ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4945.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4945/2017-407
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Salve Finance, a.s., se sídlem v Prostějově, Sádky 1615/4, PSČ 796 01, IČO 26963469, zastoupené JUDr. Michalem Kellnerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, PSČ 110 00, proti žalované P. M., se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, zastoupené Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Bělehradská 572/63, PSČ 120 00, o zaplacení částky 344 150,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 19 C 65/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. května 2017, č. j. 47 Co 59/2017-373, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 100 Kč do tří dnů od právní moci tohoto unesení k rukám JUDr. Michala Kellnera, advokáta, se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, PSČ 110 00.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 27. října 2016, č. j. 19 C 65/2015-304, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 344 150,40 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 94 887 Kč od 30. října 2014 do zaplacení a s 8,05% úrokem z prodlení z částky
249 263,40 Kč od 8. ledna 2015 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. května 2017, č. j. 47 Co 59/2017-373, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil a změnil výrok o náhradě nákladů řízení pod bodem II (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také v tom, že dovolacím soudem má být řešená právní otázka posouzena jinak, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru. Z obsahu dovolání vyplývá, že odvolací soud se měl podle dovolatelky odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2007, sp. zn. 32 Odo 1217/2005, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2004, sp. zn. 25 Cdo 2295/2003.
Dovolatelka namítla, že odvolací soud se nevypořádal se všemi jejími námitkami, primárně s námitkou nesrozumitelnosti žaloby, kterou vznesla v prvostupňovém řízení, takže nejen soud prvního stupně zatížil podle jejího názoru řízení vadou, ale i soud odvolací, když k vytýkané vadě nezaujal žádné stanovisko, a tím zatížil řízení další vadou. Dovolatelka má za to, že pokud žalobkyně neuvedla ve svých tvrzeních konkrétní den, kdy měly být odměna (nyní požadovaná zpět) vyplacena, pak žalobkyně neunesla své důkazní břemeno. Dále namítá, že soud neprovedl navržené důkazy všemi stornovanými pojistnými smlouvami, důkaz CD, které mělo obsahovat všechny stornované pojistné smlouvy, a že v řízení nebyly prokázány základní skutečnosti – že stornované smlouvy skutečně uzavřela žalovaná, že žalobkyně vyplatila žalované nyní nárokované provize.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje a v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatelka shledává přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2007, sp. zn. 32 Odo 1217/2005, a usnesení ze dne 14. října 2004, sp. zn. 25 Cdo 2295/2003.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tento závěr dovolací soud akceptoval ve svých dalších rozhodnutích (např. usnesení ze dne 15. ledna 2015, sp. zn. 29 NSCR 75/2014).
Těmto požadavkům však dovolatelka nevyhověla, neboť z dovolání není zřejmé, na řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva má napadené rozhodnutí záviset.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání také v tom, že „dovolacím má být řešená právní otázka posouzena jinak“. V této souvislosti ale přehlíží, že její argumentace, podle které „právní otázka vyřešená v napadeném rozhodnutí má být dovolacím soudem posouzena jinak“ (ve smyslu odlišně od posouzení učiněného odvolacím soudem), významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však dovolatelka, stejně jako ve výše namítanému vymezení přípustnosti, nedostála.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani výhrada dovolatelky směřující do vad řízení. Podle §237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Dovolací soud je proto oprávněn zabývat se eventuálními vadami řízení pouze u přípustného dovolání. Aby se určitou procesní vadou mohl dovolací soud zabývat, musela by být splněna podmínka plynoucí z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., případně by taková vada sama musela představovat dovolací důvod. Uvedená námitka přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. listopadu 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. září 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu v námitkách uvedených pod body III/11 - 13, že pochybil při zjišťování skutkového stavu věci, patrně přehlédla, že v případě přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit, a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci, aniž by byl dovolací soud oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení. Podle platné právní úpravy přípustným dovolacím důvodem nejsou nesprávné skutkové závěry, ani vady řízení s nimi spojené, jak je vymezovala předchozí úprava dovolání [srov. §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, viz nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16].
Dovolatelka v dovolání dále navrhuje přiznání „odkladného účinku“, čímž dovolatelka zřejmě míní odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že „jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický“. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. listopadu 2017
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu