ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4019.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4019/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Dům Emblema s. r. o. , IČO: 247 58 884, se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Perucká 2394/28, proti žalovaným 1) Ing. S. M. , zastoupenému Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, a 2) Mgr. A. M. , zastoupené Mgr. Dmytrem Pavlenko, advokátem se sídlem v Jičíně, Husova 393, o zaplacení 2.131.126 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 103 C 39/2013, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. června 2015, č. j. 25 Co 196/2015–270, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové (jako soud odvolací) změnil rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. října 2014, č. j. 103 C 39/2013-179, a uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 2.131.126 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); přitom rozhodl i o nákladech odvolacího řízení jakož i znovu o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok II).
Odvolací soud uzavřel, že nárokovaná částka představuje bezdůvodné obohacení – majetkový prospěch, jenž vznikl žalovaným na úkor žalobkyně plněním z právního důvodu, který odpadl (§451 odst. 2, §457, §458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) v důsledku včasného odstoupení žalobkyně (coby kupující) od účastníky dříve uzavřené kupní smlouvy (dle níž žalobkyně dříve poskytla žalovaným částečné plnění) pro vady předmětu koupě (§499 a §597 odst. 2 obč. zák.); tím byl soubor identifikovaných nemovitostí (stavba s pozemky) ve spoluvlastnictví žalovaných.
Rozsudek odvolacího soudu napadl první žalovaný dovoláním ve všech jeho výrocích, kdy za nesprávné považuje odvolacím soudem přijaté řešení otázky platnosti odstoupení od smlouvy (ve vazbě na otázku vzniku odpovědnosti prodávajícího za vady prodané věci), případně též i posouzení otázky povinnosti žalovaných (spoluvlastníků věci) k solidárnímu plnění z bezdůvodného obohacení; přípustnost dovolání pak spatřuje v tom, že relevantní otázky odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost rozhodnutí odvolacího soudu (jež není rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž – navzdory mínění dovolatele – žádné objektivně naplněno není, neboť řešení otázek vymezených dovoláním, na nichž závisí napadené rozhodnutí, koresponduje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
V otázce odstoupení od smlouvy pro vady předmětu koupě rozhodnutí odvolacího soudu principiálně sleduje závěry ustálené rozhodovací praxe, dle níž nese prodávající (ve smyslu §597 obč. zák.) odpovědnost za vady předmětu koupě, ať již faktické nebo právní, které zde byly v době plnění (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 976/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 956/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 752/2002), přičemž vady musí kupující (dle §599 odst. 1 obč. zák.) uplatnit u prodávajícího bez zbytečného odkladu, nejpozději však do šesti měsíců od převzetí věci (nejde-li o vady krmiv či zvířat), jinak jeho práva z odpovědnosti za vady zanikají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2175/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1830/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 684/2007, nebo usnesení ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1244/2011).
Rozhodnutí odvolacího soudu přitom vychází ze zjištění, že žalobkyně odstoupila od smlouvy (dne 28. 6. 2012) v šestiměsíční prekluzívní lhůtě po převzetí nemovitostí (jež vzala v držbu dne 15. 6. 2012 a kdy již dříve uplynula i smlouvou určená lhůta k plnění a kdy bylo lze učinit i úkony směřující ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí) v situaci, kdy nemovitosti – v takto uvažované době plnění – nepopiratelně měly právní vady (byly zatíženy právy jiných osob), ačkoliv žalovanými byla (v uzavřené smlouvě) žalobkyně výslovně ujištěna, že takovými vadami nemovitosti netrpí a toto ujištění se tedy ukázalo nepravdivým (situace předvídaná ustanovením §597 odst. 2 obč. zák.). Za dané situace nejsou závěry odvolacího soudu (o tom, že žalobkyně měla právo odstoupit od kupní smlouvy pro zjištěné právní vady věci a že tak učinila v zákonem stanovené lhůtě) v rozporu s dovolatelem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2645/2012, jež řeší důsledky předčasného odstoupení od smlouvy, kdy jej prodávající učinil v době před poskytnutím plnění (před převzetím předmětu koupě a v době, kdy prodávající nebyl s jeho odevzdáním a převodem vlastnického práva ani v prodlení); o takový případ v dané věci nejde.
Opačný závěr ohledně účinků odstoupení od smlouvy, totiž že účastníci jsou stále uzavřenou smlouvou vázáni (že nedošlo k jejímu zrušení) a že je i za daného stavu třeba dovršit převod vlastnického práva na žalobkyni, považuje pak odvolací soud i z jiných důvodů (na pokladě dalších konkrétních okolností projednávané věci, jejichž zjištění nelze zpochybnit dovoláním) za nepřijatelný (viz závěr o nepoctivém jednání převodců, zejména pak druhé žalované, jež nemovitosti posléze zatížila i dalšími zástavními právy) a tedy i proto obstojí z něj dále dovozovaný závěr o zániku (zrušení) smlouvy a současném vzniku závazku z bezdůvodného obohacení mezi stranami, jehož kompenzací lze pak dosáhnout spravedlivého řešení sporného poměru mezi jeho účastníky.
Nikterak rozporný s rozhodovací praxí dovolacího soudu není ani závěr odvolacího soudu o dlužnické solidaritě žalovaných, jež nikterak nezpochybňuje názor, že zásadně nelze uložit solidární povinnost k vydání bezdůvodného obohacení (neobsahuje-li obč. zák. /zákon č. 40/1964 Sb./ mezi ustanoveními o bezdůvodném obohacení ustanovení obdobné §438 odst. 1 obč. zák.), pokud solidarita nevyplývá z jiného ustanovení zákona (např. §139 odst. 1, §145 odst. 4 obč. zák.). O případ takto založené solidarity (dle §139 odst. 1 obč. zák.) může jít i v případě povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého spoluvlastníku věci, jenž přijal plnění na základě smlouvy týkající se společné věci a kdy vnitřní poměr mezi spoluvlastníky (spoludlužníky) má pak význam z hlediska jejich následného vzájemného vypořádání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 397/2004, přiměřeně též rozsudek ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 85/2002). Uvedené není nikterak v rozporu ani s dalším žalovaným v dané souvislosti předestřenou judikaturou (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2864/2000, a ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4420/2007), jež řeší jiné otázky (dispozice se spoluvlastnickým podílem jako se samostatnou věcí). Úvaha, že ani v souzené věci nelze na žalobkyni spravedlivě požadovat, aby pátrala po tom, zda a jakého majetkového prospěchu (z jí zaplacené kupní ceny, jež byla sjednána jednou částkou a jíž zčásti složila na prodávajícími /žalovanými/ ve smlouvě uvedené platební místo) dostalo tomu kterému z žalovaných (jejichž pasívní legitimace ve sporu je dána již tím, že jde o účastníky zrušené smlouvy; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004), nebyla by zajisté nikterak nepřiměřená.
Konečně, napadá-li snad první žalovaný dovoláním rozsudek odvolacího soudu i v jeho výroku o náhradě nákladů řízení (jež vychází z principu úspěchu účastníků ve věci; §142 odst. 1, §224 odst. 1 o. s. ř.), pak ve vztahu k němu (tj. k důvodům, na němž závisí toto rozhodnutí) žádnou dovolací argumentaci nevznáší a neotvírá ani žádnou právní otázku, na které závisí toto rozhodnutí a pro jejíž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu (argumentuje-li dovolatel v tomto směru toliko ve vztahu k nákladovému rozhodnutí vydanému soudem prvního stupně /vůči aplikaci ustanovení §150 o. s. ř./, jež bylo však v souvislosti se změnou rozhodnutí ve věci samé rozhodnutím odvolacího soudu bezezbytku nahrazeno).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a jiným účastníků (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., a z článku II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. srpna 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu