), byly splněny podmínky §143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, pro vydržení vlastnického práva.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jako soud odvolací, usnesením ze dne 23. 2. 2017, č. j. 35 Co 315/2016-219, rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku VI. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s právním hodnocením věci. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní nemohli být v dobré víře, že jim sporné pozemky patří, neboť kupní smlouva se sporných pozemků (ani pozemků, z kterých byly sporné pozemky vyčleněny) netýkala. Odkázal přitom na judikaturu dovolacího soudu, podle které je třeba dobrou víru hodnotit objektivně, se zřetelem ke všem okolnostem, nikoli podle subjektivního přesvědčení držitele. Protože žalovaní nemohli být v objektivní dobré víře, že existuje právní titul, na základě něhož nabyli sporné pozemky, nemohli nabýt vlastnické právo vydržením.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní – dále také „dovolatelé“ – dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Za důvod podání dovolání uvádí nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítají, že při uzavírání kupní smlouvy učinili vše tak, aby jejich dobrá víra nemohla být zpochybněna; nespolehlivý způsob evidence nemovitostí (tj. neexistence intabulačního principu v období socialismu) nemá vliv na dobrou víru při nabytí vlastnického práva. Jsou přesvědčeni, že předmětem kupní smlouvy byly mimo jiné i pozemky, ze kterých byly vyděleny sporné pozemky; soud pominul, že sporné parcely byly součástí přídělového řízení jejich právních předchůdců. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a změnil tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně nebo zrušil a věc vrátil zpět odvolacímu soudu k novému projednání.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzovaném případě je dovolání nepřípustné již z toho důvodu, že dovolatelé v rozporu s §237 o. s. ř. a §241a odst. 2 a 3 s. o. ř. v dovolání nevymezili otázku přípustnosti dovolání. Taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. V dovolání není vůbec uvedeno, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nevymezují ani žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by založila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Pouhý odkaz na poučení odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládá; to jen vykládá podmínky, za kterých by dovolání mohlo být přípustné. Skrze poučení plní odvolací soud toliko svoji zákonnou povinnost uvědomit účastníky řízení o možnosti podat dovolání. Je potom na dovolatelích, jak vymezí přípustnost, tj. v čem přesně spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Teprve řádné vymezení přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby dovolací soud přezkoumal důvodnost dovolání; tento předpoklad v dané věci není naplněn.
Požadavek, aby dovolatelé v dovolání uvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní účinného znění občanského soudního řádu (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), jsou dovolatelé povinni v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považují za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1.2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. Nesplní-li dovolatelé tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout; pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolatelích dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). V dané věci není důvod přípustnosti dovolání výslovně uveden a ani z obsahu dovolání nevyplývá.
Skutečnost, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje údaj o tom, v čem žalovaní spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, postačí k odmítnutí dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, popř. ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, které obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou odmítl usnesením ze dne 21. 1.2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013). Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze. Není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Protože řízení ve věci není dosud skončeno, dovolací soud o nákladech dovolacího řízení nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu