ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2119.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2119/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) Ing. M. B. , b) Ing. K. B. , c) A. B. , zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem, se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, o nahrazení projevu vůle a uzavření smlouvy o převodu pozemku , vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 14 C 123/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016, č. j. 28 Co 492/2016-373, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Výrokem I. v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 9. června 2016, č. j. 14 C 123/2015-331, v té části, v níž soud prvního stupně zastavil řízení v rozsahu týkajícím se v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v k. ú. T., k. ú. P. n. S., k. ú. L. n. S., k. ú. Ch. (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobci o bezúplatném převodu v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v k. ú. P., k. ú. K. u N., k. ú. Z. u V., k. ú. V. u V. (část výroku II. rozsudku soudu prvního stupně). Ve zbývajícím rozsahu – výroku II., výroku III. (povinnost žalované zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 186.706,52 Kč) a výroku IV. (povinnost žalované nahradit náklady České republice – Okresnímu soudu v Benešově) rozsudku soudu prvního stupně – byl dovoláním napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Výrok I. shora označeného rozsudku odvolacího soudu, vyjma té jeho části, jíž bylo potvrzeno částečné zastavení řízení, napadla dovoláním žalovaná.
Přípustnost dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování liknavosti či svévole, k níž mělo dojít v souvislosti s uspokojováním restitučních nároků žalobců ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen „zákon o půdě“). Odkazovala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2673/2012. Předestřela současně k řešení otázku, zda je možné uspokojit nárok oprávněné osoby převodem konkrétního náhradního pozemku mimo veřejnou nabídku v situaci, kdy se oprávněná osoba se svým restitučním nárokem veřejných nabídek dovolatelky neúčastní vůbec, případně jen ve velmi omezeném rozsahu. Dovolávajíc se rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3631/2013 a nálezu Ústavního soudu ze dne sp. zn. IV. ÚS 1088/12 dovolatelka rozporovala závěr soudů nižších stupňů o tom, že oprávněným osobám odňaté (a pro zákonnou překážku nevydané) zemědělské pozemky byly v době přechodu na stát určeny k zastavění, potažmo namítala, že tyto pozemky, jež byly zastavěny až po jejich převzetí státem, měly být oceněny jako pozemky zemědělské a nikoliv stavební. Rovněž odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně „vyložil a aplikoval judikaturu týkající se výkladu §135 odst. 2 ve spojení s §159a o. s. ř.“. Konečně uvedla, že odvolací soud „porušil právo na spravedlivý proces“. Toto své tvrzení nicméně dále nerozvedla a ani z obsahu dovolání není patrné, v čem mělo takové porušení spočívat či ve vztahu ke které ze stran řízení k němu mělo dojít.
Jako dovolací důvod ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první občanského soudního řádu - o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelkou odkazovaný předpoklad přípustnosti zjevně v posuzované věci není naplněn. Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminuační (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit za přinejmenším liknavý, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobců (žádost žalobců o přecenění jejich restitučního nároku podaná v roce 2013, snaha o účast na veřejných nabídkách žalované) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučních nároků (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem v řízení před soudy nižších stupňů více než pětačtyřicetkrát převyšuje ocenění provedené dovolatelkou; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení (restituční nároky žalobců byly deklarovány již rozhodnutím pozemkového úřadu z roku 2010), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že v důsledku liknavého (až svévolného či diskriminujícího) postupu dovolatelky nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétního vhodného pozemku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Odkazuje-li pak dovolatelka argumentačně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2673/2012, jde v poměrech nyní posuzované věci o odkaz nepřiléhavý – citované rozhodnutí je postaveno na zcela odlišném skutkovém základě (liknavost postupu dovolatelky zde nebyla prokázána) a zabývá se především poměrem režimů převádění pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, a podle zákona o půdě.
Odvolací soud tudíž shora nastíněné otázky vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího (i Ústavního) soudu, na níž není důvodu cokoliv měnit.
Dovolatelka brojí rovněž proti ocenění pozemků jako stavebních uvádějíc, že zásadně nesouhlasí s „právním názorem soudů obou stupňů“, že žalobcům odňaté pozemky v k. ú. M. byly v době přechodu na stát určeny k zastavění. K tomu je nutno poznamenat, že otázka, zda byly dané pozemky určeny k zastavění, je otázkou skutkovou nikoliv právní a jejím prostřednictvím tudíž nemůže být, jak již bylo řečeno shora, založena přípustnost dovolání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5381/2015). Zcela nad rámec uvedeného se sluší dále poznamenat, že rozhodnutí odvolacího soudu – v situaci, kdy ze skutkových zjištění soudů obou stupňů jednoznačně vyplynulo, že odňaté pozemky byly již v době přechodu na stát nejen určeny k zastavění dle územně plánovací dokumentace z let 1971 a 1975, ale již v roce 1977 ve vztahu k nim probíhalo územní řízení o umístění stavby – ve svých závěrech o výši uplatněných restitučních nároků, respektujících východisko, dle něhož pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby), je třeba (bez ohledu na postup dovolatelky, jakožto příslušného správního orgánu) ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015) plně koresponduje rozhodovací praxi dovolacího soudu. Potud nejsou závěry odvolacího soudu nikterak v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, či jí taktéž citovanou judikaturou Ústavního soudu, akcentující smysl a účel restitučních zákonů (srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, jímž bylo – se zřetelem na vyjádřený princip rovnosti – aprobováno pravidlo, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán).
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže pak založit ani dovolatelkou předestřená (blíže nezdůvodněná) otázka „týkající se výkladu §135 odst. 2, ve spojení s §159a občanského soudního řádu v platném znění“, kterou argumentačně dovolatelka dále nerozvádí (k vymezení důvodu dovolání srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souzené věci tak či onak nezávisí.
Rovněž k poukazu dovolatelky na skutečnost, že současné znění zákona o půdě nevyžaduje, aby byly oprávněným osobám nabízeny náhradní pozemky ve stejné obci, v níž se nacházely pozemky původně odňaté, je třeba podotknout, že odvolací soud nenaznačil přijetí žádného právního názoru, jenž by byl s touto tezí v rozporu, pročež z dané námitky nelze usuzovat na existenci otázky naplňující kritéria obsažená v §237 o. s. ř., na níž by napadené rozhodnutí spočívalo.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 9. 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu