ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2204.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2204/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Tábor , se sídlem v Táboře, Děkanská 305/6, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti Ředitelství silnic a dálnic ČR , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 56, IČ 659 93 390, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 15 C 7/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2017, č. j. 4 Co 159/2016-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Jihočeský kraj, rozhodnutím ze dne 12. 11. 2015, č. j. 396556/2014/R9430/RR13029, vydaným podle §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, v platném znění (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), rozhodl, že žalobkyni jako oprávněné osobě se nevydávají pozemky parc. č. dle PK 1054/1 a 1055, tvořící nyní podle srovnávacího sestavení parcel součást parcel dle KN parc. č. 1638/1, 1638/6, 1651/1, 1638/5 a 1637 v katastrálním území T., neboť „v rámci správního řízení byly nalezeny překážky k vydání věci ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) a f) tohoto zákona“. Podle zprávy Městského úřadu Tábor, odboru rozvoje, jako příslušného úřadu územního plánování, se pozemek parc. č. 1638/1 nachází v ploše stabilizované Ds, určené pro dopravní infrastrukturu - silniční dopravu a zároveň je dotčen koridorem pro veřejně prospěšnou stavbu dopravní infrastruktury D5 a D6, což bylo doloženo územním plánem, který nabyl účinnosti dne 17. 2. 2011, a je platný v dalších změnách, přičemž tato parcela je zařazena v textové i grafické části do veřejně prospěšných staveb, pro které lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit. Pozemky parc. č. 1638/5, 1651/1, 1637 a 1638/6 ve vlastnictví České republiky s příslušností hospodařit s majetkem státu pro Ředitelství silnic a dálnic ČR jsou zastavěny stavbou nebo součástmi a příslušenstvím komunikace I/19, zařazené do silniční sítě, a účastník je potřebuje k zabezpečení výkonu svojí činnosti [§8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.].
Žalobkyně se žalobou ze dne 22. 1. 2016, podanou podle části páté občanského soudního řádu, domáhala, aby soud rozhodl, že citované rozhodnutí Státního pozemkového úřadu se co do pozemků parc. č. dle PK 1054/1 a 1055, nyní dle KN parc. č. 1638/1, nahrazuje tak, že tento pozemek se vydává žalobkyni, neboť „z dikce §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je zřejmé, že zákonná překážka vydání směřuje na situaci, kdy veřejně prospěšná stavba ještě uskutečněna nebyla a dotčená nemovitost je pro její uskutečnění potřebná; za situace, kdy veřejně prospěšná stavba dopravní infrastruktury - silnice I. třídy již stojí a žádná její změna územně plánovací dokumentací předpokládána není, je zřejmé, že dotčený pozemek nemůže být nadále pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby potřebný, zákonná překážka tedy naplněna být nemůže“. Citované ustanovení totiž nelze extenzivně rozšiřovat na pozemky v okolí již uskutečněných veřejně prospěšných staveb, jak to učinil Státní pozemkový úřad.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 22. 3. 2016, č. j. 15 C 7/2016-48, rozhodl, že žalobkyni se vydává do jejího výlučného vlastnictví nemovitost zapsaná u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor, na LV č. 6010 pro k. ú. T. jako parcela č. 1638/1, ostatní plocha o výměře 8.300 m 2 , čímž se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 12. 11. 2015, č. j. 396556/2014/R9430/RR13029, v části o nevydání parc. č. 1638/1 v k. ú. T. (dále jen „předmětný pozemek“) - výrok I., a účastníkovi uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 12.046,- Kč k rukám JUDr. Matouše Jíry (výrok II.). Soud prvního stupně - vzhledem k tomu, že doplnění dokazování zprávou Městského úřadu v Táboře se snímky územního plánu, snímky pozemkové mapy a ortofotomapy nepřineslo žádná nová zjištění - vyšel ze skutkového stavu zjištěného správním orgánem (§250e odst. 2 o. s. ř.) a připomněl, že předmětný pozemek je ze všech stran obklopen komunikacemi. Při právním posouzení věci odkázal na §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. s tím, že při jeho výkladu je ohledně pojmů v něm uvedených třeba vycházet z §2 odst. 1 písm. l) zákona č. 183/2006 Sb. (jež stanoví, co se rozumí veřejně prospěšnou stavbou), z §2 odstavce 1 písm. i) tohoto zákona (jež stanoví, co se rozumí koridorem) a z §2 odst. 3 tohoto zákona (jež stanoví, co se rozumí stavbou), a dovodil, že koridor nelze podřadit pod pojem stavby a tudíž ani pod pojem veřejně prospěšné stavby, neboť koridor představuje širší území a lze ho charakterizovat jako možný zastavitelný prostor pro umístění stavby. Uzavřel, že zasažení nemovitosti koridorem v jakémkoliv rozsahu nemůže představovat výlukový důvod podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., který by naopak mohl být naplněn v případě, že v jeho rámci je v územním plánu již zanesena v určité podobě veřejně prospěšná stavba, která do předmětné nemovitosti zasahuje, což v daném případě nebylo splněno. Ze skutkových zjištění totiž vyplynulo, že koridor je připraven pro budoucí možné rozšíření silnice I/19 na čtyřproudovou komunikaci, avšak z územního plánu je zřejmé, že tato veřejně prospěšná stavba by ani částečně nevznikla na předmětné nemovitosti, protože by k jejímu uskutečnění došlo z druhé strany stávající silnice I/19, než se nachází předmětný pozemek.
K odvolání účastníka řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2017, č. j. 4 Co 159/2016-86, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a ve výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.); dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2.000,- Kč (výrok III.). Odvolací soud před vydáním tohoto rozhodnutí žalobkyni usnesením ze dne 6. 12. 2016, č. j. 4 Co 159/2016-73, vyzval, aby 1) písemně doplnila svá tvrzení obsažená v žalobě o následujících skutečnostech - jakým způsobem předmětný pozemek funkčně souvisel nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou žalobkyně vlastní, nebo která se jí vydává podle zákona č. 428/2012 Sb. - k jakým duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům předmětný pozemek sloužil jí nebo jejímu právnímu předchůdci v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, aby 2) písemně označila důkazy k prokázání doplněných tvrzení, a 3) aby předložila soudu všechny listiny, jichž se v souvislosti s doplněnými tvrzeními dovolává, to vše ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala podáním doručeným odvolacímu soudu dne 23. 12. 2016, v němž uvedla, že předmětný pozemek byl využívám hospodářsky způsobem souladným se zápisem v pozemkové knize, že takto sloužil k zajišťování materiálních potřeb žalobce, resp. jeho právního předchůdce, že vždy funkčně souvisel a nadále souvisí s pozemky parc. č. 1638/2, 1638/3 a 1646/5 v k. ú. T., že všechny tyto pozemky dělí od předmětného pozemku pouze těleso místní komunikace a že všechny společně tvořily především pozemkovou parcelu PK č. 1055, která sloužila jako role, a zčásti pak rovněž tvořily pozemkovou parcelu PK č. 1054/1 v bývalé rokli, tvořící občasný přítok rybníka Jordán, jež byla využívána jako pastvina. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil názor, že v řízeních založených na uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobu na vydání odňaté věci podle zákona č. 428/2012 Sb. neshledává jakýkoli zvláštní ústavněprávní rozměr věci ve smyslu ochrany majetku oprávněné osoby podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod ani podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 ze dne 20. 3. 1952 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. 11. 1950, popř. dalších mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 45/97). Podotkl rovněž, že zcela odlišným a z hlediska dané věci v zásadě nesouvisejícím ústavněprávním rozměrem je ochrana legitimního očekávání nabytí majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 ze dne 20. 3. 1952 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jež bylo v poměrech tuzemského práva založeno příslibem moci zákonodárné přijmout právní úpravu o způsobu majetkového vypořádání s církvemi a náboženskými společnostmi (§3 zákona č. 92/1991 Sb. a §29 zákona č. 229/1991 Sb., oba ve znění účinném do 31. 12. 2012). Tento ústavněprávní aspekt se však týká pouze situace, kdy tento úmysl v zákoně vysloví, avšak předvídanou regulaci nepřijme. Takto založený ústavní nárok se tedy koncentruje jen na samotné vyplnění protiústavní mezery v zákonodárství, spočívající v tom, že dosud nebyla přijata předpokládaná restituční úprava (viz zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07), nezakládá však žádnou konkrétní povinnost státu ohledně rozsahu, obsahu, způsobu či procesních podmínek realizace tohoto majetkového vypořádání; legitimní očekávání církví a náboženských společností bylo tedy naplněno přijetím zákona č. 428/2012 Sb. (viz též odvolacím soudem citovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva). Z toho odvolací soud dovodil, že právní posouzení nároku uplatněného žalobkyní je založeno pouze na výkladu podústavního práva a že tedy jde o individuální aplikaci rozhodnutí moci zákonodárné o obsahu, rozsahu a způsobu zmírnění některých majetkových křivd, že právně politická vůle moci zákonodárné nesměřuje k odstranění všech majetkových křivd, nýbrž pouze k jejich zmírnění, a to navíc nikoli veškerých křivd, přičemž poukázal i na to, že na rozdíl od ostatních restitučních předpisů je zmírnění majetkových křivd podle zákona č. 428/2012 Sb. realizováno jednak vydáním konkrétních odňatých věcí oprávněným osobám a dále formou paušální finanční náhrady vyplácené státem, jejímž účelem je též náhrada za některé nevydávané věci. Dále odvolací soud poukázal na to, že zákonodárce v tomto zákoně při stanovení rozsahu restitučně vydávaného majetku zcela zřetelně rozlišil mezi vydávaným majetkem státu, který je ve správě Pozemkového fondu ČR (nyní Státního pozemkového úřadu) či Lesů České republiky, s. p. (§6 zákona), oproti majetku, ke kterému svědčí právo hospodaření jiným subjektům, tj. jiným organizačním složkám, příspěvkovým organizacím, státním fondům, státním podnikům a jiným státním organizacím (§7 zákona). Zatímco majetek uvedený v §6 je vydáván při splnění obecných restitučních podmínek, tedy bez bližšího zkoumání jeho účelového určení, jiný státní majetek je vydáván pouze jako výjimka z pravidla a v omezeném rozsahu při splnění dalších zákonem stanovených podmínek spjatých s charakterem konkrétního požadovaného majetku, neboť majetek státu, s nímž hospodaří ostatní povinné osoby, je zpravidla účelově vázán s plněním úkolů těchto subjektů a zásadně slouží jako nástroj pro realizaci veřejného zájmu ze strany státu, takže se výslovně předpokládá vydávání pouze omezeného okruhu majetku. Funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. tedy může vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi jejich hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz. Z ekonomického hlediska se souvztažnost bude projevovat zpravidla tím, že jedna nemovitost je předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, přičemž oddělením jedné věci od druhé je jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost vydávaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota dotčených pozemků, neboť by se jednalo o právní (vlastnickou) souvislost, přičemž tímto výkladem by byl popřen rozdíl mezi ustanoveními §6 a §7 zákona č. 428/2012 Sb. Funkční souvislost není obdobně dána tím, že vlastník dotčených pozemků používá či používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu, neboť by se jednalo o souvislost spotřební. Územní blízkost či sousední poloha těchto nemovitostí nezakládá sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou být hospodářsky zhodnocovány rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, a stejně tak sama skutečnost, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí, je otázkou pouze evidenční.
Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že při svém rozhodnutí zcela pominul rozdíl mezi ustanoveními §6 a §7 zákona č. 428/2012 Sb. a že řízení zatížil vadou, spočívající v tom, že účastníky nepoučil o koncentraci řízení podle §250d odst. 1 o. s. ř. a o neúplné apelaci podle §119a odst. 1 o. s. ř., v důsledku čehož nebylo odvolací řízení omezeno limity neúplné apelace [§213 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a bylo přípustné zjišťování skutkového stavu ve vztahu k rozhodným skutečnostem vyplývajícím z §7 zákona č. 428/2012 Sb.; v tomto směru proto odvolací soud žalobkyni při jednání poučil podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a vyzval ji k doplnění tvrzení o splnění podmínek pro vydání předmětného pozemku a k navržení důkazů k prokázání doplněných tvrzení. Dospěl k závěru, že neobstojí tvrzení žalobkyně, že předmětný pozemek funkčně souvisel a souvisí s pozemky parc. č. 1638/2, 1638/3 a 1646/5 v k. ú. Tábor, neboť neshledal správným její názor, že funkční souvislost pozemků vyplývá z toho, že původně všechny tyto pozemky tvořily pozemkovou parcelu PK č. 1055, a zčásti parcelu PK č. 1054/1. Způsob geodetické parcelace zemského povrchu je totiž pouze otázkou evidenční, nevyplývá však z něho, že určité pozemky jako vymezené části zemského povrchu spolu funkčně souvisí ve smyslu vzájemné interakce (synergie) při jejich společném využití. Označené pozemky jsou a v minulosti byly vzhledem ke své hospodářské povaze a poloze samostatně využitelné bez znatelného synergického efektu jejich společného využití s předmětným pozemkem a bylo možno na nich zcela samostatně hospodařit, a to již proto, že se jedná o pozemky, které přímo nesousedí s předmětným pozemkem. Především však vzhledem k současnému umístění předmětného pozemku uprostřed silničního přivaděče je při jeho vydání prakticky vyloučeno dosažení účelu předpokládaného zákonem č. 428/2012 Sb., a to znovuobnovení „funkčního celku“ s ostatními nemovitostmi vydávanými žalobkyni. Rovněž není významné, že tyto pozemky původně patřily jedné církevní právnické osobě a výnosy z nich sloužily témuž účelu, neboť se jedná o souvislost vlastnickou a spotřební, nikoliv funkční. Odvolací soud dodal, že v dané věci shledal ilustrační příklad patrného rozdílu v režimu vydávání pozemků podle §6 a podle §7 tohoto zákona, kdy předmětný pozemek nacházející se výlučně uprostřed silničního přivaděče je zcela přirozeně (z povahy věci) ve správě povinné osoby [§4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb.], jež vykonává veřejný zájem na úseku správy pozemních komunikací, tedy nikoli ve správě Pozemkového fondu ČR (nyní Státního pozemkového úřadu) či státního podniku Lesy České republiky, a zřetelně se tak jedná o typ pozemku, k jehož restitučnímu vydávání zákonodárce nesměřoval.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním směřujícím proti jeho výrokům I. a II., jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, přičemž formulovala tyto otázky: 1) „Má restituční řízení ústavněprávní rozměr? Je legitimní očekávání oprávněné osoby ve vrácení majetku v souladu s přijatými restitučními předpisy chráněno čl. 11 LZPS a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Evropské úmluvě?, 2) Je možno vykládat jednotlivé instituty ZMVC v neprospěch oprávněné osoby z toho důvodu, že se v §1 ZMVC uvádí, že upravuje zmírnění některých majetkových křivd, a z důvodu vyplácení paušální finanční náhrady církevním právnickým osobám dle ustanovení §15 ZMVC?, 3) Je možno funkční souvislost ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) ZMVC vykládat jako takovou souvztažnost nemovitých věcí, kdy využití jedné věci bez druhé je ztížené nebo nemožné?, 4) Je nutno dovozovat existenci funkční souvislosti jen v současnosti, anebo ji dle §7 odst. 1 písm. a) ZMVC lze dovozovat i podle stavu v minulosti?, a 5) Je možno dovodit, že spolu dvě nemovité věci v minulosti funkčně nesouvisely, když v minulosti tvořily nemovitou věc jedinou?“.
K první otázce dovolatelka namítá, že právní názory odvolacího soudu, podle nichž posuzovaná věc nemá ústavněprávní rozměr, a že její právní posouzení je založeno na výkladu podústavního práva, jsou rozporné s nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (body 94. a 175), z nějž podle ní vyplývá, že „předmětné řízení ústavněprávní rozměr má“, neboť žalobkyni jednak svědčí legitimní očekávání vydání majetku podle zákona č. 428/2012 Sb., které je předmětem ochrany podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a dále spočívá v zamýšlené odluce církve od státu, tedy realizaci náboženské svobody chráněné čl. 16 Listiny. V případech možného různého výkladu restitučního předpisu je pak nutno jej vykládat in favore restitucionis.
Ke druhé otázce dovolatelka uvedla, že nepovažuje za správný názor odvolacího soudu, že vůle moci zákonodárné nesměřovala k odstranění všech majetkových křivd spáchaných církvím a náboženským společnostem v rozhodném období, a že není nutno odčinit všechny křivdy, jejichž odčinění je na základě zákona č. 428/2012 Sb. možné, a naopak má s poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, za to, že z preambule a z §1 tohoto zákona plyne, že zákonodárce měl na mysli zmírnit a odčinit alespoň některé způsobené křivdy, a to v co možná nejširším rozsahu. Označil-li odvolací soud jako druhé interpretační východisko zákona skutečnost, že církevní právnické osoby obdržely od státu paušální finanční náhradu, pak dovolatelka poukazuje na to, že jeho účelem bylo jednak vytvoření majetkové podstaty církevních osob pro futuro, a dále poskytnutí náhrady za původní majetek církví, který nelze vydat pro rozpor s §8 zákona, případně z důvodu, že k převodu nebo k přechodu takového majetku ze státu na třetí osoby došlo již před rokem 1991 (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13). Pokud se jedná o náhradu za majetek, který se nevydává, pak okolnost vyplacení náhrady je zcela bez významu při posuzování, zda určitý majetek oprávněné osobě má být vydán či nikoli, a je proto nepřípustné, aby jedním z důvodu nevydání nemovitosti byla skutečnost, že církev obdržela od státu paušální náhradu, resp. aby soud k okolnosti vyplacení náhrady jakkoli přihlížel. Existence vyplacení paušální finanční náhrady podle §15 zákona se nemůže stát důvodem pro nevydání majetku, který by oprávněné osobě jinak být vydán mohl.
Ke třetí otázce dovolatelka namítá, že závěry odvolacího soudu nepovažuje za správné jednak proto, že vzájemný funkční vztah nemovitých věcí, kdy jednu bez druhé nelze užívat vůbec nebo jen s nepoměrnými obtížemi, je obsažen v §8 odst. 1 písm. a) zákona, že formulace tohoto výlukového ustanovení odpovídá doslova §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, k němuž se Ústavní soud vyjádřil např. v nálezu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, z něhož plyne, že je třeba odlišovat nezbytnou nutnost a funkční souvislost, jelikož obě mají jiný obsah i jinou intenzitu, a že intenzita funkčního vztahu mezi nemovitostmi je u nezbytné nutnosti vyšší než u funkční souvislosti, přičemž i jazykový výklad obou těchto pojmů vede k závěru, že nezbytná nutnost odpovídá takovému vztahu nemovitostí, kdy jedna je pro užívání druhé nezbytně nutná, tedy ji bez druhé nelze užívat, zatímco funkční souvislost je dána již pouhou souvislostí ve způsobu jejich užívání, resp. jejich funkci. Z toho dovolatelka dovozuje, že omezování rozsahu věcí, které se v restituci vydávají, jen na ty, které jsou pro užívání jiné věci z majetku oprávněné osoby nezbytně nutné, je nepřípustným omezením majetkových nároků oprávněných osob a v rozporu se zákonem.
Pokud jde o čtvrtou a pátou otázku, pak dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že funkční souvislost neplyne z toho, že „všechny tyto pozemky tvořily jedinou pozemkovou parcelu, neboť způsob parcelace zemského povrchu je pouze otázkou evidenční, a nevyplývá z něj, že spolu pozemky funkčně souvisí, což považuje za nepřípustný právní formalismus“, a dále mu vytýká, že při posuzování funkční souvislosti se omezil jen na stávající způsob užívání předmětných nemovitostí a že pominul stav platný v minulosti, což je v rozporu se zákonem. Uvedla, že si je vědoma ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž je vedení katastru nemovitostí toliko administrativní evidencí, která nemá vliv na věcná práva ani na vymezení pozemků jako částí zemského povrchu. Pokud však z provedených důkazů nevyplývá, že by jedna pozemková parcela byla využívána různými způsoby, pak je podle dovolatelky nutno vycházet z fikce, že je pozemek jako celek užíván způsobem uvedeným v pozemkové knize. V této souvislosti poukázala na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž je třeba psané právo vykládat tak, aby plnilo svoji funkci, spočívající v rozumném a spravedlivém vyřešení problému, aby obstálo měřítky tzv. zdravého rozumu a podle fundovaných představ o spravedlnosti panujících v dané společnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 3101/13). Je proto nepřípustné po dovolatelce požadovat, aby prokazovala, že jednotlivé části jedné pozemkové parcely tvořící její historický majetek spolu v minulosti funkčně souvisely, neboť tato skutečnost vyplývá již z toho, že se jedná o pozemek jediný, celistvý. Pokud tedy v řízení prokázala, že požadovaný pozemek katastru nemovitostí společně s jinými pozemky katastru nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně v minulosti tvořily jediný pozemek pozemkového katastru, pak je zřejmé, že funkční souvislost daného pozemku pozemkového katastru byla dostatečně prokázána.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastník se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení - žalobkyní) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. pak stanoví, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Podle §9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb. rozhodl-li pozemkový úřad podle tohoto zákona, může být věc projednána v řízení podle části páté občanského soudního řádu. K řízení je v prvním stupni příslušný krajský soud.
Podle §244 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014, rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.
Je-li činností soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu nové projednání téže věci soukromoprávní povahy, která (již) byla předmětem řízení před správním orgánem, vyplývá z toho mimo jiné, že soud se v tomto řízení věcí (z pohledu hmotného práva) zabývá v takovém rozsahu, v němž k tomu byl oprávněn (a povinen) správní orgán; soud proto bere v úvahu ta hmotněprávní kritéria, která měl a mohl vzít v úvahu také správní orgán (k tomu srov. např. právní závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3022/2006, a ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3546/2010).
Zákon č. 428/2012 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb., stanoví v §1, že upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.
Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, jak bylo zjištěno již ve správním řízení, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., že účastník je osobou povinnou podle §4 písm. d) tohoto zákona, že předmětný pozemek byl žalobkyni odňat způsobem uvedeným v §5 písm. a) zákona, že je zemědělskou nemovitostí podle §2 písm. b) a že žalobkyně podala u účastníka řádně a včas výzvu k vydání (mimo jiné) předmětného pozemku.
Ustanovení §7 tohoto zákona stanoví v odstavci 1, že povinná osoba podle §4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, pokud a) funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona, nebo b) oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních.
V posuzované věci bylo mimo jiné zjištěno, že předmětný pozemek parc. č. 1638/1, ostatní plocha, o výměře 8300 m 2 v katastrálním území Tábor, jehož vydání se žalobkyně domáhá, tvořil původně spolu s pozemky parc. č. 1638/2, 1638/3 a 1646/5 především pozemkovou parcelu podle PK č. 1055, roli, a zčásti parcelu č. 1054/1, což vyplývá (jak uvedl již pozemkový úřad ve svém rozhodnutí) z porovnání parcel dřívější pozemkové evidence s parcelami katastru nemovitostí, a že právní předchůdce žalobkyně byl mimo jiné vlastníkem pozemkové parcely PK č. 1055, role, a pozemkové parcely PK č. 1054/1, pastviny (viz fotokopie knihovní vložky č. 887 pro katastrální území T.).
Taktéž žalobkyně v podání, doručeném odvolacímu soudu dne 23. 12. 2016, mimo jiné uvedla, že všechny pozemky společně tvořily především pozemkovou parcelu PK č. 1055, která sloužila jako role, a zčásti pak rovněž tvořily pozemkovou parcelu PK č. 1054/1 v bývalé rokli, tvořící občasný přítok rybníka Jordán, jež byla využívána jako pastvina.
Poukazuje-li dovolatelka v souvislosti s třetí otázkou na §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. s tím, že jeho dikce je totožná s §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, k němuž se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, jde o argument zcela nepřípadný, neboť obě tato ustanovení stanoví výluky z vydávání pozemků oprávněným osobám v případech, kdy pozemek byl v mezidobí zastavěn. Námitky dovolatelky uplatněné k této otázce proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť s ní vůbec nesouvisí; ostatně odvolací soud se jimi nezabýval a zabývat ani nemusel, když §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. na předmětný pozemek, jehož vydání se žalobkyně domáhá, nedopadá.
V pořadí pátá dovolatelkou formulovaná otázka, zda „je možno dovodit, že spolu dvě nemovité věci v minulosti funkčně nesouvisely, když v minulosti tvořily nemovitou věc jedinou“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž dovolací soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Je tomu tak již proto, že odvolací soud při svém rozhodnutí, jak z jeho odůvodnění vyplývá, vycházel ze skutkového zjištění učiněného již pozemkovým úřadem, že předmětný pozemek parc. č. 1638/1, jehož vydání se žalobkyně domáhá, tvořil původně spolu s pozemky parc. č. 1638/2, 1638/3 a 1646/5 jednak pozemkovou parcelu podle PK č. 1055, roli, a zčásti rovněž pozemkovou parcelu PK č. 1054/1, pastvinu, a nikoliv pozemek jediný , jak dovolatelka (i oproti tomu, co uvedla v podání, doručeném odvolacímu soudu dne 23. 12. 2016) v dovolání namítá.
Dovolatelka tak ve své argumentaci k této otázce pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od l. 1. 2013, jakož i ve znění účinném od 1. 1. 2014, nelze v žádném ohledu zpochybnit. Dovolací přezkum je podle §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky či kritika hodnocení důkazů nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolání tedy ohledně takto formulované otázky postrádá vymezení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř., neboť argumentace, s níž dovolatelka napadá právní závěry odvolacího soudu prostřednictvím předestření vlastní verze skutkových okolností, dovolací důvod nesprávného právního posouzení naplnit nemůže.
Je nutné rovněž zdůraznit, že další důvody, na nichž je založen závěr odvolacího soudu o nenaplnění předpokladu funkční souvislosti [§7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.] předmětného pozemku s pozemky parc. č. 1638/2, 1638/3 a 1646/5 v minulosti ani v současnosti, žalobkyně v dovolání nikterak nezpochybnila a dovolací soud je proto nemohl přezkoumat.
Za daných okolností je bezpředmětné zabývat se dalšími dovolatelkou nastíněnými otázkami formulovanými pod body 1), 2) a 4), neboť není-li dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné k řešení stěžejní otázky funkční souvislosti předmětného pozemku s pozemky parc. č. 1638/2, 1638/3 a 1646/5 v kat. území T., bylo by zodpovězení těchto otázek (v souladu s požadavky dovolatelky, i kdyby byly Nejvyšším soudem dosud neřešené) jen akademické a nebylo by způsobilé přinést pro dovolatelku příznivější rozhodnutí ve sporu. Ani tyto otázky proto nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit [obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, v němž vysvětlil, že dovolací přezkum je vyhrazen pro posouzení právních otázek, na nichž spočívá dovoláním napadené rozhodnutí (k tomu srov. dikci ustanovení §237 o. s. ř.); nejde tedy o otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele), je způsobilé přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve sporu].
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výroku II., jímž změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 12.046,- Kč k rukám JUDr. Matouše Jíry tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. I kdyby výše těchto nákladů, které jí odvolací soud tímto výrokem odepřel, přesahovala částku 50.000,- Kč, ve vztahu k němu neobsahuje dovolání vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Tento nedostatek obligatorní náležitosti dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení v tomto rozsahu, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu nemá právo, a účastníkovi v tomto řízení (podle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu
předsedkyně senátu