ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2269.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2269/2017-451
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně B. P. , se sídlem v Plzni, Klatovská třída 1460/83, proti žalovaným 1. P. K. a 2. P. K. , zastoupeným Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, o zaplacení 102.700 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 171/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2016, č. j. 68 Co 66/2016-409, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 23. 10. 2015, č. j. 34 C 171/2011-379, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 102.700 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) i státu (výrok III.). Posuzuje věc po předchozím kasačním rozhodnutí odvolacího soudu, vyšel ze zjištění, dle nichž žalovaní uzavřeli se žalobkyní smlouvu o dílo ve smyslu §631 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), od níž žalobkyně oprávněně odstoupila pro prodlení žalovaných s úhradou faktur za provedené práce spočívající v dokončení jednotlivých uzlových bodů. Podle §457 obč. zák. tak žalobkyni v důsledku investic do cizí nemovitosti vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výši soud prvního stupně vyčíslil pomocí znaleckého posudku. Jelikož žalovaní žalobkyni dílem cenu zaplatili, vyhověl žalobě v rozsahu rozdílu daných částek, jenž činil 102.700 Kč.
K odvolání žalovaných přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 11. 4. 2016, č. j. 68 Co 66/2016-409, ve výrocích I. a III. potvrdil, ve výroku II. změnil co do výše náhrady nákladů řízení, jinak je i v této části potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud připomněl, že předmětem řízení byla úhrada dílčích faktur vystavených žalobkyní po realizaci parciálních stavebních prací. Z provedených důkazů zjistil, že vyúčtované práce (uzlové body) byly dokončeny, přičemž považoval za nerozhodné, byly-li zhotovené části díla zcela bez vad či jiných nedostatků, neboť tyto skutečnosti by byly relevantní v řízení zabývajícím se odpovědností zhotovitele za vady, kdežto otázkou, na níž spočívá nynější spor, byla splatnost vystavených faktur. Dostali-li se žalovaní do prodlení s jejich úhradou, nesplnili povinnosti vyplývající pro ně ze smlouvy, od níž tak žalobkyně oprávněně odstoupila. Z důvodu restituční povinnosti účastníků kontraktu proto žalobkyni svědčí právo na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího jí provedenému zhodnocení nemovitosti. Z obdobných příčin jako soud prvního stupně pak shledal žalobu ve shora uvedené částce opodstatněnou, pročež městský soud napadené rozhodnutí potvrdil.
Jmenované rozhodnutí napadli žalovaní společným dovoláním, považujíce je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené judikatury soudu dovolacího. Městskému soudu vytýkají nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, jež rezignovalo na jakoukoliv reakci k námitkám obsaženým v odvolání, přičemž odkazují na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu. Postrádajíce jeho řádné odůvodnění ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř., namítají zásah do svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Neztotožňují se s názorem odvolacího soudu, dle něhož není rozhodné, zda měly dokončené uzlové body vady či nikoliv, přičemž i tento závěr mají za neobjasněný, a tedy nezrevidovatelný. Za nesprávnou pokládají též absenci právního posouzení z pohledu ustanovení o spotřebitelských smlouvách, neboť i v případě, dohodly-li by se strany na úhradě ceny rovněž vadného díla, bylo by dané ujednání v rozporu s §55 odst. 1 a 3 obč. zák., a tudíž neplatné. Pro vylíčené navrhují dovolacímu soudu napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem za přípustné ve smyslu citovaného ustanovení pokládat nelze.
Dovolatelé předně považují napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, v čemž spatřují zásah do jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. K otázce přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí a náležitostí jejich odůvodnění se dovolací soud vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí (mj. i v dovolateli citovaném rozsudku ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013), v nichž zdůraznil, že nepostradatelnou součástí rozhodnutí je jeho řádné a přesvědčivé odůvodnění ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. (viz podrobněji např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, či ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015), přičemž je krom jiného nezbytné, aby soud vyložil právně aplikační úvahy vedoucí jej k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu (k tomu srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 500/2007, či ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). V projednávané věci však nelze přisvědčit dovolatelům namítajícím pochybení odvolacího soudu v naznačeném směru, neboť z jeho odůvodnění jsou zřetelně seznatelné důvody, pro něž přistoupil ke svému rozhodnutí, a ani jinak se výše citované judikatuře Nejvyššího soudu nepříčí. Zcela srozumitelně totiž ozřejmuje, ze kterých zjištění opírajících se především o konkrétní ujednání obsažená ve smlouvě o dílo, jejichž smyslem bylo průběžné zajištění finančních prostředků pro žalobkyni již při provádění díla, dovodil právo žalobkyně odstoupit od smlouvy kvůli nesplnění povinnosti žalovaných uhradit cenu za dokončené práce. Naznačují-li pak nesouhlas se závěry o dokončení jednotlivých uzlových bodů a zvoleném způsobu jejich realizace, brojí toliko proti skutkovým zjištěním, popřípadě proti hodnocení provedených důkazů (zejména ve vztahu ke svědecké výpovědi), jež ovšem v dovolacím řízení přezkoumávat nelze, pročež ani argumenty orientované tímto směrem nemohou přípustnost dovolání založit (srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1247/2017, jakož i další v něm citovaná rozhodnutí, či usnesení téhož soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4093/2013). Úvahu odvolacího soudu, v rámci níž shledal žalobkyni oprávněnou domáhat se vydání bezdůvodného obohacení, jehož se žalovaným dostalo prostřednictvím jí realizovaného zhodnocení jejich nemovitosti, tak lze považovat za zřetelně objasněnou. Poukazují-li pak dovolatelé na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 48/2002, či ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4046/2009, nutno upozornit na odlišnost tam projednávaných sporů především ve skutečnosti, že v nynější věci byla porušena smluvní povinnost objednatele zaplatit cenu dílčích plnění prozatím nekompletně provedeného díla, kdežto v odkazovaných případech se jedná o situace, v nichž nebyl zvláštní způsob úhrady ceny sjednán, a právo na její zaplacení tak vznikalo až řádným provedením díla a jeho převzetím objednatelem.
Dovolatelům není možné přitakat ani stran nesprávného posouzení platnosti příslušných smluvních ujednání týkajících se způsobu úhrady smluvní ceny, jež mají za kolidující s normami na ochranu spotřebitele, jakožto typově slabší strany kontraktu, a v čemž spatřují odklon od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V nastíněném směru se jeví příhodným upozornit, že k posouzení, zda účelem právní normy je ochrana spotřebitele, a odlišné ujednání je tudíž zakázanou odchylkou v jeho neprospěch ve smyslu §55 odst. 1 obč. zák., nelze přistupovat ad hoc, individuálně v každém jednotlivém případě, podle důsledků takového ujednání na právní postavení konkrétního spotřebitele v dané situaci (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1983/2014), nýbrž je zapotřebí řečené zhodnotit z poněkud univerzálnější perspektivy. Je třeba mít na paměti, že základním prospěchem spotřebitele je plnění ze smlouvy, k jejímuž uzavření by bez odchýlení nemuselo dojít (srov. též v literatuře Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 530). Umožňují-li pak příslušná ustanovení regulující smlouvu o dílo účastníkům sjednat si úhradu také jednotlivých částí díla, například ve formě záloh (srov. §634 odst. 2 obč. zák.), a zákonem není vyloučeno, aby si strany ujednaly, že povinnost zaplacení kupní ceny vzniká objednateli v okamžiku i předcházejícím provedení díla (viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 171/2006, či ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4100/2016), nelze dotčená smluvní ujednání, dle nichž byli žalovaní povinni žalobkyni uhradit vyfakturované dílčí částky vždy po dokončení jednotlivých uzlových bodů, přičemž nebyly rozhodné eventuální drobné vady či nedodělky, jež nezpůsobují omezení v užívání zhotoveného díla, a v případě prodlení objednatelů s úhradou ceny dle smlouvy měla žalobkyně právo od ní odstoupit (srovnej čl. IV. bod 3, čl. VI. bod 3 a čl. VIII. bod 3 smlouvy o dílo), považovat za odchýlení se od zákona v neprospěch žalovaných jako spotřebitelů či za zhoršující jejich postavení, a tedy neplatná, jak namítají dovolatelé. Uvedený výklad přitom nevylučuje, jak ostatně podotýká i odvolací soud, práva objednatelů, jež mohou vůči zhotoviteli uplatnit v případě vadného provedení díla (kupř. práva z odpovědnosti za vady, či možnost nepřevzít dílo ve smyslu §650 obč. zák.). Ani otázku platnosti smluvních ujednání tak odvolací soud neposoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a proto nastíněné argumenty nejsou s to přípustnost dovolání založit.
Porušili-li tedy žalovaní svou smluvní povinnost, náleželo žalobkyni oprávnění od předmětné smlouvy odstoupit (viz ujednání ve smlouvě o dílo ve spojení s §48 odst. 1 a 2 obč. zák.), pročež nelze ničeho vytknout právnímu posouzení odvolacího soudu (jež ostatně jako takové nebylo dovolací argumentací zpochybňováno), který žalované zavázal k vydání jim v důsledku restituční povinnosti účastníků odklizené smlouvy vzniklého bezdůvodného obohacení (§457 obč. zák.).
Z předeslaných důvodů Nejvyšší soud v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. přistoupil k odmítnutí projednávaného dovolání obou žalovaných pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by na ni měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 11. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu