ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5812.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5812/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. L., V. D., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, náměstí Starosty Pavla 4c, proti žalovaným 1) J. J., P., a 2) P. J., P., oběma zastoupeným JUDr. Ivanou Weberovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, V Aleji 23, o uložení povinnosti zřídit schodiště a umožnit užívání schodiště, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 258/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 4. 2016, č. j. 29 Co 410/2015-181, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 4. 2016, č. j. 29 Co 410/2015-181, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, č. j. 12 C 258/2012-147, zamítl žalobu, že žalovaní jsou povinni na své náklady znovu zřídit schodiště mezi domem na pozemku a domem na pozemku (to vše v k. ú. A. v J. h.), a to takovým způsobem, aby jej bylo možno použít k přístupu do prvního podzemního, prvního nadzemního a druhého nadzemního podlaží domu, a umožnit užívání tohoto obnoveného společného schodiště včetně vchodu mezi domy (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 14. 2. 1980 bylo vydáno ve prospěch Místního národního výboru v Albrechticích jako investora stavební povolení na stavbu nákupního střediska. Podle tohoto stavebního povolení bylo nákupní středisko rozděleno na dva objekty (objekt A – prodejna drogerie a objekt B – prodejna potravin). Součástí objektu A byly rovněž prostory, ve kterých se nacházelo předmětné schodiště.
Na základě rozhodnutí Okresního národního výboru v Jablonci nad Nisou ze dne 31. 10. 1988 byl objekt A zkolaudován a Místní národní výbor v Albrechticích v Jizerských horách přidělil dne 16. 12. 1988 tomuto objektu. Následně byla tato stavba i s pozemkem převedena na Drogerii s. p. se sídlem v Ústí nad Labem. Ve dnech 1. 3. 2001 a 9. 3. 2001 uzavřeli žalovaní kupní smlouvu, na jejímž základě nabyli vlastnického právo k pozemku.
Na základě rozhodnutí Okresního národního výboru v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 10. 1989 byl zkolaudován objekt B, rozhodnutím Místního národního výboru v Albrechticích v Jizerských horách ze dne 2. 11. 1989 bylo tomuto objektu přiděleno číslo evidenční a hospodářskou smlouvu ze dne 23. 11. 1989 byla tato stavba i s pozemkem převedena na Potraviny, s. p. se sídlem v Ústí nad Labem. Potraviny, s. p. daroval stavbu i s pozemkem dne 26. 10. 1992 obci A. v J. h., která nemovitosti dne 2. 3. 1994 prodala žalobci.
Soud prvního stupně uzavřel, že prostor, ve kterém se nacházelo schodiště (jehož vybudování se žalobce domáhá), se od samého počátku nacházel v části nákupního střediska, která byla součástí stavby. Tudíž schodiště nemohlo být předmětem převodu spolu s budovou a je vyloučeno i spoluvlastnický účastníků řízení.
Schodiště nemohlo tvořit součást stavby ve vlastnictví žalobce. Bylo vybudováno jako součást budovy, která byla zkolaudována o rok dříve než budova, podle své povahy k ní náleželo, a tvořilo tak její součást.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 29 Co 410/2015-181, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně.
K právnímu posouzení uvedl, že obec vybudovala nákupní středisko tvořené dvěma prodejnami, které byly stavebně propojeny schodištěm umístěným uprostřed samostatných částí budovy. Pro vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty prodejen lze uzavřít, že šlo o soubor objektů stavby, kterou je nutné považovat od data jejich vzniku za jedinou věc v právním slova smyslu, přestože z hlediska předpisů stavebního práva šlo o dva samostatné kolaudované objekty. Tuto jednu věc (budovu nákupního střediska) nebylo možné rozdělit a veškeré další oddělené dispozice s jednotlivými částmi (budovou) tak nejsou platné. Vzhledem k tomu nelze žalobce považovat za vlastníka ani spoluvlastníka předmětné budovy nákupního střediska a žalobce nemá k jejímu užívání ani jiný právní titul. Odvolací soud proto zamítl žalobu pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce k požadavku na zřízení a užívání schodiště.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že objekt není samostatnou věcí v právním slova smyslu, ale tvoří spolu s objektem jedinou stavbu, a že proto nemohl být objekt na žalobce platně převeden. Oproti tomu namítá (s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu), že z funkčního hlediska jsou oba stavební objekty samostatné věci (samostatné stavby), neboť byly od samého počátku užívány každý samostatně a nezávisle na sobě bylo také s těmito objekty disponováno. Každé ze staveb bylo přiděleno i jiné číslo evidenční.
K otázce právního poměru účastníků k předmětnému schodišti poznamenává, že je v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2005/2010. Slouží oběma stavbám k přístupu a odděluje je od sebe. Celek všech staveb je věcí složenou – skládající ze stavby a schodiště.
Namítá také překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud uzavřel, že žalobce není aktivně legitimován k požadavku na zřízení a užívání schodiště, neboť není (ze shora uvedených důvodů) vlastníkem objektu. Upozorňuje, že v průběhu odvolacího řízení nebyl ve smyslu §118a o. s. ř. řádně poučen o možném odlišném právním posouzení věci. Z tohoto důvodu neměl možnost doplnit skutková tvrzení ani zaujmout jakékoliv stanovisko.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozsudkem odvolacího soudu. Uvádí, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není založeno na otázce, která by doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. K tvrzené překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu poznamenávají, že odvolací soud se vypořádal se všemi námitkami žalobce směřujícími do rozsudku nalézacího soudu a tato vada nemohla mít vliv na jeho rozhodnutí. Uzavírají, že žalobce neprokázal, že by mu svědčil právní titul, na základě kterého by měla být žalovaným uložena povinnost znovu zřídit předmětné schodiště a strpět jeho užívání žalobcem. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují vznik předmětné stavby a nabytí vlastnického práva k ní, před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) (k tomu srov. §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce hmotného práva, zda je každý z objektů samostatnou věcí v právním slova smyslu, či zda se jedná o věc jedinou (o jedinou stavbu).
Podle §119 odst. 2 obč. zák. nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.
Podle §120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 12/1998 na str. 318, dovodil, že „stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, tak jak ji chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického (nikoliv tedy součást jiné věci).“
Posuzování toho, zda je výsledek stavební činnosti věcí v právním smyslu, resp. zda došlo k reálnému rozdělení stavby, je věcí právní úvahy soudu, která je založena na celé řadě skutkových zjištění. Vždy je třeba posuzovat jedinečné a specifické okolnosti každého projednávaného případu. K otázce reálného rozdělení stavby Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ) uvedl, že je možné v těch případech, kdy vzniknou na základě stavebních úprav samostatné věci, přičemž stavbu lze reálně dělit jen vertikálně. Dále je nutné zohlednit způsob užívání obou objektů, zda došlo k funkčnímu oddělení jednotlivých objektů a tyto objekty jsou způsobilé k samostatnému užívání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3771/2009). Je nezbytné přihlédnout rovněž ke skutečnosti, zda jednotlivým objektům bylo přiděleno samostatné číslo evidenční či popisné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5256/2007). Jsou-li dva objekty užívány odlišnými subjekty po dlouhou dobu samostatně, je nutné rovněž zohlednit zásadu jistoty v právních vztazích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3771/2009).
Dovolací soud poznamenává, že je řada mezních případů, ve kterých může posouzení toho, zda došlo k reálnému rozdělení stavby, činit potíže. V takových případech je dán prostor pro úvahu soudu, kterou dovolací soud přezkoumá, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3950/2008).
V poměrech projednávané věci zatím neobstojí úvaha odvolacího soudu, že objekty tvoří jedinou stavbou, jedinou věc v právním smyslu. Je totiž ještě třeba zvážit následující skutečnosti. Objekty byly samostatně kolaudovány a každému z těchto objektů bylo samostatně přiděleno číslo evidenční. I z projektové dokumentace (která je přílohou procesního spisu) je patrné, že se mělo jednat o dva samostatné objekty. Oba objekty byly od samého počátku užívány odlišnými subjekty a následně i nezávisle na sobě převáděny. Nelze tedy odhlédnout ani od zásady právní jistoty ve vlastnických vztazích; po dlouhou dobu ostatně nebylo vlastnictví žalobce ani žalovaných k těmto objektům zpochybňováno.
Na základě shora uvedeného je závěr odvolacího soudu, že žalobce není aktivně legitimován k požadavku na zřízení a užívání schodiště, neboť jej nelze považovat za vlastníka objektu, předčasný.
Jelikož se odvolací soud nezabýval právním vztahem účastníků řízení k předmětnému schodišti za předpokladu, že objekty jsou samostatné věci v právním slova smyslu ve vlastnictví účastníků řízení, nepovažuje dovolací soud za podstatné vyjadřovat se k námitkám žalobce k posouzení „právního charakteru“ schodiště, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o této právní otázce (za předpokladu, že objekty jsou samostatné věci v právní slova smyslu) nepojednává.
Důvodná je i námitka žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé.
V usnesení ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, či v nálezu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1312/11 (dostupných na nalus.usoud.cz), Ústavní soud zdůraznil, že „soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu.“ V souladu s tím dovolací soud např. v rozsudku ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, uvedl, že „občanský soudní řád nyní stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný než názor soudu. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky“.
Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) uzavřel, že objekty jsou jedinou věcí v právním slova smyslu, jejímž vlastníkem nejsou žalobce ani žalovaní. Je nutné poznamenat, že ani jedna ze stran sporu v průběhu celého řízení netvrdila a neprokazovala skutečnosti vedoucí k tomuto závěru. Žádná ze stran sporu rovněž nenavrhovala takové právní posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nebylo možné na základě jeho procesního postupu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Jestliže za této situace odvolací soud účastníky se svým odlišným právním názorem před svým rozhodnutím neseznámil a nedal jim možnost se k tomu názoru vyjádřit, byl jeho postup v rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.
Z výše uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je tak přípustné i důvodné. Proto Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 8. 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu