ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3494.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3494/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně ERNEST UH, s.r.o. , IČ 255 84 014, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Lannova 2061/8, zastoupené JUDr. Janem Arnoštem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Poříčí 1071/17, proti žalované MUDr. M. Š. , zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, o zaplacení 105.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 55/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. července 2015, č. j. 59 Co 182/2015-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, č. j. 5 C 55/2013-98, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 105.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), jakož i náhradu nákladů řízení (výrok II.). Mezi účastnicemi nebylo sporu, že zhotovitel A. S. provedl řemeslné práce na nemovitosti žalované. Soud na základě provedených důkazů dovodil, že objednatelkou zmíněných výkonů byla žalovaná, již rovněž tížila povinnost k jejich uhrazení, namísto ní však příslušnou úplatu zhotoviteli poskytla žalobkyně. Tím, že byl uvedený dluh žalované vyrovnán, dostalo se jí bezdůvodného obohacení ve smyslu §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jež je nyní povinna vydat, pročež bylo žalobě možné v plném rozsahu vyhovět.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 22. 7. 2015, č. j. 59 Co 182/2015-141, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalované změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Poté, co zopakoval dokazování, konstatoval odvolací soud, že žalovaná sice byla objednatelkou předmětných prací, avšak mezi ní a její matkou M. A. (jednatelkou žalobkyně) byla uzavřena ústní dohoda, odpovídající svým charakterem §534 obč. zák., v souladu s níž měla posléze uvedená zaplatit cenu provedeného díla místo žalované (šlo tedy o tzv. převzetí plnění). Nebylo přitom dohodnuto, že by řečená úhrada měla být následně M. A. odvolatelkou jakkoli kompenzována. Podle názoru odvolacího soudu tedy existoval právní důvod pro to, aby za žalovanou její matka zapravila vzpomínaný závazek vůči zhotoviteli, přičemž není rozhodné, že plnění bylo realizováno prostřednictvím žalobkyně, s jejímž majetkem byla M. A. coby statutární orgán oprávněna disponovat. Předestřené důvody pak dle krajského soudu opodstatňovaly zamítnutí projednávané žaloby.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, v němž namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku uzavření dohody o převzetí plnění mezi žalovanou a její matkou, přehlédl-li zejména fakt, že M. A. zhotoviteli uhradila zálohu 58.860 Kč již před dokončením díla, tj. faktickým vznikem jeho pohledávky za žalovanou. Dle dovolatelky nemohla být účinně převzata povinnost k vyrovnání dluhu, jenž byl dříve částečně uhrazen. I kdyby zde skutečně bylo dohody o převzetí plnění, jak dovodil krajský soud, jednalo by se o smlouvu mezi žalovanou a její matkou. Žalobkyně oproti tomu nebyla na žádném podobném kontraktu účastna, neměla tedy povinnost uhradit sporný dluh, a její plnění, postrádající právní důvod, v souladu s §454 obč. zák. založilo bezdůvodné obohacení žalované. Avšak dokonce též v případě, že by zmiňovanou dohodu žalovaná sjednala se žalobkyní, byla by posuzovaná žaloba po právu, jelikož při plnění na základě dohody ve smyslu §534 obč. zák. vzniká plniteli regres vůči tomu, za něhož byl dotčený majetkový prospěch poskytnut. Se zřetelem k předeslanému žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že prvoinstanční rozsudek potvrdí, případně aby je zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně ovšem přípustné není.
Jelikož se v souladu s rozhodným zněním procesní úpravy skutková zjištění odvolacího soudu zcela vymykají dovolacímu přezkumu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 130/2016, a ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5264/2014), přičemž závěry ohledně existence či neexistence smluvního ujednání mezi určitými subjekty mají skutkovou povahu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1842/2012, popřípadě jeho rozsudek ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3885/2014), není myslitelné, aby Nejvyšší soud jakkoli revidoval úsudek krajského soudu, dle kterého žalovaná se svou matkou uzavřela dohodu o převzetí plnění, na základě níž měla M. A. uhradit cenu realizovaného díla A. S.
Namítá-li v mezích takto zjištěného skutkového stavu dovolatelka, že sporná dohoda o převzetí plnění nemohla vyvolat odvolacím soudem popsané následky, jelikož bylo z větší části plněno ještě před vznikem pohledávky zhotovitele na úhradu ceny díla a vystavením odpovídající faktury, neshledává Nejvyšší soud tuto její argumentaci přesvědčivou. Judikatura totiž nevylučuje, aby právní důvod pro určitý přesun majetkových hodnot vznikl teprve dodatečně a plnění, jež by se zprvu mohlo jevit zakládajícím bezdůvodné obohacení, učinil opodstatněným (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3858/2011). Není tedy důvodu pochybovat o možnosti platně převzít plnění ve smyslu §534 obč. zák. i v případě, byla-li již část závazku zapravena.
Žalobkyně dále vyzdvihuje, že sama nebyla stranou dohody o převzetí plnění, kterou její jednatelka uzavřela se žalovanou. To však není v žádném rozporu s právním názorem odvolacího soudu, jenž dovodil, že povinnost uspokojit zhotovitele coby věřitele žalované převzala jednatelka žalobkyně vlastním jménem jakožto fyzická osoba, ovšem realizaci plnění zabezpečila za využití třetího subjektu, totiž žalobkyně. Společnost Ernest Apotheke, s.r.o., tudíž ze svého majetku splnila namísto M. A. její povinnost vůči žalované, jež spočívala v uhrazení dluhu objednatelky ve vztahu ke zhotoviteli A. S. Tím, že žalobkyně poskytla plnění za svou jednatelku, přivodila současně zánik závazku mezi MUDr. M. Š. a zhotovitelem. Tato struktura právních vztahů se může jevit poněkud komplikovanou, lze ji nicméně analyticky rozložit do dvou případů plnění za jiného ve smyslu §454 obč. zák. (přičemž dle ustálené judikatury dovolacího soudu ten, kdo plnil namísto jiného, má právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení od subjektu, za nějž plnil, nikoli od osoby, jíž plnil, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4436/2011, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013). Za potenciálně obohacenou na úkor žalobkyně je tedy nutné považovat M. A., jejíž povinnost, vyplývající z dohody o převzetí plnění, společnost Ernest Apotheke, s.r.o, splnila, přičemž je otázkou vzájemného poměru posledně zmíněné dvojice osob, zdali pro uvedený přesun majetkových hodnot mezi nimi existoval právní důvod, či nikoli. Jakožto osobu, jež plnila za žalovanou, je pak třeba pojímat její matku (jednatelku žalobkyně); ve vztahu těchto dvou subjektů ovšem bylo právo na vydání bezdůvodného obohacení na základě §454 obč. zák. vytěsněno existencí dohody o převzetí plnění (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1557/2010, a ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1565/2016, obdobně viz též Lavický, P. In: Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha: Linde, 2008. s. 1542).
Uvádí-li podpůrně dovolatelka, že i v případě plnění opírajícího se o dohodu dle §534 obč. zák. svědčí plniteli regresní nárok vůči osobě, za niž bylo plněno, jedná se rovněž o argumentaci nezávažnou, neboť odvolací soud dovodil (což žalobkyně dle obsahu její dovolací argumentace ani nezpochybnila), že zmíněné ujednání existovalo (a sloužilo tak za titul pro pohyb majetkových hodnot) mezi žalovanou a její matkou, nikoli mezi účastnicemi řízení. I kdyby tedy oprávnění plnitele na poskytnutí kompenzace za realizované plnění z citovaného ustanovení vyplývalo (k čemuž se dovolací soud necítí nucen zaujmout jakékoli stanovisko), svědčilo by M. A., jež se uvedenou dohodou zavázala uspokojit věřitele žalované, a nikoli žalobkyni, která žádnou podobnou povinnost nepřevzala a toliko plnila namísto matky žalované.
Z předeslaných důvodů nezbylo dovolacímu soudu než projednávané dovolání v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 1. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu