ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3075.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3075/2017-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. M. , zastoupeného Mgr. Michaelou Vilhelmovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Můstku 383/1, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o 72.250 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 277/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2016, č. j. 11 Co 268/2016-73, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem pro uznání ze dne 4. 4. 2016, č. j. 21 C 277/2011-46, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 5. 4. 2016, č. j. 21 C 277/2011-54, uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci shora zmíněnou částku s ve výroku blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vyhověl tak žalobci domáhajícímu se vydání bezdůvodného obohacení, poněvadž žalovaný ani na výzvu soudu ve smyslu §114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), adekvátně nereagoval. Obvodní soud shledal, že vyjádření žalovaného obsahovalo toliko námitky procesní povahy, konkrétně návrh na přerušení řízení vzhledem k jiným soudním procesům, v nichž je řešena otázka, jež by mohla mít význam pro posouzení nynější věci. Z důvodu nastoupení účinků fikce uznání nároku žalovaným dle §114b odst. 5 o. s. ř. obvodní soud žalobě s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání vyhověl.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 11 Co 268/2016-73, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Kvitoval postup obvodního soudu a zjistil, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro vydání usnesení v intencích §114b odst. 1 o. s. ř. S poukazem na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu věnující se obsahovým náležitostem patřičné reakce účastníka na výzvu soudu dle §114b odst. 1 o. s. ř. pak shledal, že žalovaný neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, v čem spočívá jeho obrana, přičemž z odkazu na obdobná probíhající řízení, jež byla ostatně zmíněna v samotné žalobě, nelze usuzovat na jeho kvalifikované vyjádření. Nedoplnil-li je žalovaný ani dodatečně a netvrdí-li vážný důvod, jenž by mu v tom bránil, považoval odvolací soud napadené rozhodnutí za správné, a jako takové je potvrdil.
Proti zmiňovanému rozhodnutí (výslovně v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.) brojí dovoláním žalovaný, považuje je za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Zdůrazňuje, že poukazem na věcně obdobná (až na žalované období skutkově totožná) řízení de facto odkázal i na skutková tvrzení a důkazní návrhy jím v těchto řízeních přednesené, což lze považovat za kvalifikovanou věcnou obranu. Upozorňuje též, že k jeho návrhu došlo skutečně k přerušení aktuálního řízení do skončení zmiňovaných procesů, čímž byl utvrzen v přesvědčení, že je jeho vyjádření dostačující. Akcentuje též dobu, jež uplynula od učinění předmětné výzvy do dne, kdy obvodní soud přistoupil bez dalšího k vynesení rozsudku pro uznání, spatřuje v líčeném zásah do svého práva na spravedlivý proces. Vzhledem k řečenému navrhuje změnit napadené rozhodnutí tak, že se rozsudek pro uznání nevydává, resp. žádá jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na přípustnost dovolání však usuzovat nelze.
K principiální námitce dovolatele, dle níž vydání rozsudku pro uznání bránila jeho řádná reakce na výzvu soudu ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř., jeví se potřebným vzpomenout ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, na niž bylo poukazováno též ze strany soudů nižších instancí. V jejích intencích fikce uznání nároku (§114b odst. 5 o. s. ř.) nastává, jestliže žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. včas patřičně nereaguje a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bez ohledu na to, zda za řízení uplatnil (mohl uplatnit) námitky jen procesní povahy. Kvalifikovaně se vyjádří, a zabrání tak fikci uznání nároku následované vydáním rozsudku pro uznání, ten, z jehož včasného písemného podání vyplývá, že proti němu uplatňovaný nárok zcela neuznává, a kdo alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Za prohlášení způsobilé předejít následkům předvídaným ustanovením §114b odst. 5 o. s. ř. ovšem nelze považovat prostý nesouhlas s žalobou, jakož ani pouhé procesní námitky (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4013/2016, či v něm citované usnesení téhož soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008, nebo jeho rozsudky ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, a podobně ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1862/2007).
Shora předestřeným judikatorním tezím ani dovolatelem jmenovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1862/2010, akcentujícímu též nezbytnost věcné argumentace zdůvodňující odmítnutí žalovaného vůči němu uplatňovaného nároku, se napadené rozhodnutí nikterak nepříčí. Rovněž nelze ničeho vytknout postupu soudů nižších stupňů, jež vyjádření žalovaného, obsahující toliko upozornění na jiná, byť skutkově obdobná, řízení, považovaly, nehledě na přitakání návrhu na přerušení řízení, za nedostávající instrukcím obsaženým v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2012, č. j. 21 C 277/2011-11, neboť z dotčeného podání nelze vysledovat ani dovolatelem nyní zdůrazňovaný faktický odkaz na jeho nesouhlasná stanoviska k žalobním tvrzením učiněná v rámci odlišných soudních řízení. Nadto i námitku časové prodlevy mezi výzvou soudu dle §114b odst. 1 o. s. ř. a vydáním rozsudku pro uznání způsobené přerušením řízení podle §109 odst. 2 o. s. ř. nutno pokládat za irelevantní. Fikce uznání nároku nastala již marným uplynutím lhůty pro vyjádření žalovaného stanovené v citovaném usnesení, a proto soud prvního stupně korektně, tak jak mu ukládá právní předpis (srov. §153a odst. 3 o. s. ř.), rozhodl rozsudkem pro uznání (blíže k nezvratnosti účinků planého průběhu lhůty srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016). Postup soudu sledující zákonnou úpravu pak nemůže představovat zásah do práva účastníka na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (k tomu viz kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06).
S ohledem na vylíčené je tedy zřejmé, že ze strany odvolacího soudu nedošlo k dovolatelem namítanému odchýlení se od ustálené judikatury dovolacího soudu, přičemž žalovaný ve svém podání ani nenastolil žádnou jinou otázku naplňující kritéria §237 o. s. ř., pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než jeho dovolání v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobci, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 12. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu