ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3313.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3313/2017-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) M. B. , P., b) K. B. , P., c) A. B. , P., zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, o nahrazení projevu vůle a uzavření smlouvy o převodu pozemku , vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 43/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2017, č. j. 30 Co 77/2017-494, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, každému rovným dílem, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.623 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Meduny do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním výrok I. v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl jednak změněn výrok III. rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 6. října 2016, č. j. 10 C 43/2016-452, tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům na náhradě nákladů řízení 49.816 Kč, jednak byly výrok III. rozsudku soudu prvního stupně (ve zbylém rozsahu) a (druhý napadený) výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž tento nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobci o bezúplatném převodu v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v k. ú. Ch. k. ú. K. n. L., k. ú. K., k. ú. K., k. ú. M., k. ú. O., k. ú. P. L. u P., k. ú. R., a k. ú. S., potvrzeny.
Přípustnost dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky naplnění podmínek (liknavosti dovolatelky a aktivního přístupu oprávněných osob), za nichž může být nárok oprávněné osoby (§4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění, dále jen „zákon o půdě“) uspokojen mimo veřejnou nabídku (§11a zákona o půdě). Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015. Dovolávaje se rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 101/2003, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, sp. zn. 28 Cdo 2049/2012, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, dovolatelka dále uzavírala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu v otázce určení charakteru odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát a v na ni navazující otázce určení výše restitučního nároku oprávněných osob. Rozporovala závěr soudů nižších stupňů o tom, že oprávněným osobám odňaté (a pro zákonnou překážku nevydané) zemědělské pozemky by měly být oceněny jako pozemky stavební, namítajíc, že tyto pozemky, jež byly zastavěny až po jejich převzetí státem, měly být oceněny jako pozemky zemědělské vzhledem k tomu, že byly jako zemědělské evidovány.
Jako dovolací důvod ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále i jen „o. s. ř.“) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první občanského soudního řádu - o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelkou odkazovaný předpoklad přípustnosti zjevně v posuzované věci není naplněn.
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminuační (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit za přinejmenším liknavý, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobců (žádost žalobců o přecenění jejich restitučního nároku podaná v roce 2013, snaha o účast na veřejných nabídkách žalované) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučních nároků (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem v řízení před soudy nižších stupňů více než pětačtyřicetkrát převyšuje ocenění provedené dovolatelkou; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení (restituční nároky žalobců byly deklarovány již rozhodnutím pozemkového úřadu z roku 2010), které nicméně zcela zjevně nebylo jediným uvažovaným hlediskem, odvolací soud zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, již ostatně cituje sama dovolatelka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, či ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015) dovodil, že v důsledku liknavého (až svévolného či diskriminujícího) postupu dovolatelky nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétního vhodného pozemku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Odvolací soud tudíž shora nastíněnou otázku naplnění podmínek, za kterých může být nárok oprávněné osoby uspokojen mimo rámec postupu podle ust. §11a zákona o půdě, vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího (i Ústavního) soudu, na níž není důvodu cokoliv měnit.
Předestírá-li pak dovolatelka otázku určení charakteru odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát, potažmo na ni navazující otázku určení výše restitučního nároku oprávněných osob, sluší se uvést, že judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v případech skutkově obdobných posuzované věci (tj. v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby) je třeba za (pro zákonnou překážku) nevydané pozemky osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2718/2012, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, či samotnou dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2119/2017, v němž se Nejvyšší soud v jiném sporu týchž účastníků jako v nyní posuzované věci již vyjádřil k otázce ocenění týchž oprávněným osobám odebraných pozemků v k. ú. M.).
Jestliže tedy ze skutkových zjištění soudů obou stupňů jednoznačně vyplynulo, že odňaté pozemky byly již v době přechodu na stát určeny k zastavění územně plánovací dokumentací z let 1971 – 1976, a to nikoliv pouze směrným územním plánem hlavního města Prahy z roku 1976, jak se dovolatelka domnívá, nýbrž zejména podrobným územním plánem pro M.-K. ze dne 18. 3. 1975, a v kupních smlouvách uzavřených s právními předchůdci žalobců sám stát explicitně uvádí, že pozemky jsou vykupovány „pro výstavbu sídliště M./K.…“, pak závěry odvolacího soudu o výši uplatněných restitučních nároků, respektující východisko, dle něhož pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě, je třeba (bez ohledu na postup dovolatelky, jakožto příslušného správního orgánu) ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015), plně korespondují s rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou ani nikterak v rozporu s dovolatelkou odkazovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, a usneseními téhož soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, a ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2049/2012.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobců, kteří podali v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta za každou z jím zastupovaných osob ve výši 2.000 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.323 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu