ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.2340.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 2340/2017-402
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené JUDr. Michalem Kloudou, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalované H. U., advokátce se sídlem Praha 4, Kunínova 1721/5, za účasti Generali Pojišťovny a. s., se sídlem Praha 2, Bělehradská 299/132, IČO: 61859869, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o 548.600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 90/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, č. j. 55 Co 175,176/2016-354, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 1. 2016, č. j. 8 C 90/2012-306, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 25. 1. 2016, č. j. 8 C 90/2012-316, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 313.307,70 Kč, žalobu co do částky 235.292,30 Kč s úrokem z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že ve sporu vedeném u Okresního soudu v Nymburku se L. H. domáhala po žalobkyni zaplacení 380.000 Kč s příslušenstvím z titulu půjčky. Dne 16. 11. 2010 byl ve věci vydán elektronický platební rozkaz č. j. 5 EC 286/2010-21, který byl žalobkyni doručen dne 24. 11. 2010. Na základě plné moci ze dne 29. 11. 2010 žalovaná zastupovala žalobkyni, avšak odpor proti platebnímu rozkazu podala opožděně, takže žalobkyni byla pravomocně uložena povinnost zaplatit L. H. částku 380.000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 54.600 Kč. Žalobkyně z důvodu pochybení žalované při poskytnutí právní pomoci se na ní domáhá náhrady částky, jež jí byla uložena k zaplacení, včetně nákladů exekuce. Soud jako předběžnou otázku posuzoval možnost úspěchu žalobkyně v původním sporu a dovodil, že žaloba proti ní by nebyla úspěšná, neboť nebylo prokázáno, že by nárok L. H. vůči žalobkyni skutečně vznikl. Po posouzení věci podle §16 a §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, uzavřel, že mezi pochybením žalované a vznikem škody je příčinná souvislost. Ohledně výše škody vyšel ze zprávy soudního exekutora, podle které bylo ke dni 21. 9. 2015 exekučně vymoženo 313.307,70 Kč a v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Ve zbytku ohledně částky, kterou žalobkyně dosud neuhradila, žalobu zamítl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2016, č. j. 55 Co 175,176/2016-354, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 54.188,40 Kč potvrdil, ve zbytku co do částky 259.119,30 Kč jej změnil tak, že žalobu zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud se po doplnění dokazování ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně ohledně pochybení žalobkyně při výkonu advokacie, když podala opožděný odpor, neztotožnil se však s jeho závěry ohledně výše škody. Jelikož elektronický platební rozkaz vydaný proti žalobkyni nabyl právní moci dne 10. 12. 2010 a žalobkyně nesplnila dobrovolně povinnost uloženou jí vykonatelným exekučním titulem, nelze další vzniklé náklady exekuce přičítat k tíži žalované, neboť příčinná souvislost mezi porušením její právní povinnosti a vznikem škody na straně žalobkyně byla přetržena. Žalobkyně se svým nárokem mohla být úspěšná ve vztahu k jistině (380.000 Kč), úroku z prodlení a k nákladům nalézacího řízení (54.600 Kč). Ze zprávy exekutora však odvolací soud zjistil, že na jistinu bylo dosud sraženo 47.941,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 6.246,57 Kč. Náhrada nákladů nalézacího řízení byla dobrovolně zaplacena žalovanou a vedlejší účastnicí. Odvolací soud tak uzavřel, že ke dni rozhodnutí je nárok žalobkyně důvodný v rozsahu částky 54.188,40 Kč, tj. sražené jistiny a plné výše úroků, které byla žalobkyně povinna zaplatit na základě exekučního titulu. Úroky sražené nad tento rámec nejsou škodou, která je v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalované, stejně jako náklady oprávněné a náklady soudního exekutora.
Žalobkyně podala dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení 259.119,30 Kč a proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4250/2013, uvádí, že v posuzovaném případě je otázka příčinné souvislosti otázkou právní, neboť je třeba posoudit mezi kterými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že příčinná souvislost mezi vznikem škody na její straně a porušením právní povinnosti žalované je dána pouze v rozsahu 54.188,40 Kč, a poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2760/2010. V důsledku protiprávního jednání žalované byla nucena uhradit neoprávněně žalovanou částku, a protože neměla dostatek finančních prostředků, byla na její majetek nařízena exekuce. Má za to, že k tomu, aby jí vznikla škoda, není nutno dlužnou částku nejprve zaplatit, opačný názor je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 548/99 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2146/2000. Řešení, kdy poškozený musí nejdříve ze svého splnit dluh a až poté požadovat po škůdci náhradu, nerespektuje zájmy poškozeného, výklad odvolacího soudu považuje za rozporný s dobrými mravy a s ohledem na přechodné ustanovení §3030 zákona č.89/2012 Sb. (nový občanský zákoník, dále „o.z.“) i se zásadou v §2 odst. 3 o.z. a §6 odst. 2 o.z., neboť zvýhodňuje škůdce proti poškozenému. Pokud v budoucnu dojde ke sražení i zbývající částky (332.058,17 Kč), její nárok na náhradu škody bude již promlčen. Navrhla proto zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností podle §237 o. s. ř.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále opět jen „o. z.“), účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“).
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že žalobkyni majetková újma ve výši 259.119,30 Kč nevznikla, neboť dosud nezaplatila svému věřiteli tuto částku, jejíž náhrady se na žalované domáhá. Základní předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu, tedy vznik škody, posoudil odvolací soud plně v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněný pod číslem 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněný pod číslem 38/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto směru se v podstatě jedná o předčasnou žalobu (§154 odst. 1 o. s. ř.). Pro zásadní skutkovou odlišnost této věci nelze dovodit rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2760/2010, v němž byl vysloven právní názor, že v případě, že poškozený neměl finanční prostředky k dobrovolné úhradě dluhu, lze škodu, spočívající ve zmenšení jeho majetku spatřovat v tom, že jeho majetek byl v exekuci prodán za cenu nižší, než by odpovídalo ceně tržní. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2146/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2001, pod číslem 59, byl vysloven právní názor, že poškozením, zničením či ztrátou věci vzniká škoda jejímu vlastníkovi bez ohledu na to, zda zaplatil úplatu za nabytí věci do vlastnictví. V obou citovaných případech se jednalo o škodu na věci, kdy škoda vzniká přímo poškozením věci, nikoliv o škodu vzniklou úbytkem finančních prostředků, a právě mezi vznikem konkrétní majetkové újmy, a okolností, za níž odpovídá žalovaný, se zjišťuje vztah příčinné souvislosti. V tomto směru je právní posouzení odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou a zcela správný je i jeho právní názor, že pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a výdaji žalobkyně, jež byly vyvolány jejím prodlením s plněním na přisouzenou pohledávku, není v tomto rozsahu dána odpovědnost žalované. K dovolacím námitkám lze dodat, že nárok nelze konstruovat jen na podkladě základních výkladových pravidel dle §3030 o.z.
K námitce dovolatelky týkající se možnosti promlčení jejího nároku na náhradu škody v budoucnu lze poukázat na ustálený výklad v judikatuře Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/90), že pojem události, z níž škoda vznikla ve smyslu §106 odst. 2 občanského zákoníku, zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné. Dokud tedy škoda nevznikla, nemohlo se právo na její náhradu promlčet. Námitky dovolatelky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu pak nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř.
Dovolání sice směřuje i proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje však žádný údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14, a ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 891/15).
Ze shora uvedeného vyplývá, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu nejsou předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. splněny. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované ani vedlejší účastnici žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu