ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.3313.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 3313/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Lesů České republiky, s.p. , se sídlem v Hradci Králové – Novém Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČO: 42196451, proti žalovaným 1/ Ing. L. N. a 2/ B. N. , oběma U. H., zastoupeným JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Kvítková 1569/56, o zaplacení částky 334.733,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 206 C 53/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. června 2015, č. j. 59 Co 120/2015-155, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaní zaplatili částku 334.733,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu dlužného nájemného za rok 2012 a za dobu od 1. ledna 2013 do 30. září 2013 z tam uvedeného investičního majetku a mysliveckých zařízení v O. R. (dále též jen „předmětný majetek“). Předmětný majetek (tvořený zejména věcmi nemovitými, avšak zčásti i věcmi movitými) si od něj žalovaní pronajali na dobu určitou nejprve do 31. prosince 2011 a poté do 31. prosince 2012 na základě nájemní smlouvy ze dne 21. listopadu 2011 a dodatku č. 1 (k nájemní smlouvě) ze dne 1. ledna 2012. Užívali ho i po uplynutí sjednané doby nájmu (aniž žalobce proti nim podal žalobu na vydání /vyklizení/ do třiceti dnů od skončení nájmu /§676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“/) až do 29. července 2013, resp. do 19. září 2013, kdy jim postupně převedl vlastnická práva k předmětnému majetku do společného jmění manželů. Dále požadoval, aby mu zaplatili částku 54.880,- Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení s placením nájemného v období od 7. srpna 2013 do data podání žaloby u soudu, tj. do 21. července 2014.
Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2014, č. j. 206 C 53/2014-119, žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) z titulu dlužného nájemného částku 334.733,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení a z titulu smluvní pokuty částku 54.880,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. června 2015, č. j. 59 Co 120/2015-155, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání žalovaných (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť jedinou účinně nastolenou právní otázku (otázku, zda požadavek na zaplacení dlužného nájemného včetně příslušenství lze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy) vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Dovolací soud posuzoval práva a povinnosti účastníků vyplývající z nájemního poměru k předmětnému majetku podle dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem a věta druhá ve spojení s §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“).
Za „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. je třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, z 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, a z 15. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.
V posuzované věci se odvolací soud vypořádal s otázkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) v intencích shora uvedených judikatorních závěrů a jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená. V této souvislosti zejména nelze přehlédnout, že placení nájemného patří mezi základní povinnosti nájemce (srov. §671 a násl. obč. zák.). Plnění této povinnosti přitom dovolatelé (nájemci) nemohli žalobci (pronajímateli) po právu odepřít s odůvodněním, že jim nepřevedl vlastnická práva k předmětnému majetku do doby dohodnuté ve smlouvě o budoucích kupních smlouvách, kterou s ním rovněž uzavřeli (dále jen „Smlouva“). Právě v důsledku nepřevedení vlastnictví předmětného majetku do jejich společného jmění manželů totiž nepřestali být nájemci dotčeného majetku a byli proto povinni platit z něj nájemné (zajištěné smluvní pokutou). Jen pro úplnost zbývá dodat, že nebyly-li budoucí kupní smlouvy uzavřeny do dohodnuté doby, měli dovolatelé možnost domáhat se jejich uzavření podáním příslušné žaloby u soudu (§161 odst. 3 o. s. ř.) a využít tak prostředku, který jim zákon pro tento účel poskytuje; měli-li vzhledem k okolnostem uvedeným v dovolání za to, že žalobce (snad) porušil závazek převzatý ve Smlouvě, mohli po něm požadovat – vedle uzavření předjednaných kupních smluv – rovněž náhradu tím způsobené škody (§420 obč. zák.) a pohledávku z tohoto titulu případně uplatnit v souzené věci k započtení jako obranu proti žalobnímu návrhu (§98 o. s. ř.), což ovšem neučinili. Žádný právní předpis (nevyjímaje z toho ani ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.) jim však neumožňoval, aby v důsledku neuzavření budoucích kupních smluv v dohodnuté době přestali platit nájemné z předmětného majetku.
Nad rámec řečeného dovolací soud dodává, že soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že ve vztahu k žalobnímu požadavku na uložení povinnosti nájemci zaplatit pronajímateli dlužné nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu je zásadně vyloučena úvaha, že by ze strany pronajímatele mohlo jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Současně dovodila, že tento názor je využitelný i ve vztahu k žalobnímu požadavku na zaplacení dlužného nájemného a úhrady za služby spojené s užíváním nebytových prostor (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 922/2005, z 13. května 2009, sp. zn. 26 Cdo 899/2008, a nejnověji z 27. května 2014, sp. zn. 26 Cdo 1531/2014). Nejvyšší soud rovněž dovodil, že ve vztahu k požadavku na zaplacení úroků z prodlení (a stejně i poplatku z prodlení) není vyloučena úvaha o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 2670/2004, a z 10. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 4780/2014 /ústavní stížnost podanou proti posléze uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 25. listopadu 2015, sp. zn. I. ÚS 2886/2015/). Dospěl však též k závěru (srov. rozsudek ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod č. 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos.
Ve vztahu k další dovoláním nastolené otázce, tj. otázce aplikace ustanovení §8, §580 a §588 o. z., schází v dovolání náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc nelze přehlédnout, že odvolací soud žádný právní závěr s odkazem na citovaná ustanovení neučinil, a proto dovolací soud nemůže přezkoumávat neexistující právní názor.
Dovolací soud konečně nepřehlédl ani dovolací sdělení, že dovoláním jsou napadeny všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tj. jakoby i výroky o nákladech řízení. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že ve vztahu k citovaným výrokům schází v dovolání vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o. s. ř.), jakož i vylíčení, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž o tyto náležitosti nebylo v této části doplněno ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. Podle názoru dovolacího soudu tak dovolání proti uvedeným výrokům ve skutečnosti nesměřuje a dovolatelé pouze formálně ohlásili, že dovolání podávají i proti těmto výrokům.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dílem proto, že dovolání – vzhledem ke shora řečenému – nemůže být pro řešení (účinně) nastolené hmotněprávní otázky podle §237 o. s. ř. přípustné (napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru výrazem standardní soudní praxe).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalobce nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem), přičemž žalobce nedoložil výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 6. 4. 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu