ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1958.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1958/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: Plast Plus s.r.o. , IČO: 262 14 016, se sídlem v Praze 1, Nové Město, U půjčovny 953/4, zastoupeného JUDr. Josefem Ticháčkem, advokátem se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Kodaňská 558/25, proti žalované: O. A. , H., zastoupené Mgr. Janem Altem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 512, o zaplacení 90 750 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 271/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 30 Co 452/2016-82, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 5. 2016, č. j. 5 C 271/2015-55, tak, že se zamítá žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 90 750 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), a jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle §243c odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání; absence obligatorní náležitosti dovolání (o níž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Může-li být totiž dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části); k vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), dále pak např. již usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citované), usnesení ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení ze dne 25. 8. 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2014, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015; z rozhodovací praxe Ústavního soudu (k otázce obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání) pak srovnej např. i usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Příslušná pasáž dovolání (kterou dovolatel toliko ocitoval kompletní znění ustanovení §237 o. s. ř.) – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Při vymezení důvodu dovolání (za nějž označuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem; §241a odst. 1 o. s. ř.) pak dovolatel evidentně vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud (jenž – procesně korektním postupem dle §213 odst. 2 o. s. ř. – korigoval skutkové závěry soudu prvního stupně). Těžiště dovolání pak spočívá převážně v polemice se skutkovými závěry odvolacího soudu, nikoliv s výkladem a aplikací norem hmotného či procesního práva na zjištěný skutkový stav, jehož součástí je i zjištění, že žalovaná poskytla žalobci peněžité plnění v částce vyšší (190 000 Kč), než odpovídá uplatněné pohledávce (90 750 Kč), a toto její plnění směřovalo (bylo žalovanou určeno) i k plnění peněžitého dluhu, jenž je předmětem tohoto řízení.
Vůči rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dovolatel již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy náklady žalované, spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání, které nebylo možno projednat již pro jeho vady, nelze v tomto případě považovat za náklady účelně vynaložené k uplatňování či bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu