ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.4093.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 4093/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně ASPET-INVEST s. r. o. , se sídlem v Ostravě – Porubě, J. Šoupala 1597/3, IČO: 26860848. zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Sadová 1585/7, proti žalovanému Dr. Med. J. Z., zastoupenému JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Preslova 9, o 256.666,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 411/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. června 2013, č. j. 56 Co 192/2010-341, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 11 664,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Milana Skalníka.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2010, č. j. 84 C 411/2008-148, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 19. srpna 2010, č. j. 84 C 411/2008-195, ve výroku I. zastavil řízení co do zaplacení 145.833,40 Kč s příslušenstvím a ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 256.666,60 Kč s příslušenstvím. Ve výroku III. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. června 2013, č. j. 56 Co 192/2010-341, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. změnil tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 256.666,60 Kč spolu s úroky z prodlení, zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud rozhodoval ve věci poté, co bylo jeho původní rozsudek ve věci ze dne 9. července 2010, č. j. 56 Co 192/2010-188, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2012, č. j. 22 Cdo 125/2011-214.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Důvodem přípustnosti je podle jejího názoru skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatnila přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval §213 odst. 1 o. s. ř. V řízení prokázala, že na likvidaci skládky, která se nacházela na nemovitostech ve spoluvlastnictví účastníků, vynaložila částku ve výši 690.000,- Kč. Aniž by byla otázka účelnosti nákladů v řízení před soudem prvního stupně řešena a prokazována, odvolací soud nepovažoval tuto částku za účelnou a přistoupil k zadání znaleckého posudku, na základě kterého rozhodl. Znalec, který byl předvolán k jednání, navíc nebyl schopen odpovědět na otázky zástupce dovolatelky při jednání. Znalecký posudek je chybný, neboť znalec mimo jiné opomenul náklady na ošetření a sanaci pozemku, náklady na ochranné oděvy, práci a materiál. Odvolací soud podle jejího názoru nezohlednil množství odpadu na skládce, ačkoliv to bylo v řízení prokázáno, dále skutečnost, že skládka se nacházela nejen na pozemcích, ale i uvnitř budovy ve spoluvlastnictví účastníků. Tímto postupem odvolacího soudu byla porušena podle názoru dovolatelky zásada dvojinstančnosti řízení a právo na spravedlivý proces. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně neprovedl potřebné důkazy ve vztahu k účelnosti vynaložených nákladů na odstranění skládky, měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Odkázala přitom na ustálenou judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k tvrzení vzniku nároku žalobkyně na náhradu odpovídající části nákladů za likvidaci skládky mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. června 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání pro řešení otázky hmotného či procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, předpokládá vymezení konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by vyplývalo odlišné právní posouzení dané právní otázky.
Žalobkyně v dovolání namítá, že nesprávný výklad otázky procesního práva spočívá v aplikaci ustanovení §213 občanského soudního řádu, která je podle přesvědčení dovolatelky v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (kterou v dovolání cituje). V důsledku tohoto nesprávného procesního postupu došlo k porušení „zásady dvouinstančnosti“ soudního řízení.
V předmětné věci již rozhodoval dovolací soud rozsudkem ze dne 25. září 2012, č. j. 22 Cdo 125/2011-124, jímž předchozí měnící zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zavázal odvolací soud závazným právním názorem potud, že žalobkyně, která jako podílová spoluvlastnice vynaložila náklady na odstranění tzv. černé skládky, má nárok vůči žalovanému požadovat část těchto nákladů odpovídající velikosti spoluvlastnického podílu žalovaného, nicméně toliko část účelně vynaložených nákladů.
Přísudečné rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě ohledně částky 256 666,60 Kč vyhověno, vycházelo ze zjištění, jaká částka byla žalobkyni vynaložena na likvidaci černé skládky nominálně vynaložena. Odvolací soud naproti tomu vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu a zabýval se posouzením odůvodněnosti vynaložených nákladů. Za tímto účelem zčásti zopakoval listinné důkazy provedené soudem prvního stupně a doplnil dokazování znaleckým posudkem, jenž vzal za základ při úvaze o účelnosti vynaložených nákladů na likvidaci černé skládky.
V poměrech konkrétního případu pak žalobkyně tomuto postupu odvolacího soudu vytýká, že pokud považoval za rozhodné znalecké dokazování k posouzení výše účelně vynaložených nákladů, nebyl o tento důkaz oprávněn dokazování sám doplnit, ale měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Postup zvolený odvolacím soudem je v rozporu s ustanovením §213 o. s. ř. a představuje porušení zásady „dvojinstančnosti“ občanského soudního řízení.
Procesní postup odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Podle §213 odst. 1 – 4 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
Ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 2 o. s. ř. zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
I v případě, kdy by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není tak odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost posoudit, zda takto postupovat bude či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Tyto závěry jsou v judikatuře dovolacího soudu přijímány již zcela konstantně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 3323/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013, uveřejněné na internetových stránkách – www.nsoud.cz ). Ostatně samotné ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. považuje judikatura dovolacího soudu za právní normu s relativně neurčitou hypotézou, a bude tak záležet především na úvaze odvolacího soudu, shledá-li dokazování před soudem prvního stupně za nedostatečné a jeho potřebné doplnění za rozsáhlé (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. března 2012, sp. zn. 33 Cdo 1453/2010, uveřejněné na internetových stránkách – www.nsoud.cz ).
Jestliže tedy odvolací soud postupoval ve shodě s ustanovením §213 odst. 4 o. s. ř., nemůže jeho postup zakládat porušení zásady dvojinstančnosti, které se dovolává dovolatelka.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, uveřejněném na www.nsoud.cz , vysvětlil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na „zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení“, jestliže mu ustanovení §213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže taková povinnost vyplývá z postupu podle §220 odst. 3 o. s. ř. nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě dovolatelky) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).“ V rozsudku ze dne 12. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011 ( www.nsoud.cz ) Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že „dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí minimalizovat možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi "pořadí" při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně. Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s §220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., v němž se projevuje apelační systém, který v odvolacím řízení dává přednost změně rozhodnutí soudu prvního stupně před jeho zrušením.“
Závěr o tom, že občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové, respektuje i judikatura Ústavního soudu České republiky (např. právní názor uveden například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. června 2001, sp. zn. IV ÚS 101/01, uveřejněném na internetových stránkách – nalus.usoud.cz).
V usnesení ze dne 18. září 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013 ( www.nsoud.cz ), pak Nejvyšší soud souhrnně vyložil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný pod č. 128 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07). Navíc ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. (týkající se možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem není tedy postup, kdy odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, z 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, a z 20. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 84/2013).“
Procesnímu postupu odvolacího soudu a jím zaujatému výkladu §213 odst. 1, 4 o. s. ř. nelze v souzené věci nic vytknout.
Dovolatelka v této souvislosti nepřiléhavě poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 778/2006, 21 Cdo 1901/98, 33 Cdo 1079/99 a 22 Cdo 194/2003, neboť tato rozhodnutí reflektují procesní rámec dokazování odvolacím soudem v občanském soudním řízení tak, jak se podával z úpravy obsažené v §213 občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Uvedenou novelou totiž byl rozšířen a upřesněn rozsah možností dokazování v odvolacím řízení tak, že v §213 se za odstavec 2 vložily nové odstavce 3 a 4, podle nichž "K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. (4) Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování."
Zcela shodné závěry se pak prosadí i ve vztahu k dovolatelkou citovaným rozhodnutím Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 139/98, III. ÚS 257/98, III. ÚS 4/97 a I. ÚS 336/99. Jestliže v této souvislosti dovolatelka ve vazbě na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 139/98 poukazuje na skutečnost, že „změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí…“, pak dovolací soud pro úplnost dodává, že ke změně právního „náhledu“ ze strany odvolacího soudu nedošlo. Odvolací soud byl vázán právním názorem vyjádřeným v rušícím rozhodnutí dovolacího soudu, přičemž mezi účastníky spornou zůstala jenom otázka výše náhrady, která by měla dovolatelce – podle jejího přesvědčení – náležet a k této otázce prováděl odvolací soud procesně korektním způsobem dokazování. Z tohoto pohledu pak postup odvolacího soudu a jeho rozhodnutí nemohlo být pro žalobkyni ani rozhodnutím překvapivým.
Dovolací soud vychází při vymezení překvapivého (nepředvídatelného) rozhodnutí z pojetí zastávaného judikaturou Ústavního soudu České republiky, která ho spatřuje v tom, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).
Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl., pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu –www.nsoud.cz). K uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud aktuálně např. v rozsudku ze dne 23. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012 – www.nsoud.cz; proti tomu rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 5. března 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/2012 – nalus.usoud.cz).
O nepředvídatelné rozhodnutí odvolacího soudu se v daném případě, jak vyplývá z výše uvedeného, v žádném směru nejedná nehledě na skutečnost, že vydání překvapivého rozhodnutí představuje vadu řízení, která sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem není (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, o které se v souzení věci nejedná.
Ostatní dovolatelkou uplatněné námitky nevystihují jediný relevantní dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Naznačuje-li dovolatelka nesouhlas s obsahem znaleckého posudku v podobě nesouhlasu s jednotlivými skutkovými závěry podávajícími se ze znaleckého posudku, nepřípustně tím zpochybňuje skutková zjištění; kritikou skutkových závěrů však přípustnost dovolání založit nelze. Stejný závěr se prosadí i k té části dovolání, kde dovolatelka kritizuje způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem, jenž upřednostnil závěry zjištěné znaleckým dokazováním. V této části se tak vedle výtky nesprávnosti skutkových zjištění může jednat toliko o případnou vadou řízení, prostřednictvím které přípustnost dovolání taktéž založit nelze.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. ledna 2014
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu