ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1851.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1851/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně AUTO Pool, a. s., se sídlem v Praze 5 - Smíchov, Grafická 950/22, identifikační číslo osoby 27639665, zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze, Revoluční 655/1, proti žalované BOR Biotechnology, a. s., se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994/138, identifikační číslo osoby 28366085, zastoupené JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem v Praze, Národní 340/21, o zaplacení částky 756.153 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 272/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. 55 Co 378/2016-149, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 6. 2016, č. j. 41 C 272/2015-118, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 756.153 Kč s příslušenstvím blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka v nesprávném řešení těchto otázek:
a) Zda lze platně sjednat propadnutí určitého peněžitého plnění, sloužícího k zajištění závazku ze smlouvy, aniž by takové propadnutí bylo vázáno na porušení smluvní povinnosti.
b) Zda právní jednání, kterým dochází k jednostrannému ukončení nájemní smlouvy na základě ujednání účastníků, může být porušením smluvní povinnosti, které následně zakládá povinnost uhradit smluvní pokutu.
c) Zda je určujícím znakem vzniku nároku na smluvní pokutu porušení smluvní povinnosti, nebo se jedná o smluvní pokutu i v případě, kdy plnění na porušení smluvní povinnosti vázáno není.
d) Zda má plnění, které na základě smluvního ujednání za určitých podmínek propadá oprávněné straně, povahu smluvní pokuty v situaci, kdy propadnutí plnění není důsledkem porušení smluvní povinnosti.
e) Zda se v právním vztahu jedná o sjednání smluvní pokuty ve smyslu ustanovení §544 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) v případě, kdy plnění přechází na oprávněnou stranu, aniž by došlo k porušení smluvní povinnosti.
Dovolatelka tyto otázky v dovolání dále rozvádí s tím, že navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitostí dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud napadeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že soud prvního stupně se zatím dostatečně nevypořádal s inkriminovaným ujednáním v čl. V. smlouvy, resp. s vůlí stran při jejím uzavírání, když navíc dle odvolacího soudu není rozsudek soudu prvního stupně dostatečně odůvodněn z hlediska toho, jako toto ujednání soud hodnotí z hlediska práva.
Dovolatelka svými námitkami napadá samotné právní posouzení ujednané „kauce“. Takové právní hodnocení odvolacího soudu však v jeho rozhodnutí obsaženo není, a proto nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že soud prvního stupně smluvní ujednání nedostatečně vyložil, a že rozsudek soudu prvního stupně je nedostatečně odůvodněn (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, dle kterého je jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí).
Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu tak není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné na webových stránkách www.nsoud.cz ).
Lze tak pouze v obecné rovině odkázat na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které se vztahují k aplikaci závazných výkladových pravidel formulovaných §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák., kterými bude v dalším řízení soud prvního stupně vázán (k tomu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007). V kontextu projednávané věci nelze zejména pominout, že podle judikatury Ústavního soudu (srov. zejména nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03), která se promítla též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, nebo ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010), základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy.
Obdobně lze obecně odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2239/2012, ve kterém dovolací soud přijal závěr, že kromě zajišťovacích prostředků upravených v obchodním zákoníku nebo občanském zákoníku z roku 1964 mohou k zajištění závazků sloužit i jiná smluvní ujednání, popř. modifikace jednotlivých zajišťovacích prostředků, vždy však za předpokladu jejich platnosti, zejména z hlediska §37 a násl. obč. zák. Na toto rozhodnutí odkazuje sama dovolatelka, a jakkoliv těmto jejím právním úvahám nelze upřít relevanci, je nutným předpokladem přijetí obdobného závěru i v projednávané věci dostatečně zjištění soudu prvního stupně o obsahu právního úkonu mezi účastníky (na základě výkladu čl. V smlouvy o nájmu dopravního prostředku) a náležité odůvodnění jeho právních závěrů.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení ve věci končí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu