ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3426.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3426/2017-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce F. Ž. , P., zastoupeného Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou se sídlem v Brandýse nad Labem, Komenského nám. 56, proti žalovaným 1) L. Ž. , P., a 2) L. I. , P., o zaplacení částky 4.500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 260/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2017, č. j. 19 Co 14/2017-92, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 28. 11. 2016, č. j. 9 C 260/2014-85, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků. Uzavřel, že (v pořadí již druhé) žádosti žalobce nelze vyhovět s ohledem na neprůkaznost jím předloženého prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, jakož i na skutečnost, že je vlastníkem několika nemovitých věcí (bytů).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2017, č. j. 19 Co 14/2017-92, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo hodnověrně prokázat majetkové poměry, že jeho tvrzení jsou značně nevěrohodná, neboť si vzájemně odporují, když tvrdí, že jeho měsíční výdaje činí 24.380,- Kč, avšak dosahuje pouze příjmů ve výši 18.000,- Kč až 23.000,- Kč měsíčně. Kromě toho od doby, kdy poprvé žádal o osvobození od soudních poplatků, získal darem dva nové byty a třetí koupil na hypoteční úvěr, přičemž však žádným způsobem nedoplnil, zda mu z nich plynou nějaké příjmy (např. z pronájmu). Tvrzení žalobce, že byl dříve finančně závislý na babičce a že posléze sice začal být výdělečně činný, avšak z výdělků není schopen pokrýt své výdaje, shledal odvolací soud v příkrém rozporu s reálným stavem věci, když si „zvládl sjednat hypoteční úvěr“, a zavázal se tak k dlouhodobému splácení částky 6.280,- Kč měsíčně. Pokud pak žalobce v odvolání zdůrazňoval péči o jeho babičku, popř. skutečnost, že se mu narodila dcera, nepovažoval odvolací soud taková tvrzení za právně významná z hlediska posouzení existence předpokladů pro osvobození od soudních poplatků; péče o babičku o víkendech totiž o majetkových poměrech žalobce nevypovídá, a k osobám závislým výživou na žadateli soud sice přihlíží, avšak až poté, co se podaří hodnověrným způsobem prokázat výdělkové a majetkové poměry žadatele, což se v daném případě nestalo.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť „o jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků bylo rozhodnuto v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu“. Dovolatel nejprve rekapituluje důvody, které jej vedly k podání návrhu ve věci samé, jakož i okolnosti souvisejícího řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 41/2011. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se mu nepodařilo hodnověrně prokázat jeho poměry či že jeho tvrzení jsou nevěrohodná a rozporná. Naopak je přesvědčen o tom, že své majetkové poměry doložil a že dostatečně zdůvodnil, proč není z objektivního hlediska schopen vyměřený soudní poplatek uhradit. V této souvislosti uvedl, že by byl nucen buď prodat jeden z bytů získaných darem od své babičky, což považuje za morálně nepřijatelné, neboť babička je stále střídavě užívá a má k nim citový vztah, nebo se pokusit získat finanční prostředky formou zápůjčky či úvěru, což považuje s ohledem na své stávající závazky za značně obtížné, spíše nemožné. Má za to, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2459/2015) nezkoumal jeho objektivní možnost soudní poplatek uhradit a že se nezabýval výší soudního poplatku ve vztahu k jeho poměrům či důsledkům, které by pro něho mohlo zaplacení příslušného poplatku znamenat. Odvolací soud měl podle dovolatele vzít v úvahu okolnosti daného případu, které jej přiměly k podání žaloby, kdy se z jeho strany nejedná o svévolné uplatňování práva, nýbrž o důsledek postupu soudu v rámci souvisejícího řízení vedeného u Městského soudu v Praze, a stejně tak měl zvážit výši nákladů, které by si v této věci pravděpodobně vyžádalo dokazování. Soudům obou stupňů taktéž vytýká, že neučinily žádná konkrétní zjištění, na jejichž základě by bylo možné učinit závěr o nevěrohodnosti či rozporuplnosti jeho tvrzení. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, popř. i rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení, resp. aby napadené rozhodnutí sám změnil tak, že „žalobci zcela nebo alespoň částečně přizná osvobození od soudních poplatků“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání žalobce odmítl podle §243c odst. 1 věty první a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle §237 o. s. ř. není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je ustálena v závěru, že účastníku řízení nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti .
Nezbytnost verifikace majetkových poměrů účastníka řízení při rozhodování o jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků, byla Nejvyšším soudem zdůrazněna také v celé řadě jeho dalších rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, usnesení ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 511/2015, usnesení ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2127/2015, nebo usnesení ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3116/2015). Ústavní soud pak ve svém usnesení ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3769/12, v dané souvislosti doplnil, že účastník řízení nesplní svou povinnost prokázat, že jeho majetkové a sociální poměry odůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků, pokud uvede vzájemně si odporující údaje, či zatají některé skutečnosti soudu, tedy pokud nevyjeví skutečný rozsah svých příjmů a majetku.
S ohledem na výše uvedené nelze závěru odvolacího soudu, podle kterého není možné žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků v podmínkách projednávané věci vyhovět, neboť žalobce věrohodně neprokázal své majetkové poměry (neobjasnil-li, jakým způsobem uspokojuje výdaje své rodiny, které převyšují jím tvrzené příjmy, a neuvedl-li, jak nakládá se třemi byty v jeho osobním vlastnictví apod.), v rovině právního posouzení ničeho vytknout.
Odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2459/2015, jakož i související námitky týkající se nedostatečného posouzení všech okolností případu, pak považuje dovolací soud za zcela nepřípadné, neboť za situace, kdy dovolatel nedoložil věrohodným způsobem své poměry, nebylo možné provést ani jejich komplexní zhodnocení, a tudíž ani posoudit, zda dovolatel skutečně trpí takovým nedostatkem disponibilních prostředků k úhradě soudního poplatku, který by mu vytvořil překážku přístupu k soudu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu