ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1350.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1350/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně E. D., zastoupené JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 2, proti žalované L. H., zastoupené JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 37, o zaplacení 1.904.797, - Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 272/2006, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2015, č. j. 18 Co 6/2015-286, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám JUDr. Jana Svobody, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení 7.308,40 Kč.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným usnesením odvolací soud změnil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2014, č. j. 19 C 272/2006-269, v odvoláním napadeném nákladovém výroku II. tak, že žalobkyni, jež zpětvzetím žaloby z procesního hlediska zavinila zastavení řízení, uložil nahradit žalované náklady prvostupňového řízení ve výši 79.000,- Kč (zatímco soud prvního stupně zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení ve výši 194.880,- Kč); současně odvolací soud potvrdil výrok III. usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo žalobkyni uloženo nahradit náklady státu 220,20 Kč (výrok I. usnesení odvolacího soudu). Žádné z účastnic přitom odvolací soud nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. usnesení odvolacího soudu).
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva, na jejímž vyřešení jeho rozhodnutí záviselo, odchýlil od ustálené soudní praxe. Z obsahu dovolání lze přitom dovodit, že dovolatelka předkládá k řešení otázku, zda v soudním řízení zahájeném před 7. 5. 2013 lze stanovit výši odměny za zastupování procesně úspěšného účastníka advokátem dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. i poté, co tato byla plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb., s účinností od 7. 5. 2013 zrušena. Současně však dovolatelka neoznačuje žádné rozhodnutí dovolacího či jiného soudu, od něhož se měl odvolací soud při řešení předestřené otázky odchýlit. Jako dovolací důvod dovolatelka ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání neobsahuje řádné a úplné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka v posuzovaném případě zjevně nedostála, jestliže tvrdíc, že se odvolací soud odchýlil od ustálené soudní praxe, nekonkretizovala, od které "ustálené soudní praxe" se odvolací soud měl odchýlit (od rozhodovací praxe kterého soudu a od jakých jeho konkrétních rozhodnutí).
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatelka dovolání v zákonné lhůtě nedoplnila (k doplnění dovolání srov. §241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Nad rámec výše uvedeného sluší se vzhledem k argumentaci dovolatelky dodat následující. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2014, sp. zn. 32 Cdo 1362/2014; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014 – spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na internetových stránkách www.nsoud.cz ) se při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. (plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb.) odměna za zastupování advokátem vskutku zásadně určuje dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Uvedený závěr ovšem neobstojí bezvýjimečně a nelze jej aplikovat mechanicky ve všech případech - srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15 - posléze reflektovaný i judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 757/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 629/2016). V poměrech obdobných projednávané věci, kdy 1) soudní řízení bylo zahájeno za platnosti a účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dne 29. 9. 2006), a žalobkyně i žalovaná tak mohly očekávat, že o náhradě nákladů řízení, jde-li o odměnu advokáta za zastupování v řízení, bude rozhodováno právě podle této vyhlášky; 2) soud prvního stupně řízení zastavil dne 2. 10. 2014 pro zpětvzetí žaloby, aniž bylo předtím ve věci vydáno jakékoliv meritorní rozhodnutí a kdy většina úkonů právní služby byla realizována za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., před jejím zrušením plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12; 3) posouzení výše odměny advokáta dle advokátního tarifu znamená nezanedbatelné a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů, přitom Nejvyšší soud ve svých výše citovaných rozhodnutích vzal za východisko pro určení odměny advokáta právě sazby odměny stanovené zrušenou vyhláškou č. 484/2000 Sb. Závěry odvolacího soudu, jenž při rozhodování o náhradě nákladů řízení v projednávané věci rovněž vyšel ze sazeb odměn advokáta upravených vyhláškou č. 484/2000 Sb., se tudíž od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího ani Ústavního soudu neodchylují.
Napadá-li konečně dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu i v části výroku I., jíž byl potvrzen výrok III. prvostupňového rozhodnutí o náhradě nákladů státu, či ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, neuplatňuje ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. navíc žádnou samostatnou argumentaci (ačkoliv rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání - §242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně (která podala vyjádření k dovolání) patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 5.740,- Kč, vypočtená z tarifní hodnoty 115.880,- Kč odpovídající rozdílu mezi odvolacím soudem přiznanou a dovolatelkou požadovanou náhradou nákladů řízení (§7 bod 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhrada za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.268,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. června 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu