ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1615.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1615/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce hlavního města Prahy, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám 2/2, zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, IČO 00007064, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 390/42, o určení vlastnického práva a o vyklizení nemovitostí , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 62/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, č. j. 64 Co 1/2014-93, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 3. 10. 2012, č. j. 14 C 62/2009-65, zamítl žalobu o určení vlastnického práva žalobce k budově, nacházející se na pozemku parc. č. 126/3 a dále pozemku parc. č. 126/3 o výměře 346 m 2 , druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 127 o výměře 300 m 2 , druh pozemku ostatní plocha a pozemku parc. č. 124/2 o výměře 125 m 2 , druh pozemku ostatní plocha, vše v katastrálním území B., obec P. [dále jen „předmětné nemovitosti“] (výrok I), zamítl žalobu o určení, že Ministerstvu vnitra nenáleží příslušnost hospodařit s majetkem státu, a to s předmětnými nemovitostmi (výrok II), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované vyklidit a vyklizené předmětné nemovitosti předat žalobci (výrok III), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Žalobce odvozoval své vlastnické právo k předmětným nemovitostem jednak z toho, že se ke dni 1. 7. 2000 nacházely ve vlastnictví České republiky, a dále z rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 30. 9. 1950, č. j. U III 1002/49. Z výpisu z katastru nemovitostí vzal soud za prokázané, že jako vlastník předmětných nemovitostí je vedena Česká republika a právo hospodařit s nimi náleží Ministerstvu vnitra ČR. Na listině rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku bylo rukopisně dopsáno datum 30. 9. 1950 namísto původního 24. 12. 1949, a dopsáno č. j. 1002/49 namísto původního U III-189/49. Soud však vycházel z toho, že i pokud by bylo datum 30. 9. 1950 uvedeno správně, tato listina nemohla zakládat kýžené účinky, protože dne 1. 1. 1950 nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, na základě kterého došlo k zániku obecní samosprávy a k přechodu obecního majetku do vlastnictví státu. Soud tedy posuzoval, jaký účinek mělo rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci s datem 24. 12. 1949, a dovodil, že předmětné nemovitosti byly skutečně přiděleny obci P. jako přídělci rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., dnem 24. 12. 1949. Shledal však, že žalobce nesplňoval podmínku přechodu vlastnického práva do majetku obce na základě §2a zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.), neboť novelou doplněná ustanovení se vztahují jen ke skutkovým okolnostem přídělů, které byly vytvořeny, byť neukončeny, do 31. 12. 1949, a rozhodnutí ze dne 24. 12. 1949 je nutno mít již za natolik formální, že nemůže zakládat nárok žalobce odvozený z §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném k 1. 7. 2000.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2014, č. j. 64 Co 1/2014-93, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, ve výroku II jej potvrdil a ve výroku III jej změnil tak, že žalovaná je povinna vyklidit a vyklizené předmětné nemovitosti předat žalobci. Žalovanou zavázal povinností nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů. V projednávané věci byla spornou pouze otázka, zda mohlo dojít k nabytí vlastnického práva obce na základě rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 24. 12. 1949, případně ze dne 30. 9. 1950, za situace, kdy se obec nemohla reálně ujmout výkonu svých vlastnických oprávnění. Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, pod č. 14/2012) vyslovil, že k nabytí subjektivního vlastnického práva není nutný faktický výkon všech oprávnění, nýbrž postačuje nabytí vlastnického práva v podobě možnosti chování oprávněného subjektu – vlastníka. Restituce historického majetku byla v §2 zákona č. 172/1991 Sb. založena právě na pouhém nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu s tím, že §2a je doplňkem restituce podle §2. Shodný právní názor zaujal Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, pod č. 97/2012), v němž uvedl, že pro nabytí vlastnického práva v případě přídělového rozhodnutí nebylo zapotřebí ani vkladu vlastnického práva do pozemkových knih, ani hmotného odevzdání nemovitosti. Bylo tedy rozhodující, že na základě přídělového rozhodnutí došlo k nabytí vlastnického práva obce, aniž se obec reálně ujala jeho výkonu. Pro nabytí vlastnického práva nebylo třeba jeho vkladu do pozemkových knih, neboť k přechodu na obec došlo přídělovým rozhodnutím. Rozhodné není, ani zda přídělové rozhodnutí bylo vydáno dne 24. 12. 1949 anebo dne 30. 9. 1950, protože podle §2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí nemovitosti uvedené v odst. 1 do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. 12. 1949 nebo k jejich vydání vůbec nedošlo. Žalobce tak splnil veškeré podmínky §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., neboť předmětné nemovitosti mu byly přiděleny jako přídělci, a ke dni 1. 7. 2000 byly ve vlastnictví České republiky (aniž by současně musely být v jejím vlastnictví ke dni 24. 5. 1991). Ohledně určení, že Ministerstvu vnitra nenáleží příslušnost hospodařit s předmětnými nemovitostmi, nebyly splněny podmínky §80 o. s. ř., protože se nejedná o majetek státu, nýbrž o vlastnictví žalobce, které na něj přešlo ex lege ke dni 1. 7. 2000.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z otázky nesprávné aplikace právním norem z období let 1945 – 1950 upravujících institut vlastnictví odvolacím soudem, kdy soud rozhodl v rozporu s Obecným zákoníkem občanským, jenž specifikoval podmínky nabývání vlastnictví. Tzv. nepřátelský majetek konfiskovaný na základě Benešových dekretů připadl po druhé světové válce dnem 30. 10. 1945 státu. Obecný zákoník občanský upravující danou oblast práva do 31. 12. 1950 rozlišoval mezi držbou a vlastnictvím, a pro přechod vlastnictví k nemovitosti striktně stanovil tzv. intabulační princip, dle kterého vlastnické právo k převáděné nemovitosti vzniklo nabyvateli až zápisem do pozemkové knihy, což platilo i pro nabytí vlastnictví ke sporným nemovitostem žalobcem. V projednávaném případě bylo vydáno toliko rozhodnutí o přechodu správy konfiskovaného majetku. V rozhodnutí uvedené datum 30. 9. 1950 nelze považovat za den přechodu vlastnictví, nýbrž za den přechodu držby. V opačném případě by byla nadbytečná zmínka o přechodu držby, užívání a správy. Ze znění článku II. rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku rovněž vyplývá, že k přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí na žalobce nedošlo. Přidělování konfiskovaného majetku obcím bylo jednorázovou akcí s cílem dát dosud nepřidělený majetek do správy finančních útvarů národních výborů tak, aby mohly od 1. 1. 1950, tj. po účinnosti zákona č. 279/1949 Sb., spravovat veškerý majetek jako národní. Žalovaná dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, z níž vyplývá jednak, že pro převod vlastnictví k nemovitostem platila do 31. 12. 1950 právní úprava obecného zákoníku občanského, dle jehož §431 platil princip intabulace, a dále, že po datu 1. 1. 1950 obce již nemohly nabýt žádný majetek a národní výbory byly pověřeny pouze správou národního majetku, přičemž k přechodu vlastnictví na obce mohlo dojít, jen pokud obec do zániku obecní samosprávy s majetkem hospodařila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991) přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1.
Podle §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.) do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v §2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 nebo §2. Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (srov. §2a odst. 2). Obce prokážou existenci přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (srov. §2a odst. 3). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce (srov. §2a odst. 4).
Podstatou argumentace dovolatelky je tvrzení, že žalobce nemohl nabýt předmětné nemovitosti na základě označeného rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 24. 12. 1949 (resp. 30. 9. 1950), o odevzdání konfiskovaného majetku obci podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., a to z důvodu nedodržení zásady intabulace vyplývající z tehdy platného obecného zákoníku občanského, a že se jednalo toliko o přechod správy ke konfiskovanému majetku.
Předně považuje Nejvyšší soud za vhodné v obecné rovině uvést, že na základě dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla provedena konfiskace majetku zemědělského, zemědělské půdy, dále nepřátelského majetku Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu. Dekret č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, jenž dopadá na posuzovanou věc, upravoval konfiskaci majetku, zřízení a činnost Fondů národní obnovy a přídělové řízení. Pokud jde o samotný příděl, jedná se o derivativní nabytí podle §423 o. z. o. – úplatným přechodem vlastnického práva, k němuž dochází na podkladě veřejnoprávní žádosti a který je dokonán právním úkonem – administrativním rozhodnutím. V případě přídělu však nestačí k nabytí vlastnického práva pouhý právní titul, ale je zapotřebí tradice podle §§426 – 431 o. z. o. Tato skutečnost plyne z §5 odst. 1 bodu 4 dekretu č. 108/1945 Sb. V době vzniku dekretu č. 108/1945 Sb. byl platný obecný zákoník občanský z roku 1811, podle něhož bylo vždy k nabytí vlastnického práva třeba intabulace dle §431 o. z. o., což však neplatilo všeobecně. Nabytí konfiskovaného majetku bylo veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se o něm pravomocným rozhodnutím pověřeného Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Bylo to rozhodnutí přídělové. Pro nabytí vlastnického práva proto nebylo zapotřebí ani vkladu práva vlastnického do pozemkových knih (tzn. intabulací práva vlastnického neboli provedení knihovního pořádku), ani hmotného odevzdání nemovitosti. Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl ryze veřejnoprávní normou, ve které není výslovně stanoveno, že přídělce se stává vlastníkem. Obsahem těchto právních vztahů je přechod vlastnictví nejprve na stát a potom na přídělce, což je možno dovodit z obecného významu použitých slov a z §13, který upravuje nakládání s přiděleným majetkem, a z §16, který upravuje přechod nemovitostí a knihovních práv na stát, s použitím zákona č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku, který na tyto věci již pamatuje výslovně. Dává přídělci právo zažádat o vklad, ukládá státním úřadům vklad pro přídělce zařídit, což znamená, že přídělce musí být vlastníkem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, pod č. 127/1997).
Jinými slovy, již samotné rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy zakládalo vklad vlastnického práva pro obec, která se stala vlastníkem na základě tohoto rozhodnutí. Právní účinky přídělu, zejména nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku, přidělenému podle dekretu prezidenta republiky, nastaly již rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 892/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3070/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2770/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 484/2015; z judikatury Ústavního soudu pak nález sp. zn. II. ÚS 423/97, a nález sp. zn. I. ÚS 3177/11, oba cit. výše).
V projednávaném případě byly rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 24. 12 1949 (resp. 30. 9. 1950), č. j. U III 182/49 (resp. 1002/49), o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci, odevzdány obci P. budova se stavební parcelou č. 28 s pozemkovými parc. č. 26 a 27 v katastrálním území B. (tj. předmětné nemovitosti). Jak vyplývá z článku V. rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci P. (z jehož obsahu vycházel odvolací soud), budou v pozemkových knihách, „provedeny zápisy provádějící knihovní pořádek podle tohoto rozhodnutí o odevzdání pod I. a III. odst. 1, zejména 1. vymažou se práva uvedená pod III. odst. 1 písm. a), vloží se vlastnické právo pro obec a vyznačí se, že závazky uvedené pod III. odst. 1 písm. b) nepostihují odevzdané nemovitosti, anebo 2. se zapíší odevzdané nemovitosti do nových složek bez přenesení práv a závazků uvedených pod III. odst. 1, je-li toho podle zák. č. 90/1947 Sb. účelné nebo nutné a v nich se vloží vlastnické právo pro obec“ . Z uvedeného je zřejmé, že již samotné rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy zakládá vklad vlastnického práva pro obec, která se stala vlastníkem na základě tohoto rozhodnutí a nikoliv jen správcem. Právní účinky přídělu, zejména nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku přidělenému podle dekretu prezidenta republiky, nastaly již výše uvedeným rozhodnutím. Skutečnost, že v úředním rozhodnutí se k rozhodnému dni vztahoval výslovně přechod držby, užívání a správy, nikoliv vlastnictví, není sama o sobě podstatná, neboť toto ustanovení jen vyjádřilo, že obec je oprávněna odevzdaný majetek fakticky převzít a vykonávat všechna jmenovaná oprávnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2770/2010).
I s přihlédnutím k tomu, že účelem rozhodování osidlovacího úřadu bylo administrativně „vyřídit“ zbylé konfiskáty a přidělit je bez ohledu na to, zda subjekt přijímající mohl být právně vlastníkem či nikoli (a kdy k přidělování konfiskátů obcím tak docházelo zcela formálně nejen v posledních měsících či dnech roku 1949, ale dokonce i v následujících letech po zániku institutu obecního vlastnictví), lze případy takto přiděleného majetku řešit právě v režimu §2a zákona č. 172/1991 Sb. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2411/2006, usnesení ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2022/2007, rozsudek ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 997/2009). Na závěr, že okolnosti restituce předmětného přídělového majetku lze principiálně řešit právě z pohledu §2a zákona č. 172/1991 Sb. (a zásadně tak nepůjde o restituci historického majetku obce, na nějž dopadá ustanovení §2 zákona, ačkoliv obec formálně nabyla vlastnictví již před 1. 1. 1950, kdy nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, jenž definitivně zrušil všechny předpisy o obecním hospodaření), lze soudit právě i z toho, že šlo o majetek přidělený obci dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. (srov. §2a odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb.). Přitom i podle důvodové zprávy k zákonu č. 114/2000 Sb., jímž byl §2a do tohoto obecního restitučního přepisu včleněn (srov. bod čtvrtý její zvláštní části), se podává, že „ustanovení mělo řešit (mimo jiné) situace, kdy obec na základě přídělu vydaného před 31. 12. 1949 vlastnické právo k nemovitostem nabyla, avšak do 31. 12. 1949 nebylo vlastnické právo zapsáno do pozemkových knih, a katastrální úřady, právě s odkazem na posledně uvedenou skutečnost, odmítaly provést záznam vlastnického práva“.
Ze všech výše uvedených skutečností plyne, že veškeré podmínky vyžadované zákonem pro přechod vlastnického práva ze státu na obec ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. byly naplněny a rozhodnutí odvolacího soudu se při řešení otázek podstatných pro danou věc přidrželo ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Námitka dovolatelky, že rozhodnutí o odevzdání majetku obci nebylo vydáno před 1. 1. 1950, je svou podstatou námitkou směřující proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, pro které napadený rozsudek k dovolacímu přezkumu otevřen není (nelze podřadit dovolacímu důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. argumentaci nesprávným právním posouzením věci, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3949/2015) a navíc není s ohledem na §2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. relevantní.
Odkazuje-li dovolatelka na závěry dovozené z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2447/2003, a ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2906/2011, jde o odkazy na rozhodnutí, jež byla vydána za poměrů nikoliv srovnatelných s poměry nyní projednávané věci. V uvedených sporech žalobce založil své nároky na rozhodnutích, kterými byl podle vládního nařízení č. 90/1950 Sb., o správě národního majetku národními výbory, svěřen státní majetek do správy národním výborům, a tudíž se nejednalo o přídělová rozhodnutí, pročež nebyla splněna jedna z kumulativních podmínek pro přechod nemovitosti z vlastnictví České republiky na obec.
Ve vztahu k té části rozhodnutí, jež se týká vyklizení nemovitosti (výrok III.) žalovaná žádné konkrétní námitky neuplatnila, když ani nenaznačila, v čem spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání. Absence těchto obligatorních náležitostí (§241a odst. 2 o. s. ř.) přitom představuje vadu, kterou po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání nelze odstranit (§241b odst. 3 o. s. ř.) a která brání pokračování řízení o dovolání, pročež muselo být i z tohoto důvodu odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3635/2014).
S ohledem na předestřené je zřejmé, že dovolatelka nepoukázala na otázku, pro niž by na dovolání bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že na ně žádný z účastníků nemá právo, neboť dovolání žalované bylo odmítnuto, a žalobci žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu