ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.4342.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 4342/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně MACHKA spol. s r. o. , se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 1307/2, IČO 61248347, zastoupené Mgr. Jiřím Strejčkem, advokátem se sídlem v Mníšku pod Brdy, Ke škole 901, proti žalovanému JUDr. J. D. , o 1.992.296,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 13 C 56/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 1. 2015, č. j. 15 Co 402/2014-273, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 27. 3. 2014, č. j. 13 C 56/2012-169, zamítl žalobu o zaplacení 1.992.296,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný jako tehdejší soudní exekutor vydal dne 2. 10. 2007 příkaz k úhradě nákladů exekuce, ve kterém určil náklady exekuce vedené proti žalobkyni částkou 3.201.228,- Kč. Žalobkyně jako povinná proti příkazu nepodala námitky a příkaz nabyl právní moci dne 7. 11. 2007. V průběhu exekuce bylo zahájeno insolvenční řízení, v němž byl na majetek žalobkyně dne 15. 3. 2010 prohlášen konkurs, žalovaný rozhodl o vydání dosavadního výtěžku exekuce insolvenční správkyni a pouze částku odpovídající nákladům exekuce si do rozhodnutí o insolvenčním návrhu ponechal na svém účtu. Insolvenční řízení bylo ovšem k 31. 7. 2012 zastaveno, exekuční řízení stále probíhá. Soud zamítl žalobu na náhradu škody ve výši rozdílu mezi náklady exekuce vyčíslenými v příkazu k úhradě nákladů exekuce a náklady exekuce, jejichž výši tvrdila žalobkyně, neboť neshledal žádné protiprávní jednání žalovaného. Veškeré částky, které byly získány dražbou nemovitosti žalobkyně, náležely do rozdělované podstaty, z níž měly být uspokojeny nároky oprávněné v rámci exekuce, nároky dalších přihlášených věřitelů a náklady exekuce, a nelze na ně pohlížet jako na prostředky, které by byly volně k dispozici povinné. Námitka, že příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán chybně, je předčasná, neboť exekuce ještě nebyla skončena a neproběhlo ani rozvrhové jednání. Jde navíc o pravomocné rozhodnutí soudního exekutora, které nebylo zrušeno, a nelze tak na ně pohlížet jako na nesprávné úřední rozhodnutí podle zákona č. 82/1996 Sb. (správně č. 82/1998 Sb.).
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. 1. 2015, č. j. 15 Co 402/2014-273, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se se závěrem, že žalobkyně nemá aktivní věcnou legitimaci k uplatnění nároku na náhradu škody. Žalovaný postupoval správně, jestliže v souladu s ustanovením §46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (ve znění účinném v době rozhodnutí soudního exekutora), rozhodl o vydání výtěžku exekuce insolvenčnímu správci úpadce – žalobkyně. Spor o to, jakou částku měl žalovaný vydat, nebo o to, zda nějakou částku zadržuje po právu, nemá žádný důsledek pro řešení základní otázky, zda vůbec existuje nárok žalobkyně na vydání zůstatku exekučního výtěžku, který nebyl použit v insolvenčním řízení. Je-li po zastavení insolvenčního řízení insolvenční správce povinen vrátit zůstatek rozdělované podstaty soudnímu exekutorovi k provedení rozvrhového řízení, nedisponuje žalobkyně jako povinná v exekučním řízení právem na vydání těchto částek pro sebe. Právo na vydání zbytku finančních prostředků jí může vzniknout až tehdy, zůstanou-li po vydání rozvrhového usnesení a uspokojení věřitelů nerozdělené prostředky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěrech odvolacího soudu, že žalobkyně nemůže prosadit svůj nárok na náhradu škody ve výši 1.992.296,- Kč spočívající v nesprávně vypočtené odměně soudního exekutora, neboť v důsledku nemožnosti disponovat s věcmi i prostředky, které jsou předmětem exekuce, nemá aktivní legitimaci. Dovolatelka má za to, že její pohledávku za žalovaným jakožto bývalým soudním exekutorem na zaplacení peněžních prostředků nelze ve světle judikatury Nejvyššího soudu považovat za zbytek rozdělované podstaty, protože tou může být pouze částka skutečně vyplacená insolvenčnímu správci, nikoli částka, kterou si soudní exekutor ponechal. Ani kdyby ji bylo možno považovat za zbytek rozdělované podstaty, nebylo by možné upírat dovolatelce vydání těchto peněžních prostředků, protože účinky tzv. generálního inhibitoria spojeného s nařízením exekuce se nevztahují na procesní úkony směřující ke správě a údržbě vlastního majetku, jestliže nemaří exekuci nebo nedochází-li ke snižování hodnoty tohoto majetku. Soudní exekutor kromě toho nemůže žádat vydání takového zůstatku exekuční podstaty, neboť je oprávněn disponovat jen s věcmi, které v exekuci sám postihl, a pohledávku vůči němu nelze chápat jako předmět exekuce probíhající na majetek žalobkyně. Situaci navíc komplikuje stav, kdy do uvolněného exekutorského úřadu byl jmenován nový soudní exekutor, jemuž ale fakticky nebyla předána exekutorská agenda. Navrhuje proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť zčásti je dovoláním vymezená právní otázka v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, zčásti rozhodnutí odvolacího soudu na formulovaných otázkách nespočívá.
V první řadě je zřejmé, že dovolatelka požaduje proti bývalému exekutorovi náhradu škody, jejíž výši odvíjí z rozdílu mezi jím pravomocně stanovenou částkou náhrady nákladů exekučního řízení a částkou, která podle dovolatelky měla být ohledně odměny exekutora nižší. Je tedy zřejmé, že zpochybňuje správnost exekučního příkazu, proti němuž nepodala opravný prostředek, takže nabyl právní moci a má povahu vykonatelného soudního rozhodnutí. Nebylo-li takové rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno či změněno, nelze vůči exekutorovi uplatňovat nárok z jeho pochybení při výkonu exekuční činnosti. Kromě toho platí obecné pravidlo, že náhrada nákladů řízení není hmotněprávním nárokem, nýbrž nárokem, který vyplývá z procesních předpisů (§142 a násl. o. s. ř.). Jako takový musí být nárok uplatněn v příslušném řízení, tedy částky představující náklady řízení, o nichž je právě rozhodováno v takovém řízení, nelze požadovat cestou náhrady škody, stejně tak se z tohoto titulu nelze domáhat snížení výše náhrady či vrácení přiznaných částek (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 25 Cdo 272/2012, publikovaný pod C 12898 v Souboru civilních rozhodnutí NS, usnesení téhož soudu ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3178/2009, publikovaný tamtéž pod C 10410, obdobně též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sen. zn. 29 ICdo 12/2014, a ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3092/2010, ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3161/2012). V této souvislosti jsou pak bez významu úvahy dovolatelky, že požadovaná částka jí má být vydána z prostředků, které se do exekuční podstaty vrátily poté, co bylo zastaveno insolvenční řízení zahájené po vydání rozhodnutí o nákladech exekuce.
Odvolací soud ve shodě se závěry soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně není oprávněna k samostatnému uplatnění nároku na vydání jí vyčíslené částky mimo postup předepsaný v exekučním řízení, které v době rozhodnutí odvolacího soudu nebylo ukončeno a v němž jedině lze výši nákladů řešit. Za této situace pak postavil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyni dosud nevznikl uplatněný nárok na náhradu škody proti exekutorovi, neboť jestliže nebyly provedeny všechny předepsané kroky k vypořádání nároků vzniklých z vykonávané exekuce, není zřejmé, s jakým výsledkem exekuční řízení skončí, jaká částka bude nakonec žalobkyni vydána a zda vůbec či v jakém rozsahu jí vznikne škoda (ohledně nákladů exekučního řízení není vyloučen postup podle §271 o. s. ř. a §89 exekučního řádu při případném zastavení exekuce). Nenapadá-li dovolatelka správnost tohoto závěru, není tento samostatný důvod pro zamítnutí žaloby na náhradu škody předmětem dovolacího přezkumu (dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř.), tudíž nemůže mít ostatní dovolací argumentace vliv na výsledek řízení, neboť řešení dovolatelkou formulovaných otázek za této situace nemá význam a přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže (srov. u snesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) . Poukaz dovolatelky na to, že po skončení činnosti žalovaného nebyl exekuční úřad řádně předán, není významný, neboť žalobou uplatněný nárok není vymezen jako škoda vzniklá v důsledku počínání žalovaného při ukončení činnosti exekutora, nýbrž při rozhodnutí o nákladech předmětného exekučního řízení.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nejsou naplněny, proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu