ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1288.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1288/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce JUDr. Ing. J. V. , zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, jako správce pozůstalosti po A. V., zemřelé 23. 7. 2015, proti žalované I. G. , zastoupené Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Baškirská 1404/1, o zaplacení částky 546 322 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 108 C 43/2014, o dovolání obou účastníků proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2016, č. j. 25 Co 128/2016-387, takto:
Dovolání žalobce i žalované se odmítají .
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 14. ledna 2016, č. j. 108 C 43/2014-288, jímž bylo žalované uloženo zaplatit původní žalobkyni částku 546 322 Kč s určeným příslušenstvím) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadly dovoláním obě procesní strany.
Obě podaná dovolání Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, mimo jiné, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu) a v němž Nejvyšší soud, krom dalšího, vyložil, že „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ‚ustálené rozhodovací praxe‘ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje“.
V usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citovaném), stejně jako v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, nebo v usnesení ze dne 25. 8. 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že „dovolací námitka, že vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit“.
K tomu srovnej též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. března 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Přípustnost dovolání žalobce odůvodňuje odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že „podle názoru dovolatelky měly by být právní otázky řešené odvolacím soudem posouzeny jinak“, zatímco žalovaná spatřuje přípustnost dovolání v tom, že (i) „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ (aniž v dané souvislosti specifikuje, od které ‚ustálené rozhodovací praxe‘ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje) a že (ii) „dovolacím soudem má být řešená právní otázka posouzena jinak, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru“.
Příslušné pasáže dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně nejsou způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, přičemž požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nedostáli dovolatelé ani v jiných částech jimi podaných dovolání (posuzovaných potud z obsahového hlediska).
K dovolateli současně formulovaným důvodům dovolání sluší se uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (i zde srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci přitom nespočívá ani tak na řešení kvalifikovaných otázek hmotného či procesního práva jako na zpochybnění správnosti a úplnosti skutkových zjištění, jež o věci učinil soud prvního stupně (zejména ve vztahu k relevantním okolnostem o rozsahu a výši bezdůvodného obohacení za užívání cizí věci bez právního důvodu), pro jejichž revizi a doplnění je otevřen prostor v dalším řízení pokračujícím před soudem prvního stupně po kasaci jeho rozhodnutí. Současně platí, že způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) nemohou být ani vady řízení (namítané v dovolání žalované), kdy ke zmatečnostem a jiným vadám řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí přihlíží dovolací soud jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení tak rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu