ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2823.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2823/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce wimpy s.r.o. , IČO: 256 12 999, se sídlem v Praze 8, Poděbradova 695/5, zastoupeného JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Dejvická 306/9, proti žalovanému T. V. , D., zastoupenému JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 633/49, o zaplacení 999.999,66 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 224 C 84/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2017, č. j. 23 Co 61/2017-150, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2017, č. j. 23 Co 61/2017-150, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 11. listopadu 2016, č. j. 224 C 84/2015-130, Okresní soud v Kladně (dále jen jako „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž bylo žádáno, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 999 999,666 Kč s určeným příslušenstvím (výrok I); současně soud prvního stupně uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 79 763 Kč k rukám „právního zástupce žalovaného“ do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II).
Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce odvoláním.
Po předložení věci s odvoláním odvolacímu soudu žalobce navrhl, aby do řízení vstoupila na jeho místo společnost PP LOGISTIC s. r. o., jíž měl v tomto řízení uplatňovanou pohledávku z bezdůvodného obohacení postoupit dne 13. 2. 2017 uzavřenou smlouvou o postoupení pohledávky, kterou k tomuto návrhu přiložil spolu se souhlasem označené společnosti s jejím vstupem do řízení.
Usnesením ze dne 17. února 2017, č. j. 23 Co 61/2017-150, Krajský soud v Praze podanému návrhu na změnu žalobce v odvolacím řízení vyhověl, vycházeje ze zjištění, že po podání odvolání byla mezi žalobcem a společností PP LOGISTIC s. r. o. uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, jejímž obsahem je právo, o nějž v tomto řízení jde, kdy i nabyvatel práva se svým vstupem do řízení na žalující straně souhlasí, pročež jsou splněny podmínky procesního nástupnictví podle ustanovení §107a občanského soudního řádu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Odvolacímu soudu v něm vytýká, že věc posoudil toliko formalisticky a nikoliv i z toho pohledu, zda žalobcem navrhovaná změna účastenství na jeho straně není zneužitím procesní úpravy ve smyslu §2 občanského soudního řádu. Uzavření smlouvy o postoupení pohledávky považuje žalovaný za účelové, vedené snahou žalovaného poškodit a učinit případnou pohledávku na náhradu nákladů řízení nedobytnou. Vedle časových souvislostí žalovaný poukazuje i na obtížně verifikovatelné poměry obchodní společnosti PP LOGISTIC s. r. o. a její nízký základní kapitál (10 000 Kč), stejně tak jako na okolnost, že postoupení pohledávky mu dosud nebylo oznámeno. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno.
Žalobce ani na jeho místo do řízení nově vstoupivší obchodní společnost se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238a o. s. ř., neboť napadeným usnesením odvolacího soudu bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.).
Po přezkoumání napadeného usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).
Podle ustanovení §2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné pod č. 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2004, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné tamtéž pod č. 46, ročník 2012) je ustálena v závěru, že pro vyhovění návrhu žalobce podle ustanovení §107a odst. 2 o. s. ř. musí být prokázáno naplnění formálních podmínek, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného, že se tato právní skutečnost týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka řízení a že nastala (došlo k ní) po zahájení řízení; současně musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do řízení, má-li nabyvatel práva nastoupit na místo dosavadního žalobce. Ohledně právní skutečnosti uvedené žalobcem pak soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou skutečnost, s níž právní předpisy obecně spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, zda opravdu nastala a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde. Otázkou, zda žalobce je skutečně věřitelem jím (v žalobě) tvrzené pohledávky, zda pohledávka podle jím označené právní skutečnosti přešla (byla převedena) na jiného, popřípadě zda je dlužník (žalovaný) povinen tvrzenou pohledávku uhradit, se soud při tomto rozhodování nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř., ale již posouzení věci samé (opodstatněnosti žaloby na zaplacení pohledávky), k níž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé. [Pro rozhodování o procesním nástupnictví dle §107a o. s. ř. není proto významné ani to, zda postoupení pohledávky postupitel již oznámil dlužníkovi; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1954/2004].
V usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněném pod č. 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud pak také vyložil, že nelze vyloučit, že soud ve výjimečných případech zamítne návrh podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř., přičemž takový postup je namístě například tehdy, je-li možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) obdobný závěr Ústavní soud, jenž zdůraznil v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř. (zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy); k tomu dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012, usnesení ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013, usnesení ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3932/2013, usnesení ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3530/2015, usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2924/2016, nebo usnesení ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, jež jsou spolu s ostatními citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
V posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že formální podmínky pro vyhovění návrhu žalobce na postup podle ustanovení §107a o. s. ř. byly splněny, jelikož žalobce spolu s návrhem na procesní nástupnictví předložil smlouvu o postoupení pohledávky, jež je předmětem řízení, sjednanou dne 13. 2. 2017 mezi žalobcem a společností PP LOGISTIC s.r.o., a je dán i souhlas této společnosti se svým vstupem do řízení. Na tomto základě (a bez slyšení žalovaného) podanému návrhu vyhověl.
I se zřetelem na okolnosti projednávané věci a časovou souvislost podaného návrhu na procesní nástupnictví s předchozím negativním rozhodnutím o žalobě soudem prvního stupně (a jím současně uloženou povinnost žalobci k náhradě nákladů řízení žalovanému v nikoliv zanedbatelné výši) měl se odvolací soud zabývat též tím, zda návrh žalobce podle §107a odst. 1 o. s. ř. není zneužitím práva ve smyslu §2 o. s. ř., tedy zda tu je důvodné podezření, že nový žalobce (společnost PP LOGISTIC s. r. o.) nebude schopen (pro případ neúspěchu ve sporu) splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného, a že dosavadní žalobce činí návrh podle §107a odst. 1 o. s. ř. právě proto, aby se vyhnul případné povinnosti k náhradě nákladů řízení spojené s neúspěchem ve věci. K tomu měl odvolací soud vyhodnotit veškeré relevantní okolnosti, jež vyplývají z obsahu spisu, a žádoucí bylo i seznámit s podaným návrhem také žalovaného a umožnit mu tak se k němu vyjádřit (a tvrdit a doložit případně další skutečnosti o možném zneužití procesní úpravy účelovým postoupením pohledávky; k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3419/2016, ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3241/2016, nebo ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5030/2016).
Omezil-li se odvolacích soud v dané situaci toliko na zkoumání formálních předpokladů pro vyhovění návrhu na procesní nástupnictví podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř., aniž by se zabýval tím, zda podaný návrh není zneužitím práva ve smyslu §2 o. s. ř., je jeho právní posouzení neúplné a tím i nesprávné.
Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky k tomu, aby nápravu zjednal změnou napadeného rozhodnutí (a současně nejsou dány podmínky ani pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro zamítnutí dovolání), nesprávné usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věty druhé, §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu