ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.4097.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 4097/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce L. S. , zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídle v Praze 5, Plzeňská 4, proti žalované České kanceláři pojistitelů, IČO: 70099618, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 4, o plnění z garančního fondu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 440/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2015, č. j. 35 Co 102/2015-315, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2015, č. j. 35 Co 102/2015-315, se s výjimkou výroku o zastavení odvolacího řízení co do částky 3.774.000,- Kč s příslušenstvím zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. 12. 2012, č. j. 9 C 440/2009-251, uložil žalované zaplatit žalobci 7.684.200,- Kč, ohledně částek 180.000,- Kč a 3.363.600,- Kč řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 28. 12. 2007 utrpěl úraz, který mu při dopravní nehodě způsobil R. Ch., jenž neměl řidičské oprávnění a byl za své jednání potrestán trestním příkazem. Vozidlo nebylo pojištěno pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem, a proto žalobce uplatnil podle §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. nárok na plnění z garančního fondu žalované ve výši vzniklé škody. Soud prvního stupně při určení rozsahu náhrady vyšel ze znaleckého posudku, který ohodnotil bolestné celkem 6.420 body, čemuž odpovídá částka 770.400,- Kč. Z této částky žalovaná uhradila 627.600,- Kč a k úhradě zbývá 142.800,- Kč. Ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) bylo ohodnoceno 9.100 body; znalec jej podle §6 odst. 1 písm. c) zvýšil o 50 % na 13.650 bodů. Tomuto bodovému ohodnocení odpovídá částka 1.638.000,- Kč, která byla na základě znaleckého posudku zpracovaného prof. MUDr. Luborem Stejskalem, DrSc., zvýšena o 315 bodů za položku 071 – fantomové bolesti, čemuž odpovídá částka 37.800,- Kč; celková základní náhrada za ZSU tak činí 1.675.800,- Kč. Protože žalovaná již uhradila 1.396.200,- Kč, zbývá zaplatit 279.600,- Kč. Soud prvního stupně shledal výjimečné okolnosti pro mimořádné zvýšení náhrady za ZSU podle 7 odst. 3 vyhlášky v tom, že žalobce chodil do zaměstnání, obhospodařoval rodinný dům a farmu, kde choval zvířectvo, traktorem obdělával pole a pěstoval zeleninu, staral se o rodinu, věnoval se i společenskému životu, hrál fotbal, působil v hasičském sboru, a byl tedy ve svém věku 52 let mimořádně aktivní. Po úrazu je ze všech činností vyřazen, je plně invalidní a závislý na pomoci jiné osoby při polohování na lůžku a hygieně, je odkázán na invalidní vozík, na který se přemístí z lůžka pouze za pomoci jiné osoby. Musí každé čtyři hodiny cévkovat, je omezen ztrátou jednoho ucha a nedoslýchavostí druhého. Žalobce je schopen řídit auto, musí však mít doprovod. Po úrazu je schopen čtení a vyhledávání informací na počítači. Soud prvního stupně zvýšil základní náhradu za ZSU (9.310 bodů) o další 6,5 násobek, aniž vzal v úvahu zvýšení učiněné znalcem podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. Tomuto bodovému hodnocení odpovídá částka 1.117.200,- Kč a po zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky o 6,5 násobek částka 7.261.800,- Kč. Celková náhrada byla soudem prvního stupně stanovena na 7.684.200,- Kč, sestávající z dosud neuhrazeného bolestného (142.800,- Kč) a dosud neuhrazené základní náhrady za ZSU (279.600,- Kč) spolu s popsaným zvýšením o 6,5 násobek (7.261.800,- Kč).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2015, č. j. 35 Co 102/2015-315, odvolací řízení ohledně částky 3.774.000,- Kč s příslušenstvím zastavil, ve výroku o platební povinnosti ve výši 3.910.200,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením. Žalovaná souhlasila s mimořádným zvýšením náhrady za ZSU na trojnásobek, a předmětem odvolacího řízení tak učinila pouze náhradu ve výši 3.910.200,- Kč, tedy další 3,5 násobek základního ohodnocení. Odvolací soud odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, uveřejněné pod číslem 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž základem pro stanovení výše odškodnění ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky je ohodnocení ztížení společenského uplatnění již zvýšené z důvodů podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Částka 7.684.200,- Kč za ZSU, kterou přiznal soud prvního stupně jako mimořádné zvýšení, tedy vlastně představuje 4,3 násobek základní částky zvýšené znalcem, což odvolací soud s přihlédnutím k provedenému dokazování a judikatuře hodnotil jako zcela přiměřené.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Dovolatelka namítá, že soudy se dostatečně nevypořádaly s její argumentací ve vztahu k aplikaci §7 odst. 3 vyhlášky a že celková náhrada za ZSU neodpovídá dosavadní judikatuře dovolacího soudu – odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5223/2009 a 25 Cdo 3086/2009. Má za to, že s ohledem na skutková zjištění i výši náhrady ZSU v obdobných případech je celková uhrazená částka 5.027.400,- Kč přiměřená, neboť aktivity žalobce a jeho zapojení ve společenském životě nemají natolik mimořádný charakter. Odmítá, aby soud při navýšení náhrady zohledňoval odkázanost žalobce na péči ze strany třetí osoby. Dovolatelka namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný ve vztahu k rozporům v odůvodnění rozhodnutí, kdy odvolací soud argumentuje navýšením ZSU o 4,3 násobek, odpovídající částce 7.684.200,- Kč, avšak tato částka představuje nejen 6,5 násobek základního bodového hodnocení ZSU, ale i doplatek za bolestné a ZSU, které již byly uhrazeny. Správně by podle dovolatele měla být uvedena částka 7.261.800,- Kč, tj. 6,5 násobek základního náhrady za ZSU, což se rovná 4,3 násobku náhrady za ZSU zvýšené podle §6 odst. 1 písm. c) o 50 %. Navrhuje proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že přiznané mimořádné zvýšení náhrady za ZSU je přiměřené, neboť zohledňuje jeho aktivity před a po úrazu. Námitka žalované, že odvolací soud měl mimořádné odškodnění přiznat na základě okolností majících zdravotnický charakter, které jsou jinak rozhodné pouze pro zvyšování podle §6 vyhlášky, je podle žalobce zavádějící a nesprávná. Rovněž je neopodstatněná námitka, podle které je mimořádné zvýšení zdůvodněno potřebnou péčí, která je žalobci žalovanou mimosoudně plněna. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné podle §237 o. s. ř. a je důvodné.
V posuzovaném případě dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalobce utrpěl při dopravní nehodě trvalou újmu na zdraví a určily náhradu za ztížení společenského uplatnění na celkovou částku 7.684.200,- Kč. Dovolatelka namítá, že odškodnění ZSU v této výši je nepřiměřeně vysoké, je v rozporu se zákonnou úpravou náhrady škody na zdraví i s relevantní soudní judikaturou.
Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Je tedy namístě vyjít ze zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla. Tento bodový systém odškodnění nemajetkových újem na zdraví účinný v občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013 sice podrobil kritice Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, avšak ani takový způsob, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat (či personalizovat) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15.
Podle §444 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (odst. 1), a to ve výši určené podle vyhlášky vydané Ministerstvem zdravotnictví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí (odst. 2), tj. vyhlášky č. 440/2001 Sb.
Podle §3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. platí, že pokud škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům, zvýší se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 2 a 4 této vyhlášky nejvýše o 50 % celkové částky bodového ohodnocení; zvlášť těžkými následky škody na zdraví se rozumí takové následky, které podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě.
Podle §7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Podle této úpravy představuje odškodnění ztížení společenského uplatnění již v základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, publikovaný pod C 9037 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).
Vzhledem k tomu, že §7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“, opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, Soubor C 4277).
V posuzovaném případě ze znaleckých posudků vyplynulo, že žalobci byla způsobena újma na zdraví, u které znalec ohodnotil bolestné 6.420 body, tedy celkem ve výši 770.400,- Kč. Z této částky uhradila žalovaná 627.600,- Kč a soud dovodil, že zbývá uhradit ještě 142.800,- Kč. ZSU bylo hodnoceno 13.955 body, včetně zvýšení podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, čemuž odpovídá celková částka 1.675.800,- Kč, z níž zbývá žalované uhradit 279.600,- Kč. Soud prvního stupně provedl násobkové zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky ze základního hodnocení náhrady, aniž by vzal v úvahu zvýšení provedené znalcem podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Základnímu ohodnocení ZSU odpovídá částka 1.117.200,- Kč s tím, že 6,5 násobek je 7.261.800,- Kč. Soud prvního stupně tak uložil žalované, aby zaplatila celkovou náhradu ve výši 7.684.200,- Kč, která zahrnuje jednak dosud neuhrazené bolestné ve výši 142.800,- Kč, dále neuhrazenou náhradu za ZSU zvýšenou znalcem na 279.600,- Kč a rovněž náhradu za ZSU zvýšenou o 6,5 násobek základního hodnocení ve výši 7.261.800,- Kč. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněným pod č. 50/2011 Sbírky, nepovažoval za základ pro stanovení výše odškodnění ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky ohodnocení již zvýšené z důvodů uvedených v §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Výši odškodnění za ZSU přiznal ovšem ve stejné výši jako soud prvního stupně s odůvodněním, že nejde o 6,5 násobek, ale 4,3 násobek, což považuje za přiměřené odškodnění s ohledem na okolnosti.
Je tedy nutné nejprve určit, jaké bodové hodnocení ZSU odpovídá utrpěnému zranění žalobce. Soud prvního stupně a soud odvolací vycházejí při výpočtu z jiné částky. Ze znaleckých posudků přitom vyplývá, že ZSU by mělo být objektivizováno 13.955 body, čemuž odpovídá částka 1.675.800,- Kč, která tak představuje základní ohodnocení ve smyslu §3 a §6 vyhlášky. Pokud se soudy obou stupňů shodly, že jsou dány okolnosti pro mimořádné zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky, musí být patrné, jaká částka bude zvyšována; v tomto případě to však zřejmé není. Ačkoli soudy obou stupňů hovoří pouze o zvyšování náhrady za ZSU, současně bez příslušného odůvodnění zvyšují i bolestné, jelikož částka 7.684.200,- Kč zahrnuje právě také neuhrazené bolestné ve výši 142.800,- Kč. Lze přisvědčit žalované, že takový postup není opodstatněný, a proto bylo napadené rozhodnutí zrušeno a vráceno odvolacímu soudu k určení základu nároku na náhradu za ZSU ve správné výši tak, aby bylo zřejmé, jaká částka bude předmětem eventuálního mimořádného zvýšení, resp. jaká je výsledná výše náhrady odpovídající všem zákonným kritériím s přihlédnutím k okolnostem případu.
Určování náhrady za nemajetkovou újmu spočívající ve strádání vyvolaném trvalými zdravotními následky a v nepříznivém vnímání obtíží, které přináší zhoršená možnost zapojení do různých sfér společenského života, nemůže být pouhým matematickým výpočtem, ale musí vycházet z objektivizace následků se současným zohledněním individuálních okolností případu. V posuzované věci odlišně nastavené vícenásobky různě definovaných základních náhrad, jak k vyčíslení dospěly soudy nižších stupňů, poněkud zastírají okolnost, že při odečtení náhrady za neuhrazené bolestné ve výši 142.800,- Kč byla náhrada za ZSU stanovena na částku kolem 7.500.000,- Kč. Přestože žalobce v důsledku dopravní nehody utrpěl velmi vážné zdravotní následky, které jej omezují ve většině životních činností a z některých jej zcela vylučují, je taková výše náhrady za ZSU nepřiměřeně vysoká z hlediska absolutní výše náhrady ve srovnání s jinými obdobnými případy posuzovanými dovolacím soudem Žalobce nepochybně splňuje kritéria pro mimořádné zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky vzhledem k závažnosti následků, které jej přivedly na hranici ztráty soběstačnosti, i vzhledem k širokému spektru činností a zájmů, jimž se věnoval, byť nikoliv na špičkové a tedy výjimečné úrovni. Utrpěl-li úraz ve věku 52 let, není již kritérium výjimečnosti v předpokládané době budoucího strádání dáno a výše náhrady musí být nižší než v případech obdobného charakteru a rozsahu postižení u osob výrazně mladšího věku.
Ustálená judikatura dovolacího soudu takto vysokou náhradu přiznává zejména osobám mladšího věku, u nichž je předpoklad dlouhodobého strádání a vyřazení z většiny fází lidského života. Odškodnění ve výši kolem 7.500.000,- Kč bylo např. přisouzeno poškozenému, který ve věku sedmnácti let utrpěl nevratné poškození páteře a omezení hybnosti v dolní polovině těla, v jehož důsledku je na počátku produktivního věku vyřazen z pracovního života, je omezen v kulturním a společenském zapojení, velmi výrazně omezen v partnerském životě a zcela ztratil možnost mít vlastní rodinu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009). Obdobná částka byla přisouzena osobě, která ve věku 23 let utrpěla závažná poranění mozku a stala se kvadruplegikem, trpícím vážnou poruchou vědomí, trvale připoutaným na lůžko, vyžadujícím nepřetržitou ošetřovatelskou péči (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2288/2011). Částku kolem 6.500.000,- Kč neshledal dovolací soud nepřiměřeně nízkou u muže ve věku 33 let, který kromě částečného ochrnutí horních i dolních končetin, pro které je odkázán na vydatnou pomoc jiných osob, trpí též po poranění mozku ztrátou schopnosti racionálního úsudku a byl omezen ve svéprávnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4376/2015).
Ve srovnání s uvedenými případy jsou obtíže žalobce o něco mírnější, neboť má sice výrazná pohybová omezení spojená s poruchami vyměšování, na druhou stranu zvládne řídit motorové vozidlo a především nejsou dotčeny jeho schopnosti intelektové; výjimečnost postižení zčásti snižuje i jeho střední věk. Výše náhrady by proto neměla přesáhnout zhruba 5.000.000,- Kč, jako například ve srovnatelných případech postižených mužů po padesáti letech věku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2195/2014, či ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 123/2014).
Uplatněný dovolací důvod je naplněn, neboť rozsudek odvolacího soudu není věcně správný jak z hlediska zákonem vyžadovaného postupu při vyčíslení náhrady pomocí bodového systému, tak zejména pro výslednou částku, která neodpovídá závěrům ustálené judikatury k výši náhrady podle zákona č. 40/1964 Sb. Z těchto důvodů jej Nejvyšší soud zrušil ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o platební povinnosti žalované ve výši 3.910.200,- Kč s příslušenstvím, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; o náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť v řízení se dále pokračuje a o všech nákladech rozhodne soud v konečném rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu