ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5068.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 5068/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky - Ministerstva zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, PSČ 117 05, IČO 00020478, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, IČO 69797111, s adresou pro doručování Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, Příkop 818/11, Brno, PSČ 604 47, proti žalovanému Ing. F. P. , se sídlem v Brně, Poděbradova 279/102, PSČ 612 00, IČO 12188310, zastoupenému JUDr. Milošem Jedličkou, advokátem, se sídlem v Brně, Masarykova 439/9, PSČ 602 00, o zaplacení částky 1 636 566,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 151/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2014, č. j. 28 Co 79/2011-500, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2014, č. j. 28 Co 79/2011-500, s výjimkou výroků pod body I a X, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. srpna 2014, č. j. 28 Co 79/2011-513, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. března 2011, č. j. 42 C 151/2004-380, ve znění opravného usnesení ze dne 25. září 2014, č. j. 42 C 151/2004-528, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 1 636 566,20 Kč (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v části ročních úroků z prodlení ve výši 6,5 % z částky 1 636 566,20 Kč od 2. března 2002 do zaplacení (výrok pod bodem II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV) a o zaplacení soudního poplatku (výrok pod bodem V).
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 30. září 1993 smlouvu o dílo (dále jen „smlouva“ nebo „smlouva o dílo“), podle níž měl žalovaný dodat žalobkyni projekt komplexních pozemkových úprav (dále také „KPÚ“) včetně geodetických prací v katastrálním území O. v okrese Brno - venkov. Termín dodání díla a platby za již zhotovené části díla byly postupně upraveny dodatky č. 1 až č. 8. Podle odstavce 3 článku V smlouvy změněného odstavcem 5 dodatku č. 5 byl žalovaný povinen v případě nedodržení jednotlivých termínů odevzdání bezvadného díla a prodlení s dodávkou zaplatit žalobkyni penále ve výši 0,15 % z ceny nedokončených prací za každý den prodlení s tím, že o penalizovanou výši měl snížit fakturovanou částku za dílo. Žalovaný měl do 30. června 1999 odevzdat žalobkyni návrh komplexních pozemkových úprav tak, aby závěrečné jednání proběhlo 31. července 1999, a do 1. října 1999 měl dopracovat a zapracovat námitky do návrhu komplexních pozemkových úprav. Dopisem ze dne 3. září 2001 s účinností ke dni doručení 25. září 2001 žalobkyně odstoupila od smlouvy z důvodu, „že urgence a reklamace týkající se díla zůstaly ze strany žalovaného bez odezvy“.
Ze znaleckého posudku Ing. Martina Bartoška soud prvního stupně zjistil, že žádná z ucelených etap sjednaného díla nebyla provedena v úplnosti a odpovídající kvalitě, když znalec konstatoval, že porušení povinností nastalo i ze strany zadavatele díla. Z obou stran mělo dojít k zásadnímu podcenění rozsahu pracnosti a časové náročnosti díla.
Soud prvního stupně dále zjistil, že v průběhu doby trvání smlouvy bylo dílo plněno a žalovaný v několika případech musel snížit fakturovanou částku o penalizaci za pozdní či neúplné dodání konkrétní etapy díla.
Smlouva o dílo byla soudem prvního stupně posouzena jako platně uzavřená podle §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“). Ujednání o smluvní pokutě podle §544 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) bylo posouzeno rovněž jako platné. Soud měl dále za prokázané porušení povinností žalovaného zajištěných smluvní pokutou, když ze strany žalovaného nedošlo ke splnění povinností sjednaných v dodatku č. 7 v podobě předložení návrhu komplexních pozemkových úprav v termínu do 30. června 1999 a k následnému zapracování a dopracování námitek do návrhu v termínu do 1. října 1999. Soud neshledal důvody pro snížení smluvní pokuty jako nepřiměřeně vysoké podle ustanovení §301 obchodního zákoníku, když samotná výše smluvní pokuty činila „pouze“ 55 % ročně z ceny, z níž se počítala. Za délku prodlení způsobující nárůst smluvní pokuty do nyní žalované výše odpovídá pouze žalovaný [soud prvního stupně v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008], dohoda o smluvní pokutě je platná (soud prvního stupně zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 4960/2008). Soud prvního stupně vyhověl žalobě, když ji považoval za důvodnou v části týkající se zaplacení smluvní pokuty. Požadavek žalobkyně na úroky z prodlení z žalované částky byl s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, zamítnut, jelikož soud nepovažoval za možné, aby věřitel požadoval úroky z prodlení s platbou smluvní pokuty, pokud je povinnost ji zaplatit vázána na prodlení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. června 2014, č. j. 28 Co 79/2011-500, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I co do částky 495 960,99 Kč potvrdil (výrok pod bodem I), ve výroku pod bodem I co do částky 1 140 605,21 Kč změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá (výrok pod bodem II), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, IV, V, VII, VIII a IX), o zaplacení soudního poplatku žalovaným ve výši 12 470,13 Kč (výrok pod bodem VI) a uložil Městskému soudu v Brně, aby opravil ve svém rozsudku nesprávné datum (výrok pod bodem X).
Usnesením ze dne 5. srpna 2014, č. j. 28 Co 79/2011-513, Krajský soud v Brně zrušil svůj rozsudek ze dne 23. června 2014, č. j. 28 Co 79/2011-500, ve výroku pod bodem VI, jímž bylo rozhodnuto o zaplacení soudního poplatku ve výši 12 470,13 Kč žalovaným.
Odvolací soud posoudil předmětnou smlouvu jako smlouvu o dílo, která byla platně uzavřena. V době uzavření smlouva netrpěla neurčitostí jejího předmětu a nebylo v ní sjednáno plnění od počátku objektivně nemožné.
Podle zjištění odvolacího soudu účastníci se ve smlouvě dohodli na předávání díla po ucelených částech, s požadavkem potvrzení protokolu o převzetí díla bez vad a nedodělků s tím, že dílo je dokončeno po předání všech jeho částí včetně případného provedení zápisu do katastru nemovitostí a včetně splnění požadavků ustanovení §78 odst. 3 vyhlášky č. 190/1996 Sb. nebo vydání územního, stavebního, případně kolaudačního rozhodnutí.
Odvolací soud dále akcentoval skutečnost, že obchodní zákoník nestanoví pro smlouvu o dílo písemnou formu. Z provedeného dokazování pak bylo zjištěno, že sami účastníci do smlouvy nepojali výslovné obecné ustanovení o jejích změnách, pouze se dohodli na tom, že před vykonáním prací nad rámec této smlouvy je nutno předem uzavřít dodatek ke smlouvě. Strany se dohodly, že v ostatním platí pro tento smluvní vztah ustanovení obchodního zákoníku.
Před odvolacím soudem účastníci shodně tvrdili, že i přes nastalé prodlení byli vedeni snahou, aby dílo mohlo být zhotovitelem dokončeno a předáno objednateli; další písemný dodatek ke smlouvě však již přes tvrzenou snahu žalovaného mezi sebou neuzavřeli.
Odvolací soud zjistil, že dne 1. října 1999 proběhl na Okresním pozemkovém úřadě Brno - venkov kontrolní den KPÚ O., při němž žalovaný uvedl, že návrh KPÚ je téměř hotov, není však projednán s vlastníky. Na kontrolním dnu konaném dne 1. února 2000 byli přítomní seznámeni s postupem prací s poukazem na časové disproporce odevzdaných prací s termíny sjednanými ve smlouvě. Žalovaný uvedl, že nevhodně stanovené termíny jsou odrazem neočekávané složitosti prací a sám přednesl harmonogram prací, a to pro opětovné projednání návrhu se zahrnutím potřebných změn a projednání návrhu s dotčenými orgány a organizacemi. Ze záznamu z kontrolního dne ze dne 19. dubna 2000 vyplývá závěr o tom, že „v průběhu jednání byl potvrzen termín odevzdání díla dne 5. června 2000“ a že „firma Ing. P. připraví do 21. dubna 2000 seznamy vlastníků, kteří by případně mohli nabídnout pozemky k odprodeji obci k vyřešení nedostatku půdy na návrh společných zařízení“. Ze záznamu z kontrolního dne konaného 6. června 2000 je patrno, že k předání návrhu KPÚ nedošlo. Žalovaný navrhl další termíny postupu prací, přičemž dodání veškeré dokumentace mělo proběhnout do 13. července 2000 a závěrečné jednání 17. srpna 2000.
Odvolací soud zaujal názor, že závěr o potvrzení termínu odevzdání díla dne 5. června 2000 při jednání v rámci kontrolního dne je projevem konsensu stran smlouvy na něm zúčastněných majícího dopad na termíny dohodnuté v dodatku č. 8.
Podle zjištění soudu žalovaný listinami ze dne 10. května 2001, ze dne 16. srpna 2001 a ze dne 14. září 2001 dokládal další dílčí předání díla, dohodnutý schvalovací protokol, jenž by prokazoval předání a převzetí návrhu KPÚ objednatelem, však vystaven nebyl, a to ani ke dni 25. září 2001, kdy zhotoviteli bylo doručeno odstoupení od smlouvy objednatelem.
Odvolací soud zkoumal, zda se v žalobkyní tvrzeném období žalovaný skutečně nacházel v prodlení a z jaké částky měla být celková výše smluvní pokuty počítána. Soud přijal závěr, že prodlení objednatele, i při jeho nedostatečné koordinační činnosti při provádění KPÚ v k. ú. O., jež by vylučovalo prodlení zhotovitele se splněním jeho povinnosti k předání díla v dohodnutém termínu, dovodit nelze. Nelze rovněž přijmout závěr o následné nemožnosti plnění zhotovitele, jež by ve smyslu ustanovení §575 občanského zákoníku znamenala zánik jeho povinnosti k plnění objednateli. Při určení výše smluvní pokuty za prodlení žalovaného, v němž se nacházel po 5. červnu 2000 (od 6. června 2000) do 25. září 2000, bylo třeba vycházet z ceny prací týkající se jak návrhu KPÚ k vyvěšení (924 223 Kč), tak dopracování a zpracování námitek do návrhu KPÚ (462 111 Kč), vycházející ze smlouvy a jejích dodatků. Celková výše smluvní pokuty tak za období od 6. června 2000 do 25. září 2000 činí 991 921, 98 Kč (661 281,56 Kč + 330 640,42 Kč) celkem za prodlených 477 dnů při dohodnuté sazbě 0,15 % za každý den prodlení.
Podle odvolacího soudu lze moderovat podle ustanovení §301 obchodního zákoníku jen výslednou částku smluvní pokuty, nikoli tedy vlastní dohodnutý způsob jejího určení. S ohledem na tento svůj závěr usoudil, že smluvní pokuta ve výši 991 921,98 Kč je vzhledem k okolnostem posuzované věci nepřiměřeně vysoká. Odvolací soud tak moderoval smluvní pokutu z její ½ na výslednou částku 495 960,99 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku pod bodem II podala žalobkyně dovolání.
Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení jedné otázky hmotného práva a jedné otázky procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka vymezila tyto otázky:
1. Může soud nahrazovat či měnit učiněné projevy vůle účastníků smluvního vztahu, či je jakkoli doplňovat?
2. Může odvolací soud použít moderační oprávnění, když soud prvního stupně vyhodnotil smluvní pokutu jako přiměřenou, a zároveň samotný postup, jakým odvolací soud moderační oprávnění uplatnil?
Dovolatelka má za to, že ze zápisu z jednání z kontrolního dne je patrno, že se jednalo o řešení dílčích problémů, a proto z něj není možno usuzovat na změnu podmínek smlouvy o dílo. Jednalo se o jednoduchý zápis z jednání mezi pracovníky Okresního pozemkového úřadu Brno – venkov, žalovaného, jeho zaměstnanci, zaměstnancem žalobkyně, zaměstnancem obce O. a zástupcem sboru zástupců vlastníků. Jednání bylo svoláno na žádost sboru zástupců vlastníků, kteří požadovali prověřit stav projednávání návrhu KPÚ vzhledem k řadě připomínek vlastníků. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že Nejvyšší soud se již ve své rozhodovací praxi zabýval otázkou interpretace obsahu právního úkonu soudem v obchodněprávních vztazích a dospěl přitom k závěru, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §266 obchodního zákoníku nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat.
Podle dovolatelky není možné ve smyslu §266 obchodního zákoníku výkladem soudu dospět k něčemu jinému, než co chtěli účastníci smlouvy. Názor žalovaného je podle dovolatelky „možno označit za shodný, když po celou dobu průběhu smluvního vztahu a rovněž po celou dobu průběhu sporu nerozporoval datum prodlení a ani on nechápal záznam z jednání jako změnu smlouvy o dílo“. Podle dovolatelky interpretace obsahu právního úkonu soudem připadá v úvahu pouze u slovy vyjádřených právních úkonů, o jejichž obsahu vznikla pochybnost, nikoli v případě, že je právní úkon naprosto jednoznačný, určitý a jeho obsah je nepochybný.
Podle dovolatelky byl „závazným a smluvně dohodnutým termínem (ve smyslu smlouvy o dílo) písemně smluvně zakotvený termín 1. října 1999, přičemž obě strany i v další spolupráci pokračující po nedodržení smluveného termínu z něj vycházely“.
Odvolací soud měl podle dovolatelky pochybit, když si jednostranný úkon „tzv. do spisu“ vyhodnotil jako změnu smlouvy o dílo v termínu dodání díla, aniž by provedl výklad předmětného smluvního ujednání za použití interpretačních pravidel podle §266 obchodního zákoníku, potažmo §35 občanského zákoníku. Již tato skutečnost (tj. nepoužití citovaných interpretačních pravidel) naplňuje podle názoru dovolatelky dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
V souvislosti s druhou vymezenou otázkou žalobkyně uvedla, že podle Nejvyššího soudu nelze ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, přihlížet při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty podle ustanovení §301 obchodního zákoníku. Dospěje-li soud k závěru, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, přistupuje poté k posouzení, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží; teprve v této fázi rozhodování je soud povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu není neomezená. V posuzovaném případě však odvolací soud podle názoru dovolatelky nejprve projevil úmysl moderovat minimálně z poloviny žalobkyní vyúčtovanou a po žalovaném požadovanou smluvní pokutu bez toho, že by byly splněny podmínky, na základě které může k moderaci smluvní pokuty ze strany soudu dojít.
Dovolatelka namítla, že odvolací soud založil svou úvahu o nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě na posuzování odpovědnosti za vzniklý stav věci, přičemž v podstatě pracoval s názorem, že prodlení žalovaného je zaviněno chováním obou stran sporu, resp. že za nemožnost splnění smlouvy jsou odpovědny obě strany. Tímto se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které v obchodních vztazích nemají okolnosti vylučující odpovědnost podle §374 obchodního zákoníku vliv na povinnost platit smluvní pokutu.
Dovolatelka rovněž namítla, že nebyla odvolacím soudem vyzvána k vyčíslení možné vzniklé škody (pro účely zjištění jejího nároku podle §301 obchodního zákoníku) a rovněž nebyla odvolacím soudem poučena ve smyslu §118a o. s. ř. za situace, kdy soud projevil úmysl moderovat předmětnou výši smluvní pokuty minimálně z poloviny.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I co do částky 1 140 605,21 Kč potvrzuje, případně, aby tento rozsudek v napadené části a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a je i důvodné.
Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přestože dovolatelka neodkázala na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkázala v něm alespoň na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek, a takové vymezení přípustnosti ve světle judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, obstálo.
Podle žalobkyně odvolací soud pochybil, když jednostranný právní úkon vyhodnotil jako změnu smlouvy o dílo v termínu dodání díla, aniž by provedl výklad předmětného smluvního ujednání za použití interpretačních pravidel podle §266 obchodního zákoníku, potažmo §35 občanského zákoníku. Dovolatelka namítla, že není možné ve smyslu §266 obchodního zákoníku výkladem soudu dospět k něčemu jinému, než co chtěli účastníci smlouvy; výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat.
Námitka dovolatelky je opodstatněná, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když neprovedl výklad projevu vůle učiněného žalovaným i žalobkyní na kontrolním dnu dne 19. dubna 2000 podle interpretačních pravidel obsažených v §35 odst. 2 občanského zákoníku a §266 odst. 1 až 4 obchodního zákoníku. V této souvislosti je možno odkázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, podle něhož ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., které ukládá soudu, aby za použití zákonných výkladových pravidel interpretoval právní úkon, dopadá i na situaci, kdy výklad tohoto právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný, či na rozsudek ze dne 31. března 2015, sp. zn. 23 Cdo 944/2013, podle něhož „ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští.“ (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).
Odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení věci, a proto je naplněn dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.
Podle skutkového zjištění odvolacího soudu dne 1. října 1999 proběhl na Okresním pozemkovém úřadu Brno - venkov kontrolní den KPÚ O., při němž žalovaný uvedl, že návrh KPÚ je téměř hotov, není však projednán s vlastníky. Na kontrolním dnu konaném dne 1. února 2000 byli přítomní seznámeni s postupem prací s poukazem na časové disproporce odevzdaných prací s termíny sjednanými ve smlouvě. Žalovaný uvedl, že nevhodně stanovené termíny jsou odrazem neočekávané složitosti prací a sám přednesl harmonogram prací, a to pro opětovné projednání návrhu se zahrnutím potřebných změn a projednání návrhu s dotčenými orgány a organizacemi. Ze záznamu z kontrolního dne ze dne 19. dubna 2000 vyplývá závěr o tom, že „v průběhu jednání byl potvrzen termín odevzdání díla dne 5. června 2000“ a že „firma Ing. P. připraví do 21. dubna 2000 seznamy vlastníků, kteří by případně mohli nabídnout pozemky k odprodeji obci k vyřešení nedostatku půdy na návrh společných zařízení“. Ze záznamu z kontrolního dne konaného 6. června 2000 je patrno, že k předání návrhu KPÚ nedošlo. Žalovaný navrhl další termíny postupu prací, přičemž dodání veškeré dokumentace mělo proběhnout do 13. července 2000 a závěrečné jednání 17. srpna 2000.
Odvolací soud zaujal názor, že závěr o potvrzení termínu odevzdání díla dne 5. června 2000 při jednání v rámci kontrolního dne je projevem konsensu stran smlouvy na něm zúčastněných majícího dopad na termíny dohodnuté v dodatku č. 8. Zdůraznil, že jednání řídil vedoucí Okresního pozemkového úřadu Brno – venkov Ing. G., přičemž jmenovaný podepisoval předmětnou smlouvu a její dodatky.
Závěr odvolacího soudu je však založen pouze na tom, při kontrolním dnu byl potvrzen termín provedení díla dne 5. června 2000. Odvolací soud se však nevypořádal s následujícími skutečnostmi:
Veškeré předcházející změny smlouvy o dílo byly prováděny formou číslovaných dodatků.
Původní termín provedení díla 1. října 1999 (podle skutkového zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně) již uplynul, přičemž není zřejmé, zda žalobkyně pouze nevzala na vědomí potvrzení termínu odevzdání díla ze strany žalovaného, když tento termín žalovaný navrhl již v rámci kontrolního dne konaného 1. února 2000.
Již na kontrolním dni konaném dne 1. února 2000 přednesl žalovaný nový harmonogram prací, který počítal s odevzdáním díla dne 5. června 2000. Tento zápis však odvolací soud za změnu smlouvy nepovažoval.
Kontrolní den v termínu 19. dubna 2000 byl svolán na žádost sboru zástupců vlastníků, nikoliv z iniciativy smluvních stran.
Žalovaný námitku, že tímto zápisem došlo ke změně smlouvy, nevznesl, k tomuto závěru dospěl odvolací soud na základě svého samostatného uvážení.
Ze spisu vyplývá, že žalobkyně s tímto závěrem nesouhlasila.
Ze všech těchto skutečností se podává, že jestliže odvolací soud dovodil, že závěr o potvrzení termínu odevzdání díla dne 5. června 2000 při jednání kontrolního dne 19. dubna 2000 je projevem konsensu stran smlouvy na něm zúčastněných (když jednání řídil vedoucí Okresního pozemkového úřadu Brno – venkov, přičemž osoba v tomto postavení podepisovala předmětnou smlouvu a dodatky k ní) majícího dopad na termíny dohodnuté v dodatku č. 8, aniž by vůbec provedl výklad projevů vůle učiněných účastníky smlouvy na kontrolním dnu, učinil tak nesprávně. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud nevyslovil přímo závěr o změně smlouvy, z kontextu odůvodnění jeho rozhodnutí se však takový závěr podává.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné také pro druhou dovolatelkou vymezenou právní otázku, která byla v textu dovolání konkretizována jako odchýlení se soudu při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a její následné moderace od podmínek uvedených v §301 obchodního zákoníku a od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolatelka namítla, že moderovat smluvní pokutu v režimu obchodního zákoníku lze pouze za podmínek uvedených v §301 obchodního zákoníku. Uvedla, že ve světle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu je třeba moderační právo soudu vykládat tak, že k němu lze přistoupit až v případě, kdy jsou splněny judikatorně stanovené tři podmínky, a teprve poté je možné podle uvážení soudu přiměřeně smluvní pokutu moderovat. Podle názoru dovolatelky v posuzovaném případě však odvolací soud založil svoji úvahu o nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě na posuzování odpovědnosti za vzniklý stav věci, přičemž v podstatě pracoval s názorem, že prodlení žalovaného je zaviněno chováním obou stran sporu, resp. že za nemožnost splnění smlouvy jsou odpovědny obě strany. Dovolatelka zastává názor, že teprve poté, kdy soud dospěje k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, posoudí, zda použije své moderační právo, či nikoliv.
Podle ustanovení §301 obchodního zákoníku může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle §373 a násl. obchodního zákoníku.
Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“) pod číslem C 3213, svazek CD-2 (srov. shodně např. rozsudek ze dne 26. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 485/2009, a rozsudek ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 32 Cdo 529/2001, oba in www.nsoud.cz ), že pro posouzení, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, zákon žádná kritéria nestanoví a závěr o této otázce je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty proto závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely. Ustanovení §301 obch. zák. tak co do způsobu vymezení kriterií pro hodnocení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností (k těmto normám srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru pod číslem C 2084, svazek 26). Úvahy o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty se však logicky (z povahy věci) mohou upínat toliko k těm okolnostem, které tu byly v době jejího sjednání; otázku, zda byla smluvní pokuta sjednána v (ne)přiměřené výši, nelze posuzovat z pohledu skutečností, které nastaly až poté, co byla smluvní pokuta v určité výši (přiměřené či nepřiměřené) sjednána. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vysvětlil, že na nepřiměřenost smluvní pokuty sjednané formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou sjednanou sazbu (v poměrech obchodních závazkových vztahů srov. např. rozsudek ze dne 24. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 4784/2008, uveřejněný v Souboru pod číslem C 7187, svazek CD-10/2009).
Ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, tedy též k důvodům, pro něž došlo k prodlení s plněním zajištěného závazku, k okolnostem, za nichž se tak stalo, a ke skutečnostem, které ovlivnily dobu trvání prodlení, proto při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty podle ustanovení §301 obch. zák. přihlížet nelze. Skutečnosti, k nimž došlo až následně, by mohly – podle své povahy - vést toliko k závěru, že uplatnění práva na smluvní pokutu je (zcela či zčásti) výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jenž podle ustanovení §265 obch. zák. nepožívá právní ochrany (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2009, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008, uveřejněného pod číslem 17/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ke vztahu §301 obch. zák. a §265 obch. zák.). V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud dospěl k závěru, že ze strany žalobkyně nejde o šikanózní výkon práva, jenž by nepožíval ve smyslu §265 obch. zák. právní ochrany.
Odvolací soud nezdůvodnil, proč je tato smluvní pokuta nepřiměřená, když pouze uvedl, že svůj závěr činí vzhledem k okolnostem posuzované věci, aniž by tyto okolnosti popsal a zhodnotil, když jimi rozuměl zřejmě důvody, pro něž došlo k prodlení s plněním zajištěného závazku, což je v rozporu se shora uvedeným závěrem. Navíc je třeba zdůraznit, že pokud by prodlení žalovaného s provedením díla bylo způsobeno prodlením žalobkyně, nedostal by se žalovaný do prodlení a žalobkyni by nevzniklo právo na smluvní pokutu. Tato skutečnost by však nebyla důvod pro moderaci této smluvní pokuty. Odvolací soud nicméně dovodil, že k takovému prodlení objednatele v daném případě nedošlo.
Na nepřiměřenost výše smluvní pokuty pak odvolací soud usuzoval pouze z její celkové výše, aniž by posuzoval přiměřenost denní sazby smluvní pokuty.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy i v této otázce nesprávné.
Dovolatelkou položená otázka dále směřovala k tomu, zda může odvolací soud použít moderační oprávnění, když soud prvního stupně vyhodnotil smluvní pokutu jako přiměřenou. Použití moderačního oprávnění je otázkou právní, kterou je odvolací soud oprávněn posoudit jinak než soud prvního stupně. Jestliže tedy odvolací soud dospěje k jinému závěru než soud prvního stupně, tedy že sjednaná smluvní pokuta je nepřiměřená, je oprávněn využít svého moderačního oprávnění podle ustanovení §301 obchodního zákoníku a výslednou částku odpovídající smluvní pokutě přiměřeně snížit. Odvolací soud pouze v režimu neúplné apelace nemůže přihlédnout k nepřípustně tvrzeným novým skutečnostem, resp. k nepřípustně označeným novým důkazům.
Ke třetí dovolatelkou uvedené námitce Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud netvrdil, že by povinnost platit smluvní pokutu závisela na tom, zda povinný porušení povinnosti zajištění smluvní pokutou zavinil či nikoliv. Odvolací soud naopak ve svém rozsudku přijal závěr, že ze zjištěných skutečností, prodlení objednatele, i při jeho nedostatečné koordinační činnosti při provádění KPÚ v k. ú. O., jež by vylučovalo prodlení zhotovitele se splněním jeho povinnosti k předání díla v dohodnutém termínu, dovodit nelze.
S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům bylo nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval i ostatními dovolacími námitkami žalobkyně.
S ohledem na shora učiněné závěry Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem II a v závislých výrocích pod body III až IX [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a závislé usnesení ze dne 5. srpna 2014, č. j. 28 Co 79/2011-513, podle ustanovení §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2017
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu