ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2040.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2040/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně A. T. , zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23 proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle a uzavření smlouvy o převodu pozemku , vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 246/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2017, č. j. 17 Co 514/2016-390, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 12.148,40 Kč.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 20. září 2016, č. j. 5 C 246/2015-357, jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobkyní o bezúplatném převodu v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v k. ú. V. u B., k. ú. T., k. ú. R., k. ú. H. a k. ú. B. u D. K., zastavil řízení v rozsahu týkajícím se v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v k. ú. S. a k. ú. B., a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 69.269 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud též rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 24.297 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Přípustnost dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování liknavosti či svévole, k níž mělo dojít v souvislosti s uspokojováním restitučních nároků žalobkyně ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen „zákon o půdě“). Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2673/2012. Předestřela současně k řešení otázku, zda je možné uspokojit nárok oprávněné osoby převodem konkrétního náhradního pozemku mimo veřejnou nabídku v situaci, kdy se oprávněná osoba se svým restitučním nárokem veřejných nabídek dovolatelky účastní pouze v omezeném rozsahu. Taktéž namítala, že odňaté (a oprávněné osobě pro zákonnou překážku nevydané) zemědělské pozemky, které byly zastavěny až po jejich převzetí státem, měly být oceněny jako pozemky zemědělské a nikoliv stavební. Rovněž odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně „vyložil a aplikoval judikaturu týkající se výkladu §135 odst. 2 ve spojení s §159a o. s. ř.“. Konečně uvedla, že odvolací soud „porušil právo na spravedlivý proces“. Toto své tvrzení nicméně dále nerozvedla a ani z obsahu dovolání není patrné, v čem mělo takové porušení spočívat či ve vztahu ke které ze stran řízení k němu mělo dojít.
Jako dovolací důvod ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první občanského soudního řádu - o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelkou odkazovaný předpoklad přípustnosti zjevně v posuzované věci není naplněn. Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Případné vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit za přinejmenším liknavý, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobkyně (žádosti o přecenění restitučního nároku adresované dovolatelce, opakované výzvy k vydání náhradních pozemků, opětovná účast žalobkyně ve veřejných nabídkách dovolatelky) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení jejího nároku zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků), a to zejména nesprávným oceněním žalobkyni, coby oprávněné osobě, odňatých a nevydaných pozemků (cena pozemků žalobkyni odňatých prokázaná znaleckým posudkem v řízení před soudy nižších stupňů více než třiapadesátkrát převyšuje ocenění provedené dovolatelkou; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení (restituční nároky žalobkyně byly deklarovány již rozhodnutím pozemkového úřadu z roku 2009, resp. 2012, 2013), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého (až svévolného či diskriminujícího) postupu dovolatelky nebylo lze po žalobkyni spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétního vhodného pozemku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Odkazuje-li pak dovolatelka argumentačně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2673/2012, jde v poměrech nyní posuzované věci o odkaz zcela nepřiléhavý – citované rozhodnutí je postaveno na odlišném skutkovém základě (liknavost postupu dovolatelky zde nebyla prokázána) a zabývá se především poměrem režimů převádění pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, a podle zákona o půdě.
Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu – v situaci, kdy ze skutkových zjištění soudů obou stupňů jednoznačně vyplynulo, že předmětné pozemky v k. ú. Ch. byly v době převodu na stát nejen určeny k zastavění územním plánem z roku 1969, ale především bylo na tyto pozemky v dané době již několik měsíců vydáno rozhodnutí o umístění stavby – koresponduje rozhodnutí odvolacího soudu i ve svých závěrech o výši uplatněných restitučních nároků, respektujících východisko, dle něhož pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), je třeba (bez ohledu na postup dovolatelky, jakožto příslušného správního orgánu) ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže pak založit ani dovolatelkou předestřená (blíže nezdůvodněná) otázka „týkající se výkladu §135 odst. 2 ve spojení s §159a občanského soudního řádu“, kterou argumentačně dovolatelka dále nerozvádí (k vymezení důvodu dovolání srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souzené věci tak či onak nezávisí.
Rovněž k poukazu dovolatelky na skutečnost, že současné znění zákona o půdě nevyžaduje, aby byly oprávněným osobám nabízeny náhradní pozemky ve stejné obci, v níž se nacházely pozemky původně odňaté, je třeba podotknout, že odvolací soud nenaznačil přijetí žádného právního názoru, jenž by byl s touto tezí v rozporu, pročež z dané námitky nelze usuzovat na existenci otázky naplňující kritéria obsažená v §237 o. s. ř., na níž by napadené rozhodnutí spočívalo.
Dovolatelka rovněž napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení. Ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku ovšem žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje a tedy ani neotevírá právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněné) žalobkyně patří odměna advokáta vypočtená z tarifní hodnoty 354.153,- Kč, odpovídající v řízení zjištěné hodnotě sporných pozemků, za jeden úkon právní služby ve výši 9.740 Kč [srov. §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2.108,40 Kč, celkem tedy 12.148,40 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. září 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu