ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2539.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2539/2016-661
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Mannheimer Versicherung AG, se sídlem Augustaanlage 66, 681 65 Mannheim, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti žalované ANBREMETALL, a. s. , se sídlem v Dobříši, Rybníky 75, identifikační číslo osoby 43003397, zastoupené Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem v Praze 7, U studánky 3, o zaplacení 148 654,02 EUR s příslušenstvím a o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 62/2008, o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 30 Co 480/2015 – 589, 30 Co 481/2015, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 30 Co 480/2015 – 589, 30 Co 481/2015, v části I. výroku, jíž odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 6. 2015, č. j. 12 C 62/2008 – 512, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 8. 2015, č. j. 12 C 62/2008 – 529, a v části II. výroku, jíž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, se mění tak, že se rozsudek soudu prvního stupně, včetně výroku o nákladech řízení, potvrzuje .
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 59 725,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce.
IV. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 56 125,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 24. 6. 2015, č. j. 12 C 62/2008 – 512 (již třetím v pořadí), ve znění opravného usnesení ze dne 12. 8. 2015, č. j. 12 C 62/2008 – 529, zamítl žalobu o zaplacení částky 148 654,02 EUR s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobu o vydání 24 670 kg měděných bloků s obsahem 99,5 % mědi (II. výrok) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení (III. výrok).
Krajský soud v Praze rozsudkem ve výroku uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v I. výroku změnil jen tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 44 596,20 EUR s příslušenstvím, ve zbývající části tohoto výroku a ve II. výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok).
Oba soudy vyšly ze zjištění, že společnost RMM Metallhandel GmbH, která byla vlastníkem měděných bloků, objednala u společnosti Silingen GmbH obstarání přepravy této mědi do Polska. Společnost Silingen GmbH jako zasilatel zajistila přepravu prostřednictvím smluvních dopravců, mj. společnosti MS Omega, s. r. o. Část mědi (24 670 kg) převzaly ve dnech 15. 8. 2006 a 17. 8. 2006 fyzické osoby, které náklad nedovezly na místo určení, ale do České republiky. Náklad byl prodán dne 20. 8. 2006 žalované. Se žalovanou při prodeji jednali F. V., P. P. a M. K., kteří se vydávali za zaměstnance podnikatele L. K. První tři jmenovaní byli za své jednání později jako členové organizované skupiny, zabývající se podvody v autodopravě, v trestním řízení odsouzeni. Společnost RMM Metallhandel GmbH (vlastník mědi) byla pojištěna u společnosti Allianz Versicherungs-AG pro případ ztráty zboží. Pojišťovna jí vyplatila pojistné plnění jako náhradu za ztracenou měď a škody, kterou tím společnosti RMM Metallhandel GmbH nahradila, se domáhala u společnosti Silingen GmbH (zasilatele, který přepravu mědi zajistil). Silingen GmbH byla pojištěna pro případ (své) odpovědnosti za škodu u žalobkyně, žalobkyně za ni pojišťovně Allianz Versicherungs-AG zaplatila regres (jehož náhrady ve výši 148 654,02 EUR se v tomto řízení domáhá po žalované).
Odvolací soud požadavek na zaplacení 148 654,02 EUR s příslušenstvím posoudil jako nárok uplatněný z titulu náhrady škody a bezdůvodného obohacení, požadavek na vydání mědi posuzoval jako nárok uplatněný z titulu ochrany vlastnického práva. Aktivní věcnou legitimaci žalobkyně „z titulu regresní náhrady“ dovodil z §86 odst. 1 německého zákona o pojistné smlouvě (Versicherungsvertragsgesetz vom 23. November 2007, BGB1. I S. 2631, dále jen „německý zákon o pojistné smlouvě“).
Vyšel mimo jiné z předchozího rozsudku Nejvyššího soudu v této věci ze dne 24. 10. 2012, č. j. 23 Cdo 2569/2010 – 240, v němž dovolací soud (vzhledem k tomu, jak byl vymezen dovolací důvod), řešil důsledky nabytí věci (žalovanou) od nevlastníka. V té souvislosti tehdy Nejvyšší soud dovodil mimo jiné, že žalovaná jako kupující odcizené mědi smlouvu uzavřela v omylu, do něhož byla uvedena úmyslně. Smlouva je proto neplatná jen relativně, žalované náleží právo se její neplatnosti dovolat. Odvolací soud nyní zjistil, že žalovaná se relativní neplatnosti smlouvy dodatečně dovolala vůči F. V., P. P., M. K. i vůči L. K., smlouva je tudíž podle §49a a §40a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „občanský zákoník“ nebo jen „obč. zák.“) neplatná. Odvolací soud se proto předpoklady nabytí věci od nevlastníka podle §446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku dále již nezabýval. Shodl se se soudem prvního stupně, že bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatné smlouvy se může domáhat pouze druhá strana takové smlouvy, k vydání bezdůvodného obohacení tudíž žalobkyně aktivně legitimována není, protože stranou neplatné smlouvy nebyla. Odvolací soud dále rozebral předpoklady odpovědnosti za škodu podle §415 a násl. obč. zák. Odmítl názor soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala pouze vznik škody, nikoli však porušení právní povinnosti žalovanou a příčinnou souvislost mezi škodou a zaviněním. Sám naopak dospěl závěru, že žalovaná porušila obecnou prevenční povinnost danou §415 obč. zák., protože dostatečným způsobem neprověřila osobu domnělého prodávajícího (L. K.), když „nenahlédla do výpisu z obchodního rejstříku“. Kdyby tak učinila, zjistila by, že (domnělý) prodávající byl v rozhodné době v konkurzním řízení a nemohl tak být subjektem smluvních vztahů. Nežádala rovněž předložit doklady o předchozím nabytí vlastnického práva k prodávanému zboží, což by bylo namístě tím spíše, že předmětem podnikání L. K. byla silniční motorová doprava, nikoli nákup a prodej kovů. Porušení prevenční povinnosti bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody. Podle odvolacího soudu je totiž zřejmé, že „jednání žalované v podobě uzavření kupní smlouvy s osobou, která neměla právo nakládat s mědí, a její následný prodej třetím osobám nepochybně vedlo ke vzniku škody, která vznikla poškozenému (právnímu předchůdci žalobkyně), a ve svém důsledku k nemožnosti vrácení odcizené mědi právnímu předchůdci žalobkyně“. Kdyby byla žalovaná dostatečně obezřetná, pak by podle odvolacího soudu nejen smlouvu neuzavřela, ale zároveň by „nedošlo ani k obohacení pachatelů trestné činnosti a zboží mohlo být vráceno jeho původnímu vlastníku“. Sama poškozená (její právní předchůdce) vznik škody spoluzavinila, protože přepravu zásilky v milionové hodnotě svěřila pro ni zcela neznámé, tuzemské společnosti, která provozování silniční dopravy ani nemá v předmětu podnikání. Ani poškozená nejednala obezřetně, spolehla se na výběr dopravce prostřednictvím burzy vytěžování zásilek, dostatečně ho neprověřila, čímž zásadním způsobem spoluzavinila vznik škody. Podíl poškozené na vzniklé škodě ve smyslu §441 obč. zák. ohodnotil odvolací soud 70 %. Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že žalovaná spornou měď prodala ve dnech 25. 8. 2006 a 1. 9. 2006 konkrétním společnostem. Dospěl proto k závěru, že žaloba vůči žalované na vydání mědi podle §126 obč. zák. a §131 obč. zák. nemůže mít úspěch, protože žalovaná měď nemá u sebe. Dodal k tomu, že náhradou ceny měděného šrotu se zabýval v rámci náhrady škody. Odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností podle §420a obč. zák. v úvahu nepřichází, protože (stručně řečeno) činnost žalované není oním „provozem“, který má toto ustanovení na mysli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě strany dovolání, které považují za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu. Je přesvědčena, že odvolací soud nesprávně aplikoval §441 obč. zák., a to především proto, že chybně posoudil, kdo je vlastně v celé věci poškozeným a koho vlastně je žalobkyně právním nástupcem. Argumentuje tím, že poškozeným byla vždy společnost RRM Metallhandel GmbH, tedy vlastník mědi, její nároky (po poskytnutí pojistného plnění) přešly nejprve na pojišťovnu Allianz Versicherungs-AG a poté na žalobkyni, nikoli na společnost Silingen GmbH. Ta poškozeným nikdy nebyla, nároky společnosti RMM Metallhandel GmbH na ni nikdy nepřešly. Předkládá dovolacímu soudu otázky s těmito výhradami související, které podle jejího názoru dovolací soud dosud neřešil, totiž zda vůbec a případně za jakých okolností může být poškozenému podle §441 obč. zák. přičítáno jednání třetí osoby, která není poškozeným a ani právním nástupcem poškozeného, zda lze a případně v jakém rozsahu je možné případné jednání třetí osoby, která je právním nástupcem poškozeného, ale která nebyla v okamžiku vzniku škody poškozeným, zohlednit ve smyslu §441 obč. zák., a zda je možné s ohledem na zásadu teritoriality, která ohraničuje působnost českého právního předpisů na území České republiky, aplikovat §441 obč. zák. na jednání zahraničního subjektu učiněné v zahraničí.
Odvolací soud podle žalobkyně nesprávně vyřešil též otázku peněžité náhrady za věci, které již nelze vydat jejich vlastníkovi. V rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně s rozhodnutími ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2194/2011, ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000, ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1232/2001, nebo ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4771/2007) nepřiznal žalobkyni peněžitou náhradu za odcizenou měď a svůj závěr náležitě nezdůvodnil. Podle žalobkyně nelze peněžitou náhradu poskytnutou z titulu ochrany vlastnického práva krátit, v tom je podle žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 169/2005.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně objasňuje mimo jiné, že a proč s úvahami žalobkyně o jejím právním nástupnictví nesouhlasí. Shoduje se s ní v tom, že škoda skutečně vznikla společnosti RMM Metallhandel GmbH tím, že jí byla odcizena měď. Škodu jí nahradila pojišťovna Allianz Versicherungs-AG a nárok na náhradu škody proto přešel na tuto pojišťovnu, nikoli na žalobkyni. Allianz Versicherungs-AG tento svůj nárok uplatnila vůči společnosti Silingen GmbH, která byla za škodu jako zasilatel objektivně odpovědná podle čl. 17 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě. Silingen GmbH není poškozeným, ale škůdcem, žalobkyně je právním nástupcem škůdce a může se proto z tohoto titulu domáhat pouze vypořádání vůči ostatním škůdcům. Připomíná ovšem, že škodu způsobily další osoby (společnost Silingen GmbH a ti, kteří měděný šrot odcizili a žalované prodali); pokud by žalovaná měla za škodu odpovídat spolu s nimi, musela by se ve vztahu k žalobkyni vypořádat ve zcela jiném poměru, který by odpovídal celkovému počtu škůdců a jejich podílu na vzniklé škodě (svou odpovědnost za škodu však odmítá z důvodů, které rozvádí ve svém dovolání).
Dovolání žalované směřuje jen do té části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Žalovaná je přesvědčena jednak, že žádnou svou povinnost neporušila, prokázala-li, že nákup 24,67 t šrotu byl za daných okolností zcela běžným obchodem. Odvolací soud předložené důkazy pominul, postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, tj. též v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2648/2010. Namítá rovněž, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, která řeší vztah příčiny a následku. Je totiž přesvědčena, že škoda vznikla společnosti RMM Metallhandel GmbH již v okamžiku, kdy jí byl měděný šrot odcizen. Jednání žalované (tj. koupě šrotu) na této situaci nemohlo nic změnit; i kdyby žalovaná šrot nekoupila, zůstala by společnost RMM Metallhandel GmbH bez šrotu. Žalovaná cituje z rozhodnutí ze dne 16. 12. 1976, sp. zn. 6 To 39/76, v němž Nejvyšší soud dovodil, že trestným činem podílníka není způsobena škoda. V době, kdy podílník na sebe nebo jiného převádí věc, byl trestný čin, jímž byla věc získána, dokonán, skutečná škoda spočívající ve zmenšení majetku je zpravidla způsobena již původním trestným činem. Podílník získává jen neoprávněný majetkový prospěch. Zmiňuje též nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, v němž se Ústavní soud zabýval řetězením jednotlivých příčin vedoucích k určitému následku, a v němž uvedl mimo jiné, že prokázání příčinné souvislosti je třeba chápat „v přísně přírodovědném smyslu“. Je totiž nutné, aby skutečnost, která má být příčinou, „byla nutnou podmínkou (conditio sine qua non) toho, že se následek uskutečnil právě tak, jak se uskutečnil, tj. daným způsobem, v daném čase a v daném místě. Pro výsledek je příčinou taková událost, kterou si nelze odmyslet, aniž by nutně odpadl i sám výsledek (škoda)“.
Též žalobkyně se vyjádřila k dovolání podanému žalovanou. Podstatou jejího podání jsou úvahy o tom, kdy vznikla škoda společnosti RMM Metallhandel GmbH, což bylo podle jejího názoru až v okamžiku, kdy žalovaná měděný šrot prodala, protože v té chvíli zbavila vlastníka jeho vlastnického práva. Pokud se do její dispozice dostala cizí věc, byla povinna ji vlastníkovi vrátit.
Obě účastnice přes odlišné názory, které ve svých podáních vyjadřují, shodně navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně zastoupenými (§241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K dovolání žalobkyně
Dovolání může být přípustné rovněž pouze tehdy, směřuje-li proti rozhodnutí, jímž byla tomu, kdo je podává, způsobena újma. Plyne to z povahy dovolání jako opravného prostředku. Oprávnění je podat svědčí tomu účastníku, v jehož neprospěch bylo rozhodnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5373/2008). Z uvedeného důvodu nemůže být přípustné dovolání žalobkyně, směřuje-li proti té části rozsudku odvolacího soudu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 44 596,20 EUR. (V tomto rozsahu může být subjektivně přípustné pouze dovolání žalované.) Dovolání žalobkyně však není přípustné ani ve zbývajícím rozsahu.
Žalobkyně, jak uvedeno, ve svém dovolání tvrdí, že odvolací soud nesprávně posoudil, kdo je ve věci poškozeným, a proto nesprávně aplikoval §441 obč. zák., zároveň se vymezuje vůči tomu, jak odvolací soud posoudil nárok vlastníka na náhradu za ztracenou věc, nemůže-li mu ji neoprávněný držitel již vydat. Je přesvědčena, že tyto otázky Nejvyšší soud dosud neřešil.
Žalobkyně však staví své dovolání na předpokladu, že je právní nástupkyní společnosti RMM Metallhandel GmbH, resp. pojišťovny Allianz Versicherungs-AG, nikoli však společnosti Silingen GmbH, a že jako taková může uplatňovat jak právo na náhradu škody, které vzniklo ztrátou mědi, tak vlastnická práva této společnosti ke ztracenému měděnému šrotu. Z čeho však žalobkyně své nástupnictví po společnosti RMM Metallhandel GmbH, resp. pojišťovně Allianz Versicherungs-AG dovozuje, není dovolacímu soudu zřejmé. Závěry, z nichž žalobkyně vychází, totiž nemají oporu v jejích dosavadních skutkových tvrzeních (na nichž je založeno též rozhodnutí odvolacího soudu), která se v dovolacím řízení již nemohou doplňovat ani měnit.
Žalobkyně je pojišťovnou a svůj nárok vůči žalované, jak plyne z jejích tvrzení, dovozovala od počátku z §86 odst. 1 německého zákona o pojistné smlouvě, podle něhož přísluší-li pojistníkovi nárok na náhradu vůči třetí osobě, přechází tento nárok na pojistitele, pokud pojistitel škodu nahradí. Žalobkyně rovněž od počátku tvrdila, že byla smluvním partnerem společnosti Silingen GmbH, protože tato společnost u ní měla pojištěnu svoji odpovědnost za škodu, a že na základě vzniklé odpovědnosti společnosti Silingen GmbH (za škodu vzniklou ztrátou zásilky) vyplatila pojistné plnění. Pojistníkem žalobkyně byla tedy společnost Silingen GmbH a bylo tudíž třeba zkoumat vzhledem ke znění citovaného §86 odst. 1 německého zákona o pojistné smlouvě, zda měla tato společnost nějaký „nárok na náhradu vůči třetí osobě“ (v tomto případě konkrétně vůči žalované), protože pouze takový nárok mohl na žalobkyni přejít. Tento „nárok na náhradu“, jak z textu zákona plyne, se vztahuje pouze k předmětu pojištění, neboť základem tohoto nároku je vztah pojišťovny a pojistníka. Předmětem pojištění byla pojistníkova odpovědnost za škodu a pojišťovna z titulu jeho odpovědnosti za škodu také plnila. Na žalobkyni proto mohly přejít pouze nároky na náhradu plynoucí z této pojistníkovy odpovědnosti. Spis neobsahuje žádná tvrzení, z nichž by bylo možné dovodit, jak by spolu s nároky vycházejícími z odpovědnosti společnosti Silingen GmbH za škodu způsobenou třetí osobě mohlo na pojišťovnu přejít vlastnické právo k věcem ve vlastnictví této třetí osoby.
Jestliže žalobkyně nyní svůj vztah k pojistníkovi zcela pomíjí, staví své dovolání na zcela jiném skutkovém základu, než z něhož při svém rozhodování vyšel odvolací soud. Zpochybnění právního hodnocení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu než z toho, který byl podkladem napadeného rozhodnutí, však nemůže být způsobilým dovolacím důvodem (srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání týkající se vztahu mezi vindikační žalobou a peněžitou náhradou za věc, kterou již nelze vydat, není přípustné rovněž z toho důvodu, že tuto otázku Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí řešil a rozhodnutí odvolacího soudu z této judikatury vychází (srovnej např. rozsudky ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000, ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1232/2001, nebo ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4771/2007).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K dovolání žalované
Svými výhradami vůči hodnocení důkazů odvolacím soudem žalovaná nevymezuje způsobilý dovolací důvod. Přehlíží totiž, že dovolání je určeno zásadně pro posouzení otázek právních, hodnocení důkazů se však vztahuje ke skutkové stránce věci. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněném pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k zásadě volného hodnocení důkazů srovnej též např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I, pod pořadovým číslem 1).
Dovolání žalované je však přípustné pro řešení jí předložené otázky vztahu příčiny a následku mezi jednáním žalované a škodou, která vznikla ztrátou mědi, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Tuto otázku totiž odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je tudíž i důvodné.
Nejvyšší soud se vztahem příčiny a následku jako jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu zabýval v řadě svých rozhodnutí. Vyložil, že při zkoumání příčinné souvislosti jako právní kategorie jde o zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 331/2010). V rozsudku ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, se o vztah příčinné souvislosti jedná, je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu (škodné události), ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nenastal. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku.
V souladu s výše citovanými rozhodnutími platí, že mělo-li by jednání žalované být příčinou (případně alespoň jednou z příčin) vzniku škody vzniklé ztrátou mědi, muselo by být prokázáno, že nebýt takového jednání, ke škodě by nedošlo. Tento závěr však vzhledem ke zjištěnému skutkovému ději, z něhož Nejvyšší soud vychází, přijmout nelze. Podle skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně, měla být měď patřící společnosti RMM Metallhandel GmbH podle jejích dispozic dovezena do Polska, náklad se však na místo určení nedostal, protože ho odcizily shora již jmenované osoby. Společnost RMM Metallhandel GmbH o svou měď přišla již v této chvíli, již v tomto okamžiku jí byla způsobena škoda. Z pohledu poškozené společnosti se nic nezměnilo tím, že F. V., P. P. a M. K. měď dovezli do České republiky a prodali ji shodou okolností žalované. K újmě v majetkové sféře vlastníka mědi došlo bez ohledu na to, zda měď koupila právě žalovaná; společnost RMM Metallhandel GmbH by o svůj měděný šrot přišla bez ohledu na to, komu by ho zmíněné osoby prodaly, případně kdyby s ním naložily jinak, pokud by ho žalovaná nekoupila. Úvaha o tom, že by šrot bylo možné vlastníkovi vrátit, kdyby ho žalovaná nekoupila, nemá oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že koupě mědi žalovanou není tou okolností, bez jejíž existence by škodný následek nenastal, jednání žalované tudíž není v příčinné souvislosti s žalovanou škodou a žalovaná proto za vzniklou škodu nemůže odpovídat ani z části. Z pohledu uplatněného (přípustného) dovolacího důvodu je dovolání žalované důvodné, protože úvaha odvolacího soudu, která byla založena na závěru o existenci vztahu příčiny a následku mezi jednáním žalované a škodou, která vznikla odcizením mědi společnosti RMM Metallhandel GmbH, nebyla správná.
Odvolací soud tedy nerozhodl správně, jestliže změnil (byť zčásti) rozhodnutí soudu prvního stupně, který žalobu v celém rozsahu zamítl mimo jiné s odůvodněním, že mezi škodou, jejíž náhradu žalobkyně požaduje, a jednáním žalované není příčinná souvislost. Je-li nedostatek příčinné souvislosti jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu důvodem, který vždy musí vést k zamítnutí žaloby, pak je podle dosavadních výsledků řízení možné o věci rozhodnout. Nejvyšší soud s respektem k zásadě kontradiktornosti řízení (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16) v té souvislosti zvažoval, zda se v průběhu řízení mohly obě strany k otázce příčinné souvislosti vyjádřit. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalovaná opakovaně namítala, že její jednání není příčinou vzniku škody. Poprvé tak učinila již v odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 4. 7. 2008, které bylo žalobkyni doručeno, žalobkyně tudíž měla možnost se k této námitce vyjádřit, což také učinila, a mohla též shromáždit argumenty i důkazy, jimiž by ji vyvrátila. Nová tvrzení a důkazy již uplatnit nelze. Obě strany navíc změnu rozsudku odvolacího soudu výslovně navrhly. Nejvyšší soud proto podle §243d písm. b) o. s. ř., podle něhož může Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnit, jestliže odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout, rozhodl tak, jak je uvedeno ve II. výroku tohoto rozsudku.
Nejvyšší soud též podle §243b, §151 odst. 1 věta první o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a řízení dovolacího. Úspěšnou se v obou případech stala žalovaná, která má právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložila na zastoupení advokátem.
Hodnota nákladů se stanoví jako odměna advokáta určená podle §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále „AT“) za každý z úkonů právní služby, s připočtením paušální částky 300 Kč jako náhrady hotových výdajů ke každému z těchto úkonů (§13 odst. 3 AT). Podle §137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. je součástí nákladů řízení též náhrada za 21% daň z přidané hodnoty.
Zástupce žalované v odvolacím řízení učinil dva úkony právní služby, totiž vyjádřil se k odvolání podanému žalobkyní dne 6. 1. 2016 a zúčastnil se jednání před odvolacím soudem dne 13. 1. 2016. Tarifní hodnotou sporu v odvolacím řízení byla částka 148 654,02 EUR, pro potřeby náhrady nákladů řízení je však třeba vyjádřit ji v českých korunách. Podle §8 odst. 1 AT je třeba při stanovení odměny za jeden úkon právní služby vycházet z tarifní hodnoty výše peněžitého plnění v době započetí tohoto úkonu právní služby. Plnění požadované v cizí měně je proto třeba přepočíst podle kurzu (stanoveného Českou národní bankou) vždy k tomu dni, v němž byl konkrétní úkon právní služby započat. Ke dni 6. 1. 2016 byl stanoven kurz 1 EUR k 27,020 Kč, tarifní hodnota vyjádřená v českých korunách proto odpovídá částce 4 016 631,62 Kč. Ke dni 13. 1. 2016 byl stanoven kurz 1 EUR k 27,025 Kč, tarifní hodnotou je částka 4 017 374,90 Kč. Celková výše nákladů vzniklých v odvolacím řízení odpovídá odměně advokáta za oba tyto úkony po 24 380 Kč, tj. odměně ve výši 48 760 Kč, dvěma paušálním náhradám po 300 Kč a náhradě za 21% daň z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek ve výši 10 365,60 Kč.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady zaplacením soudního poplatku z dovolání ve výši 10 000 Kč a rovněž náklady za zastoupení advokátem. Zástupce žalované datoval dnem 25. 4. 2016 dovolání do té části rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu 44 596,20 EUR, a dne 10. 8. 2016 se vyjádřil k dovolání žalobkyně, které směřovalo výslovně proti celému rozsudku odvolacího soudu. Tarifní hodnotou pro určení odměny za první z uvedených úkonů je proto (po přepočtu kurzem 27,045 Kč) částka 1 206 104,20 Kč, tarifní hodnotou za druhý z obou úkonů (po přepočtu kurzem 27,025 Kč) je částka 4 017 374,90 Kč. K odměně advokáta stanovené postupem shora popsaným ve výši 37 520 Kč (13 140 Kč + 24 380 Kč) náleží ještě dvě paušální náhrady po 300 Kč a náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty ze součtu odměn a paušálních náhrad ve výši 8 005,20 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. prosince 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu