ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.4637.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 4637/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobkyně městské části Praha 14 , se sídlem v Praze 14, Bratří Venclíků 1073/8, IČO 00231312, zastoupené Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553/17, proti žalované ROKOSPOL a.s. , se sídlem v Praze 1, Krakovská 1346/15, IČO 25521446, zastoupené Mgr. Erikem Janíkem, advokátem se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 966/14, o zaplacení částky 236.455,77 Kč, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 11 C 557/2009, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 2. března 2016, č. j. 59 Co 421/2015-523, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, č. j. 11 C 557/2009-468, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 230.687 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl část úroku z prodlení včetně kapitalizované částky ve výši 5.768,77 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 146.758 Kč (výrok III.), a o nákladech státu, k jejichž zaplacení byli účastníci zavázáni podle míry úspěšnosti ve věci (výroky VI. a V.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 3. 2016, č. j. 59 Co 421/2015-523, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., IV. a V. potvrdil (výrok I.) a ve výroku III. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 7.220 Kč (výrok II.); současně rozhodl, že „žalobkyni se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává“ (výrok III.). Odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) vyšel z toho, že mezi hlavním městem Prahou jako tehdejším pronajímatelem a žalovanou jako nájemcem byla dne 29. 3. 2004 uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor (v objektu v P.), která však nenabyla účinnosti v důsledku nesplnění odkládací podmínky (žalovaná do jednoho roku od uzavření smlouvy nepředložila žalobkyni kolaudační rozhodnutí o změně užívání stavby). Proto posoudil nárok za užívání předmětných nebytových prostor žalovanou (v období od 1. 5. 2007 do 2. 12. 2008) jako bezdůvodného obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), které vzniklo na úkor žalobkyně, jíž byl předmět pronájmu následně svěřen do správy Statutem hlavního města Prahy. Při rozhodování o nákladech řízení účastníků odvolací soud uzavřel, že agenda spočívající v hospodaření s majetkem, v rámci kterého jsou sjednávány nájemní smlouvy, případně je s majetkem jinak nakládáno, musí být zajišťována vlastními pracovníky žalobkyně, proto je právní zastoupení žalobkyně advokátem v tomto případě neúčelné, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že nejde o věc nijak specifickou, ale o běžnou agendu žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě účastnice dovolání, která Nejvyšší soud projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, jímž napadla výroky o nákladech řízení (výroky II. a III.) není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť v něm nastolenou otázku (zda náklady za zastoupení městské části advokátem je možno považovat za účelně vynaložené) odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Soudní praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, podle něhož v každém jednotlivém konkrétním případě, kdy účastníkem je územní samosprávná jednotka, je třeba podle konkrétních okolností tohoto případu zvažovat, zda příslušná územní samosprávná jednotka je schopna se v daném sporu účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor specifický, v němž k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu je třeba, aby byla zastupována advokátem. V případě statutárních měst a jejich městských částí se podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13).
V projednávané věci odvolací soud konkrétní okolnosti případu v souladu se shora uvedenými hledisky zvážil a jeho závěr o neúčelnosti nákladů vynaložených na zastoupení advokátem je tak v souladu s ustálenou judikaturou. Pro úplnost lze dodat, že závěr odvolacího soudu není v rozporu ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1291/2016 (vydaným ve sporu týchž účastnic), neboť i z tohoto rozhodnutí plyne, že vztahy týkající se pronájmu nemovitostí je třeba považovat za obvyklou agendu městské části, kterou by měla zajišťovat vlastním aparátem.
Rovněž dovolání žalované, které směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelkou nastolená právní otázka aktivní věcné legitimace městské části k vydání bezdůvodného obohacení (vzniklého bezesmluvním užíváním nebytových prostor ve vlastnictví hlavního města Prahy), byla vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod ji posoudit jinak.
Z ustálené judikatury plyne, že svědčí-li městské části právo správy k majetku, jenž jí byl svěřen na základě zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve spojení se Statutem hlavního města Prahy, vykonává městská část při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy práva a povinnosti vlastníka v rozsahu vymezeném tímto zákonem a Statutem. V rámci těchto právních vztahů vystupuje městská část svým jménem, a je proto věcně legitimována ve sporech, jež se svěřeného majetku týkají (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, a ze dne z 21. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4433/2015).
K námitce žalované, že se v případě vydání bezdůvodného obohacení jedná o synallagmatický závazek, jehož povahu odvolací soud nezohlednil, Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci se ustanovení §457 obč. zák. neuplatní jednak proto, že mezi účastnicemi nebyla účinně uzavřena žádná smlouva, a také proto, že v období, jehož se daná věc týká, žalovaná žalobkyni žádné plnění neposkytla.
Zpochybnila-li žalovaná v dovolání rovněž správnost zjištěného skutkového stavu (nesprávné určení doby užívání a zjištění výše obvyklého nájemného) a namítala-li, že ji odvolací soud ukrátil na jejích procesních právech, když nepřisvědčil její procesní obraně ohledně kompenzační námitky a následně ji nevyzval k doplnění tvrzení, tedy vady řízení, uplatnila tím nezpůsobilé dovolací důvody, neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout jen nesprávné právní posouzení věci.
Ze všech shora uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobkyně i žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. dubna 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu