ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.5410.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 5410/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně M. M. , A., zastoupené JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem se sídlem Říčany, Lipanská 331/7, proti žalované Agropodniku Košetice, a.s. , se sídlem Košetice 212, IČO: 26067111, zastoupené JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem Říčany, Kamlerova 795/9, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 152/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. července 2016, č. j. 15 Co 298/2016-68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám JUDr. Ing. Zdeňka Hraby, advokáta se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. července 2016, č. j. 15 Co 298/2016-68, potvrdil rozsudek ze dne 19. dubna 2016, č. j. 4 C 152/2015-50, jímž Okresní soud v Pelhřimově (soud prvního stupně) zamítl žalobu na vyklizení tam specifikovaných pozemků (dále jen „předmětné pozemky“) a rozhodl o nákladech řízení účastnic; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník /viz §3074 odst. 1 věta druhá téhož zákona/).
V projednávaném případě se odvolací soud zabýval především platností ujednání obsaženého v čl. I. bodu 2. nájemní smlouvy, uzavřené dne 30. srpna 2010 mezi dovolatelkou jako pronajímatelkou a žalovanou jako nájemkyní (dále jen „Nájemní smlouva“), podle něhož „v případě, že pozemky tvořící předmět nájmu budou zahrnuty do pozemkových úprav prováděných podle zvláštního předpisu, dnem, kdy podle zvláštního předpisu zaniká dosavadní nájemní vztah k pozemkům tvořícím předmět nájmu podle této smlouvy, předmětem nájmu podle této smlouvy se stávají pozemky, které pronajímatel nabyl do svého vlastnictví nebo spoluvlastnictví podle schválených pozemkových úprav“ .
Otázku určitosti citovaného ujednání vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. odůvodnění rozsudku z 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněného pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), která mimo jiné dovodila, že neurčitost může být odstraněna výkladem podle §35 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“), podle jehož odst. 2 je třeba vykládat právní úkony vyjádřené slovy nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle (neurčitý projev vůle je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah – jednajícímu se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem vyjádřit) je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. Přitom však není vyloučeno, aby předmět smlouvy byl identifikován např. i odkazem na listinu, která je přílohou smlouvy či její součástí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, a z 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 59/2003, uveřejněné pod č. C 1108 a C 5139 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu; k otázce řádné identifikace předmětu nájemní smlouvy viz též rozsudky Nejvyššího soudu z 26. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3723/2012, a ze 14. září 2016, sp. zn. 26 Cdo 1089/2016). Právní závěr, že ujednání obsažené v čl. I. bodu 2. Nájemní smlouvy dostatečně určitě (a současně srozumitelně) vymezuje, jaké pozemky mají být předmětem nájmu (nového nájemního vztahu), jehož vznik byl vázán na provedení pozemkových úprav podle zvláštního předpisu (tj. na odkládací podmínku ve smyslu §36 odst. 2 obč. zák.), je tak ve skutečnosti výrazem standardní soudní praxe.
V souladu s ustálenou soudní praxí je rovněž právní názor, že citované ujednání ani neodporuje (kogentnímu) ustanovení §11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „zákon č. 139/2002 Sb.“). V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele, že soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod č. 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je dlouhodobě ustálena v závěru, že smlouva je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem nebo pro jeho obcházení tehdy, jestliže úmyslem obou smluvních stran při uzavření smlouvy bylo dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází. Přitom však nelze ani opomenout, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov. nález Ústavního soudu ze 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod č. 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku z 27. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006).
Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (jejž podle současné právní úpravy nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit) dovodil, že ujednání obsažené v čl. I. bodu 2. Nájemní smlouvy neodporuje (a ani neobchází) ustanovení §11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., jež má kogentní povahu. Je tomu tak proto, že citované ustanovení upravuje toliko zánik nájemního vztahu k původním pozemkům, kterých se týká příslušné rozhodnutí pozemkového úřadu, avšak nijak nereguluje případný vznik nájemního poměru k pozemkům nově nabytým (k obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. listopadu 2016, sp. zn. 26 Cdo 2051/2016, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. dubna 2017, sp. zn. III. ÚS 316/17).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. 7. 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu