ECLI:CZ:NS:2017:27.CDO.2564.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 2564/2017-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupeného Mgr. Robertem Pavlů, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00, proti žalovanému RR-ENERGO, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1215/26, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27529525, zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, PSČ 120 00, o zaplacení 8.017.727,31 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 95/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 2 Cmo 232/2015-110, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 49.222,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. června 2015, č. j. 39 Cm 95/2014-74, uložil žalovanému zaplatit žalobci 8.017.727,31 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 1,05 % ročně od 18. dubna 2014 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky výkladu a aplikace §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obch. zák.“), maje za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené (a dovolatelem citované) rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté při výkladu §265 obch. zák. se podává, že:
1) Korektiv zásadami poctivého obchodního styku je poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým. Ustanovení §265 obch. zák. je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou.
2) Účastník obchodněprávního vztahu nesmí překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku při prosazování svých zájmů, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla (rozsudky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, ze dne 1. února 2005, sp. zn. 32 Odo 731/2004, a ze dne 16. února 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004).
3) Při posuzování, zda je právo vykonáváno v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, je třeba přihlédnout ke všem okolnostem konkrétní věci (rozsudek ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006).
K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí, mimo jiné i v rozsudku ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 32 Cdo 4428/2009, v rozsudku ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, uveřejněném pod číslem 104/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v rozsudku ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 1866/2016 .
Jakkoliv je odůvodnění napadeného rozsudku, jde-li o posouzení otázky, zda je výkon práva žalobce v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, poměrně kusé a ne zcela přesné, lze z něj dovodit, že odvolací soud – v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu – přihlédl ke všem (v řízení zjištěným) okolnostem projednávané věci. Zejména pak přihlédl k tomu, že jednateli dovolatele byla podstata tzv. úrokového swapu vysvětlena, jednatel opakovaně potvrdil, že se tak stalo a že je s tímto nástrojem seznámen a je si vědom rizik s ním spojených, smlouvy o úvěru podepsal (za dovolatele jako dlužníka) s vědomím, že podmínkou čerpání úvěrů (v souhrnné výši přesahující 75.000.000 Kč na financování výstavby a provozu fotovoltaické elektrárny) je zajištění úrokové sazby úrokovým swapem minimálně na období dvanácti let, tzv. úrokový swap uzavřel za dovolatele proto, aby dovolatel mohl čerpat úvěr, a dovolatel úvěr čerpal.
Závěr odvolacího soudu, který neshledal důvody pro to, aby žalobci odepřel jím uplatněné právo (na zaplacení tzv. závěrečného vyrovnání z úrokového swapu) podle §265 obch. zák., je v souladu s (výše citovanou) ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Ani Nejvyšší soud nemá za to, že by žalobce zneužil své právo a přiznání žalobou uplatněného nároku by se jevilo krajně nespravedlivým. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani argumentace dovolatele, že jednatel dovolatele ve skutečnosti podstatě úrokového swapu neporozuměl a uzavřený obchod byl pro dovolatele (s ohledem na podmínky panující na trhu finančních nástrojů) nevýhodný.
Ve vztahu k ostatním námitkám (porušení povinností žalobce upravených v zákoně č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, otázka, zda uplatněný nárok plyne z rámcové smlouvy o obchodování na finančním trhu) dovolatel nevymezuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, ani žádný z předpokladů přípustnosti dovolaní vypočtených v §237. o. s. ř. V důsledku této vady (§241a odst. 2 o. s. ř.), kterou dovolatel neodstranil v dovolací lhůtě (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí spočívá (srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14).
Vytýká-li dovolatel soudům nižších stupňů vady spočívající v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, v nesprávném postupu při dokazování, jakož i v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, aniž by dovolacímu soudu v této souvislosti předkládal jakoukoli otázku hmotného či procesního práva, namítá toliko (údajné) vady řízení; tyto námitky nenaplňují způsobilý dovolací důvod a k jejich posouzení dovolání není přípustné (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 1801/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 349/2016).
Pouze na okraj a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud podotýká, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností netrpí. Jak se podává z ustálené judikatury dovolacího soudu, měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv účastníků řízení. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 40/2016). V poměrech projednávané věci pak nelze dovodit, že by případné nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolateli bránily v uplatnění jeho práv.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243b a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny zástupce žalobce za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §7 bodu 6 a §8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 40.380 Kč a náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 8.542,80 Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži dovolatele celkem 49.222,80 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu