ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3573.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3573/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce J. R. , zastoupeného Ivo Chmelařem, advokátem se sídlem Litoměřice, Dlouhá 176/11, proti žalovanému Městysu Brozany nad Ohří , Brozany nad Ohří, Palackého náměstí 75, identifikační číslo osoby 00263397, zastoupenému JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou se sídlem Litoměřice, Sovova 709/5, o neplatnost výpovědi a zaplacení částky 302 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 246/94, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2017, č. j. 17 Co 5/2012 – 530, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2017, č. j. 17 Co 5/2012 – 530, se ve výroku III., jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2017, č. j. 17 Co 5/2012 – 530, výrokem I. změnil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 2. 2011, č. j. 13 C 246/94-257, ve znění jeho opravného usnesení ze dne 17. 3. 2011, č. j. 13 C 246/94-264, ve výroku I. v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do částky 9 720 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % ročně jdoucím od 12. 12. 1993 do zaplacení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 9 720 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % ročně jdoucím od 12. 12. 1993 do zaplacení; výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do částky 176 977 Kč, úroků z prodlení ve výši 18 % ročně z částky 144 264 Kč od 12. 12. 1993 do zaplacení, úroků z prodlení ve výši 18 % ročně z částky 23 582 Kč od 10. 2. 1994 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 18 % ročně z částky 9 131 Kč od 8. 3. 1994 do zaplacení; výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce i žalovaný; žalobce do výroku I. a II. a žalovaný do výroku III. Oba účastníci podali k dovolání druhého účastníka vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání žalobce i žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnými subjekty – účastníky řízení, kteří jsou řádně zastoupeni advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaných dovolání.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval přípustnost dovolání žalobce podaného do výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně, ve znění jeho opravného usnesení, ve výroku I. v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do částky 9 720 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % ročně jdoucím od 12. 12. 1993 do zaplacení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 9 720 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % ročně jdoucím od 12. 12. 1993 do zaplacení. K této části dovolání žalobce je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) podle §240 odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998), v němž (jakož i v dalších svých rozhodnutích – např. rozhodnutí ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.]. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce je v části podané proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu subjektivně nepřípustné, bylo-li tímto výrokem rozsudku rozhodnuto v jeho prospěch.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání žalobce podaného do výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 176 977 Kč s příslušenstvím.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce podané proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu trpí vadou, pro niž nelze v řízení pokračovat, jestliže žalobce k vymezení přípustnosti svého dovolání pouze uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v řízení došlo k vadám (rozhodoval nepříslušný soud, vadně posoudil oprávnění advokátky jednat za žalovaného) a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, založené na skutkových zjištěních, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Žalobce však neuvedl žádnou konkrétní judikaturu, žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit při řešení konkrétní právní otázky, na níž založil své rozhodnutí. Nevymezil žádnou z přípustností dovolání uvedenou v ustanovení §237 o. s. ř., které stanoví, že pokud není stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud dále přezkoumal dovolání žalovaného podané do výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného, jímž žalovaný vymezil přípustnost dovolání tím, že odvolací soud se v otázce použití moderačního ustanovení §150 o. s. ř. odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3665/2015, 22 Cdo 5538/2015, 26 Cdo 128/2016, 26 Cdo 591/2015, 28 Cdo 229/2015, 21 Cdo 1016/2014, 32 Cdo 3103/2014 a 21 Cdo 200/2015, je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. spojené s posouzením důvodů zvláštního zřetele hodných pro nepřiznání náhrady nákladů a od ustáleného judikaturního závěru o nutnosti srozumitelného a přesvědčivého odůvodnění závěru o nepřiznání náhrady nákladů řízení ve sporu převážně úspěšnému účastníku. Odvolací soud použití moderačního ustanovení §150 o. s. ř. odůvodnil jen tak, že ve sporu byl převážně úspěšný žalovaný, který byl neúspěšný pouze v nepatrné části a měl by tak podle §142 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, což by však neodpovídalo spravedlivému uspořádání poměrů účastníků, jestliže důvodem neúspěchu žalobce bylo neunesení důkazního břemene ohledně rozsahu provedených prací, a kdy důvodem zjišťování rozsahu a hodnoty provedených prací byla neplatnost mandátní smlouvy, přičemž důvody neplatnosti leží na straně žalovaného. Odvolacímu soudu se jevilo nespravedlivým, aby za situace, kdy by žalobce při předpokládaném řádném průběhu vztahu účastníků nemusel rozsah prací dokládat, stíhala žalobce povinnost k náhradě nákladů řízení, jež se odvíjí právě od toho, že rozsah prací nedoložil.
Nejvyšší soud již dříve dovodil omezenou možnost přezkumu aplikace §150 o. s. ř. v dovolacím řízení. Vychází ze zásady, že úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných dovolací soud může přezkoumat jen tehdy, pokud by byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3929/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013 či ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5538/2015 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud rovněž již dříve dovodil, že pokud odvolací soud opřel závěr o tom, že lze na účastníku spravedlivě požadovat, aby náklady vynaložené na úspěšnou procesní obranu nesl ze svého, toliko na úvaze, že svým vystupováním v průběhu řízení nijak nepřispěl k objasnění skutku, jinými slovy řečeno, že nepřispěl ke splnění důkazní povinnosti zatěžující jeho protistranu ve sporu, pak takové posouzení neobstojí, neboť žalobce je povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž lze dovodit žalobou uplatněný nárok, zatímco na žalovaném je, aby tvrdil a prokazoval skutečnosti, na nichž staví svou procesní obranu. Účastníka, jenž svou procesní povinnost nesplní (neunese břemeno tvrzení či důkazní břemeno), stihnou, a to bez zřetele na důvody, nepříznivé procesní důsledky, totiž neúspěch ve sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 2121/2015 - veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ). V daném případě odvolací soud dospěl k závěru, že důvodem neúspěchu žalobce ve věci bylo neunesení důkazního břemene ohledně jím uplatněného nároku, a přesto v rozporu s uvedenou judikaturou nepřiznal žalovanému, který byl ve věci úspěšný v převážné části, žádnou náhradu nákladů řízení. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je nesrozumitelné, jestliže na jedné straně odvolací soud vyšel ze závěru, že důvodem neúspěchu žalobce bylo neunesení důkazního břemene, kdy přes opakované poučení odvolacím soudem o potřebě označit důkazy o provedení prací a činností, jejichž zaplacení se žalobce po žalovaném domáhal, žalobce prokázal provedení prací a činností jen v omezeném rozsahu (v hodnotě 9 720 Kč z uplatněných 302 200 Kč), a na druhé straně vyšel ze závěru, že nelze vyloučit jiný (větší) rozsah prací provedených žalobcem. Při posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů řízení žalovanému odvolací soud zároveň dovodil, že by nevyvstala potřeba dokládat rozsah žalobcem provedených prací, pokud by mandátní smlouva nebyla shledána neplatnou z důvodů ležících na straně žalovaného. Lze přisvědčit žalovanému, že posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných pro nepřiznání nákladů řízení žalovanému nelze odůvodnit tím, že důvody neplatnosti mandátní smlouvy leží na straně žalovaného, byl-li zároveň učiněn závěr o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy. Obdobnou otázku, zda je možné po žalovaném spravedlivě požadovat, aby nesl náklady, které vynaložil k účelnému bránění svého práva, za situace, kdy žalobce setrvával na svém nesprávném názoru o jeho nároku (v daném případě o existenci jeho nároku, který i po opakovaném poučení soudem v převážném rozsahu nedoložil), řešil již Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 24/2015 a též v usnesení ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 2/2014 a v usnesení ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz , kdy Nejvyšší soud dovodil, že v takovém případě nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. pro nepřiznání nákladů řízení žalovanému. Otázku kusého a nepřesvědčivého rozhodnutí odvolacího soudu o nepřiznání nákladů řízení podle §150 o. s. ř. ve sporu úspěšnému žalovanému řešil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz , kdy dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je namístě zrušit. Stejný závěr učinil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3103/2014 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ) při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu, který zřetelně nevysvětlil, v čem spatřoval výjimečnost okolností, na nichž založil aplikaci §150 o. s. ř., jestliže žalobkyni, jako úspěšné účastnici, právo na náhradu nákladů řízení ani částečně nepřiznal.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a odvolací soud se při řešení právní otázky stanovení nákladů řízení převážně úspěšného účastníka za použití §150 o. s. ř., založené na nepřesvědčivém posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných pro nepřiznání nákladů řízení, odchýlil od ustálené shora uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž dovolatel v určitém rozsahu případně poukázal.
Rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení tedy spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení této otázky, a proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v tomto napadeném rozsahu týkajícím se nákladů řízení podle §243e odst. 1 o. s. ř., bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.), v němž se bude odvolací soud při určení výše náhrady nákladů řízení řídit právními názory vyjádřenými ve shora uvedené judikatuře Nejvyššího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu