ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3159.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3159/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně obce Roblín , IČ 006 40 760, se sídlem v Třebotově, Karlštejnská 4, zastoupené JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 10, Gutova 3297/4, proti žalované RENTAX CZ s.r.o. , IČ 250 20 641, se sídlem v Bohušovicích nad Ohří, Komenského 188, zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, o 305.118 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 181/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2016, č. j. 18 Co 39/2015-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 5 C 181/2014-99, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 305.118 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) i státu (výrok III.) a do částky 594 Kč s příslušenstvím návrh žalobkyně zamítl (výrok IV.). Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaná je uživatelkou dobývacího prostoru R. nacházejícího se na pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Jelikož jí však za jeho užívání ničeho neplatí, přičemž mezi nimi nebyla sjednána nájemní smlouva či jiná dohoda, přisvědčil žádání žalobkyně domáhající se vydání bezdůvodného obohacení, jehož se na její úkor žalované dostává. Za nevýznamné považoval tvrzení žalované, dle něhož v dobývacím prostoru nepodniká, neboť tento je v tzv. stavu zajištění. Výši nároku pak určil na základě znaleckého posudku za dobu od 15. 5. 2011 do 15. 5. 2013 částkou 305.118 Kč.
K odvolání žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 18 Co 39/2015-126, v části výroku I. týkající se blíže specifikovaného příslušenství zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, ve zbylé části výroku I. rozsudek potvrdil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně (výrok II.) i soudem odvolacím (výrok III.), jakož i o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV.). Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, uzavřel, že nedohodla-li se žalovaná se žalobkyní, jakožto majitelkou pozemku v dobývacím prostoru, navzdory své zákonné povinnosti vyplývající z §33 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (dále jen „horní zákon“), a ničeho jí za jeho užívání nehradí, bezdůvodně se na její úkor obohacuje ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), okupací pozemku bez právního důvodu. Nelze přisvědčit obraně žalované, že dobývací prostor nemůže bez své viny užívat, a nedostává se jí proto žádného prospěchu, neboť rozhodným je, že brání žalobkyni v realizaci jejího vlastnického práva. Soudu prvého stupně přitakal rovněž stran výše bezdůvodného obohacení určené na základě znaleckého posudku vycházejícího z v místě a čase obvyklého nájemného u srovnatelných nemovitostí. K parciálnímu zastavení řízení přistoupil odvolací soud jednak z důvodu dílčího zpětvzetí žaloby, dále pak pro nedostatek podmínek řízení ve vztahu k části příslušenství, neboť bylo okresním soudem přiznáno nad rámec žalobního žádání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (dle obsahu toliko proti jeho potvrzující části), pokládajíc je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně. Za ni považovala možnost vzniku bezdůvodného obohacení v situaci, v níž se její majetek užíváním dotčených pozemků „nezvýšil a samozřejmě ani nesnížil“. Nadále zdůrazňovala, že s ohledem na stav dobývacího prostoru, jenž je (bez jejího zavinění) uzavřen pro jakoukoliv činnost, nemůže vykonávat žádnou aktivitu, natož podnikatelskou, pročež nelze hovořit o obohacování na její straně. Poukázala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1408/2004, v němž vyslovené závěry stran vzniku bezdůvodného obohacení byly nalézacími soudy při posuzování dané věci opomenuty. Z uvedených důvodů závěrem navrhla odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku, jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem přípustné není.
Nejvyšší soud již ve své dřívější rozhodovací praxi dospěl k názoru, že neupravuje-li horní zákon institut bezdůvodného obohacení, je v případech obdobných nynějšímu nutné v tomto směru aplikovat ustanovení občanského zákoníku (srovnej krom jiného rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 521/2003). Z ustálené judikatury dovolacího soudu se pak stran samotného bezdůvodného obohacení podává, že příkladem plnění bez právního důvodu, jakožto jedné z jeho skutkových podstat (§451 obč. zák.), může být užívání cizí věci bez smlouvy o nájmu či jiného titulu zmocňujícího osobu odlišnou od vlastníka věc užívat. V popsaném případě vzniká prospěch subjektu, jenž realizuje uživatelská oprávnění, aniž by se jeho majetkový stav zmenšil o prostředky obvykle vynakládané v souvislosti s právním vztahem takové právo zakládajícím, ačkoliv by se tak za běžných okolností stalo. Jelikož však uživatel není v nastíněné situaci schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§458 odst. 1 obč. zák.). Z hlediska posouzení otázky získání bezdůvodného obohacení užíváním cizí věci bez právního důvodu, případně na základě neplatné smlouvy pak není významné, zda a jakým způsobem bylo užívání věci konzumováno nebo zda byla držba věci hospodářsky zhodnocována, jinými slovy, přinesla-li konzumentovi zisk (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 882/2006, jakož i další v něm uvedená rozhodnutí, dále jeho usnesení ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1608/2006, či jeho rozsudek ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013). Analogicky lze v naznačeném aplikovat též závěry judikatury dovolacího soudu řešící problematiku staveb na cizím pozemku, v níž se Nejvyšší soud opětovně přihlásil k názoru, dle něhož nevyplývá-li pro vlastníka pozemku z žádného zákonného ustanovení či smluvního ujednání povinnost strpět bezplatné užívání jeho majetku jiným subjektem, náleží mu za ně odpovídající náhrada, a to bez ohledu na formu realizace vlastnického práva ke stavbě (srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, dále např. jeho usnesení ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1056/2012). Ve světle uvedeného je zde tudíž bez významu způsob a rozsah užívání předmětného pozemku žalovanou, jakož i skutečnost, zda svá práva k dobývacímu prostoru fakticky vykonává, a dosahuje-li tím zisku, neboť povinnost k náhradě má původ v omezení vlastnického práva žalobkyně [jež bez zřetele na (ne)činnost žalované nadále trvá], aniž by jí za to byla poskytována patřičná náhrada. Akcentuje-li dovolatelka, že zmiňovaná omezení ekonomického využití dobývacího prostoru nezavinila, sluší se podotknout, že se jedná o argumentaci primárně skutkové povahy, nepostihující právní otázku, jež by odpovídala některému z kritérií předvídaných §237 o. s. ř. Nadto lze zopakovat, že vznik bezdůvodného obohacení je judikaturou konstantně pojímán jako objektivní stav nastalý při splnění zákonem daných podmínek, jenž není ve své podstatě ovlivněn subjektivními okolnostmi na straně obohaceného či ochuzeného (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4216/2013).
Finančním vyjádřením zmiňovaného prospěchu je peněžitý obnos odpovídající částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu, a to nejčastěji formou nájmu. Jedná se tedy o sumu, již by byl nájemce za standardních okolností povinen platit podle nájemní smlouvy (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000, eventuálně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1185/2014). Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je pak podle okolností věci (zejména při závislosti výše bezdůvodného obohacení na účelu užívání) zapotřebí zkoumat a následně zohlednit konkrétní specifika případu (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2020/2013, a v něm odkazovaná rozhodnutí, či ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014). Vycházely-li tedy v nyní projednávané věci soudy ze znaleckého posudku, jenž krom jiných podkladů přihlédl i k nájemní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a právním předchůdcem současné žalované týkající se téhož pozemku, lze považovat jejich posouzení i v tomto směru za korespondující s citovanou judikaturou dovolacího soudu. Přesná kvantifikace výše majetkového prospěchu žalované skrze určení hladiny nájemného korelující charakteru dotčeného objektu, včetně relevantních omezení dopadajících na způsob jeho využití, je pak opět problémem převážně skutkovým (navíc do značné míry odborným), a tudíž v zásadě nezpůsobilým dovolacího přezkumu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4489/2015).
Nepřípadný je rovněž odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1408/2004, jenž se nezabýval samotnou existencí bezdůvodného obohacení, nýbrž spornou byla toliko jeho výše a hledisko, od něhož je jí třeba odvozovat. Řešen byl tedy odlišný aspekt sporu než v nyní souzené věci. Dovolací soud nadto v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že omezení vlastníka pozemku spočívá právě v užívání jeho nemovitosti, nikoliv vody, jež se na něm nachází a k níž nemá příslušná práva, a konkrétní částku je tak nutné stanovit dle obvyklého nájemného za užívané nemovitosti. I v současném případě byla výše bezdůvodného obohacení stanovena jako odpovídající běžnému nájemnému za užívání pozemku, pročež nelze dovodit, že by se odvolací soud v aktuálním sporu od závěrů citovaného rozhodnutí jakkoliv odchýlil.
Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že žalovanou nastíněná otázka vzniku bezdůvodného obohacení je v judikatuře dovolacího soudu řešena konstantně, přičemž posouzení daného sporu odvolacím soudem se v ní vyřčeným závěrům nikterak nevymyká. Jinou otázku, pro niž by na dovolání mohlo být nahlíženo jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., žalovaná nepředložila, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 1. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu