ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.4759.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 4759/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobce města Chrast , se sídlem v Chrasti, Náměstí 1, IČO 00270199, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, za účasti Biskupství královéhradeckého, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 35/44, IČO 00445134, zastoupeného Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C 34/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. června 2016, č. j. 18 Co 115/2016-360, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Chrudimi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 12. 2015, č. j. 10 C 34/2013-318, výrokem I. zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem tam specifikovaných pozemků; dále rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II. a III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 6. 2016, č. j. 18 Co 115/2016-360, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. a III.). Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že v daném případě nebyly pro přechod vlastnického práva na žalobce splněny tři podmínky kumulativně stanovené v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“) a že žalobce nesplnil ani předpoklady pro nabytí vlastnického práva vydržením (§134 odst. l zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které není přípustné podle §237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil rozhodné právní otázky v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.
Ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je v rozhodovací praxi dovolacího soudu setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce [k tomu srov. §68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)], ale též moment faktický, totiž, aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona (24. 5. 1991) také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnující držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010). K výkladu citovaného ustanovení zákona se již dříve vyslovil i Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, v němž analýzou dotčeného ustanovení zákona dospěl k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření, ale i v nálezu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, v němž uzavřel, že pojem „hospodaření“ uvedený v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce tak podle názoru Ústavního soudu vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (obdobně srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1105/07).
V projednávané věci jsou předmětem sporu zemědělské pozemky, se kterými podle skutkových zjištění odvolacího soudu (jejichž přezkum v dovolacím řízení možný není) ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily zemědělské organizace, jimž byly pozemky odevzdány do trvalého užívání (§70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku). Žalobce pak dokládal své právo hospodaření smlouvami o nájmu a smlouvou pachtovní, z nichž první (nejstarší) byla uzavřena až dne 9. 12. 1997.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jsou i závěry odvolacího soudu při řešení otázky nabytí vlastnického práva vydržením – v závislosti na posouzení oprávněnosti držby [řešené zde podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen „obč. zák.“) – se zřetelem k ustanovení §3028 odst. 2, části věty za středníkem, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku]. K nabytí vlastnického práva dochází v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu, jež je v případě nemovitostí desetiletá (§134 odst. 1 zákona obč. zák.). Základní podmínkou vydržení je tedy držba věci, a to držba oprávněná. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).
I když se v posuzované věci žalobce posléze chopil držby pozemků – s odkazem na ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. – stalo se tak v situaci, v níž by si musel být vědom skutečností, z nichž bylo možno dovodit, že nebyly splněny veškeré zákonem stanovené restituční podmínky pro přechod tohoto majetku z vlastnictví státu do obecního vlastnictví (konkrétně ve vztahu k podmínce uskutečňování práva hospodaření ve smyslu §1 odst. 1 citovaného zákona), pročež ani jeho případný právní omyl nemohl být hodnocen jako omyl omluvitelný, a to nejenom vzhledem k jasné formulaci příslušného ustanovení zákona, definující podmínky přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí, ale i vzhledem k ustálenému výkladu dotčeného ustanovení zákona zastávaného judikaturou již od devadesátých let minulého století (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4768/2014, ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4948/2015, nebo ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5015/2015). O tom, že žalobce nemohl být po dobu trvání vydržecí doby v dobré víře, že mu pozemky patří, svědčí i dopis Katastrálního úřadu v Chrudimi ze dne 12. 6. 2000 a následně jím vydané rozhodnutí ze dne 13. 11. 2000, zn. OR-284/2000/1, z nichž jasně plyne vědomost žalobce o jeho chybně zapsaném vlastnictví předmětných pozemků i důvodech tohoto pochybení.
Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. května 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu