ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4070.2017.3
sp. zn. 28 Cdo 4070/2017- 168
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobkyně I. L. , P., zastoupené JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem se sídlem v Ondřejově, Pod Hřištěm 149, proti žalované Vítkov Invest s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 6/1288, IČ 264 29 586, o zaplacení částky 4.200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 200/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2017, č. j. 18 Co 73, 74/2017-131, o opravě usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2017, č. j. 28 Cdo 4070/2017-158, takto:
Odůvodnění:usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2017, č. j. 28 Cdo 4070/2017-158, se opravuje tak, že celý text odůvodnění se vypouští a nahrazuje se tímto textem : „Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 28. 11. 2013 domáhala po žalované zaplacení částky 4.200.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které jí mělo vzniknout tím, že žalobkyně zhodnotila nebytové prostory v jejím vlastnictví, a investované finanční prostředky jí žalovaná nevrátila. Podáním doručeným témuž soudu dne 3. 12. 2013 požádala žalobkyně o osvobození od soudních poplatků.
Poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2014, č. j. 52 Cm 188/2013-21, žalobkyni osvobození od soudních poplatků nepřiznal, poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 4. 2015, č. j. Ncp 2698/2014-40, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy a že věc bude po právní moci tohoto usnesení postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 2, a dále poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 1. 2016, č. j. 1 Cmo 253/2015-60, zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014, č. j. 52 Cm 188/2013-21 (z důvodu, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud) a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení, Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 29. 8. 2016, č. j. 12 C 200/2015-85, žalobkyni osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Dospěl k závěru, že žalobkyně věrohodným způsobem neosvědčila své majetkové a osobní poměry, a její žádosti o osvobození od soudních poplatků (§138 odst. 1 o. s. ř.) proto nelze vyhovět.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze výrokem I. usnesení ze dne 12. 5. 2017, č. j. 18 Co 73, 74/2017-131, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně své majetkové a výdělkové poměry řádně neobjasnila. Pakliže v Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 11. 7. 2016 uvedla, že „je zaměstnána jako jednatelka“ společnosti EURODOM, s. r. o., pak z této činnosti jí podle potvrzení zaměstnavatele nemají plynout žádné příjmy. Neuvedla-li žalobkyně dále žádné jiné zdroje příjmů a ani svůj majetek, není zřejmé, z jakých zdrojů uspokojuje náklady na zajištění výživy, bydlení a dalších potřeb svých a svého zletilého (ve svéprávnosti omezeného) syna. Přehlédnout dle názoru odvolacího soudu nelze ani obsah podkladů, z nichž vycházel Městský soud v Praze při předchozím rozhodování o žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků, podle nichž z rozvahy za rok 2012 byl zjištěn pozitivní hospodářský výsledek, aktiva ve výši 9.344.000,- Kč, pasiva 8.484.000,- Kč, dlouhodobý hmotný majetek v účetní hodnotě 3.074.000,- Kč a krátkodobé pohledávky ve výši 5.330.000,- Kč. Nejsou-li tedy známy zdroje příjmů žalobkyně ani okruh jejího majetku, jsou z hlediska posouzení podmínek pro osvobození od soudních poplatků zcela bezcenná (neverifikovatelná) její tvrzení, že má být veškerý její (nespecifikovaný) majetek postižen exekučními příkazy, resp. že je proti ní vedeno insolvenční řízení. Insolvence ovšem sama o sobě není důvodem pro osvobození od soudních poplatků (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 275/2014); žalobkyně navíc ke své žádosti připojila pouze exekuční příkaz ze dne 15. 10. 2013, č. j. 142 EX 03032/13-020, vydaný soudním exekutorem Mgr. Jaroslavem Kocincem, Exekutorský úřad Frýdek - Místek, jímž jsou postiženy veškeré její pohledávky vůči společnosti EURODOM, s. r. o., tedy pohledávky, jejichž existenci žalobkyně v prohlášení ze dne 11. 7. 2016 výslovně popřela. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků podle §138 o. s. ř. dostatečně důvěryhodně nevyjasnila a neumožnila tak soudu posoudit její sociální situaci z hlediska, zda její majetkové a sociální poměry jsou výrazně horší než standardní.
Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, k jehož přípustnosti uvedla, že „namítá postup Městského soudu v Praze jako odvolacího soudu a ve shodě s ním i Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu I. stolce u absence posouzení právní otázky, která má zásadní právní význam pro předmětný spor, právní otázky dosud nevyřešené Nejvyšším soudem ČR jako dovolacím soudem, případně řešenou dovolacím soudem jinak. Dovolatelka namítá také postup Vrchního soudu v Praze u určení podmínek řízení, které má zásadní právní význam pro předmětný spor, v rozporu se zákonným ustanovením a ustálenou judikaturou dovolacího soudu“. Dovolacímu soudu předestírá k posouzení otázku, „zdali je ústavně konformní s právem dovolatelky na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod postup odvolacího soudu a soudu I. stolce, Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 2698/2014-40, který změnil podmínky řízení“:
I. po stránce „hmotně-právní“
a) „právní posouzení věci odvolacím soudem a ve shodě s ním soudem I. stolce jenom podle §138 o. s. ř. v momentě, kdy dovolatel jako vlastník od října 2013 plně omezen…nakládat celým svým majetkem a svými příjmy u svého jediného zaměstnavatele EURODOM, spol. s r. o., pohledávkami u zdravotních pojišťoven za provedené úkony, zůstatky na svých bankovních účtech probíhajícími předmětnými exekučními řízeními: OS pro Prahu 4 sp. zn. 67 exe 3223/2013, sp. zn. 68 exe 4665/2015 (zastaveno a pravomocně skončeno ke dni 24. 11. 2016), insolvenčním řízením u MS v Praze sp. zn. MSPH 89 INS 18277/2014“
b) „absence právního posouzení odvolacím soudem a soudem I. stolce právní otázky za použití ustanovení §123 zák. č. 40/1964 Sb. SOZ, zdali dovolatel měl možnost nakládat se svým majetkem a případnými příjmy“
c) „absence právního posouzení odvolacím soudem a ve shodě soudem I. stolce z důvodu omezení zák. č. 99/1963 Sb. o. s. ř. a zák. č. 120/2001 Sb. exekuční řád, zdali dovolatelka byla omezena nakládat se svým majetkem a případnými příjmy, aniž by porušila o. s. ř. v části výkonu rozhodnutí, případně exekuční řád“
d) „absence právního posouzení odvolacím soudem a soudem I. stolce za použití ustanovení zák. č. 182/2006 Sb. insolvenčního zákona, jaký má dopad tento zákon na dovolatele jako osobu, proti které od roku 2014 je vedeno insolvenční řízení (faktický zákaz nakládat s majetkem, záznam v insolvenčním rejstříku a jeho dopady na půjčení peněz atd.), ve smyslu omezení odvolatelky nakládat se svým majetkem“
e) „zdali vedení insolvenčního řízení proti dovolatelce má dopad na její dispozici se svým majetkem i když insolvence odvolatele nebyla vyhlášena“
f) „absence právního posouzení odvolacím soudem a soudem I. stolce podle zák. č. 89/2012 Sb. zúžení dovolatelem se svým manželem SJM a blokace manželova osobního majetku a finančních prostředků v exekučním řízení OS pro Prahu 4 sp. zn. 67 exe 3223/2013 a jeho dopad na dovolatelku“
g) „bagatelizace odvolacím soudem a soudem I. stolce majetkové situace odvolatelky a objektivně probíhajících předmětných dobových exekučních a insolventního řízení, kdy neschopnost dovolatelky uhradit finanční částku řádově roční průměrné mzdy soudy odůvodnily neúplným vylíčením dovolatelem své osobní situace: z čeho žije dovolatel?“
II. po stránce procesní
h) „absence procesního postupu soudu I. stolce podle §118a o. s. ř., kdy soud I. stolce procesně chyboval a ze své poučovací povinnosti toto ustanovení neuplatnil ve vztahu k dovolatelce“
i) „absence posouzení odvolacím soudem a soudem I. stolce a poměřování s ustanovením zák. č. 89/2012 Sb. nového občanského zákoníku jednat poctivě, případně v souladu s dobrými mravy podle §3 odst. 1) SOZ postupu žalovaného, kdy soudy použily k tíži dovolatelky s enormním postihem zabránit dovolatelce v přístupu k soudu skutečnost, že byl to žalovaný, kdo svým zaviněným jednáním, jak je vidět ze spisu, způsobil odvolateli finanční potíže dlouhodobé povahy, kdy dovolatel svou investici dostavěl předmětnou rozestavěnou nemovitost žalovaného a tuto investici žalovaný od roku 2006 bez kompenzace odvolateli si přisvojil do svého vlastnictví, pak žalovaný tutéž dovolatelce pronajal a měl z jednoho zdroje (prostor 01.09) druhý finanční požitek a z bezvadně placeného dovolatelkou nájemného podal dovolatelce výpověď (soud v jiném řízení jí neuznal) aniž by poskytnul dovolatelce slevu i za to, že žalovaný jako vlastník nemovitosti nedodržel závazné technické podmínky (přívod čerstvého vzduchu do předmětného prostoru) jemu závazného kolaudačního rozhodnutí (viz spis), tj. žalovaný si přisvojil několikamilionovou investici dovolatelky a tím přímo způsobil dlouhodobé finanční potíže dovolatelky, které se vyústili v předmětná exekuční a insolvenční řízení“
III. „po stránce nesplnění podmínek řízení a procesních,
j) které mají zásadní právní význam a dopad na právní posouzení věci: zdali se jedná o občansko-právní spor jak to určil Vrchní soud v Praze (viz č. j. Ncp 2698/2014-40), případně obchodně-právní spor, jak to formulovala dovolatelka (žalobkyně) v předmětné žalobě. Dovolatelka namítá, že odvolací soud ani soud I. stolce touto námitkou dovolatelky se nezabývali“, že „dovolatelka v průběhu řízení namítala postup Vrchního soudu v Praze jeho usnesením č. j. Ncp 2698/2014-40, které má zásadní právní význam pro určení podmínek předmětného soudního řízení, kdy projevem vůle tohoto soudu v rozporu s právem došlo k záměně věcně příslušného podle o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2013 soudu I. stolce a v souladu s ním i odvolacího soudu (stejně tak i následně postupem státní správy odvolacího soudu a soudu I. stolce u přidělení věci - soud nesprávně zastoupen), který v rozporu se žalobou posoudil a nepatřičně změnil projev vůle dovolatelky jako českého fyzického podnikatele v tom smyslu, že u dovolatelky, vystupující v řízení z pozice českého fyzického podnikatele s řádně přiděleným českými úřady identifikačním číslem, a stejně tak u žalované jako české právnické osoby s řádně přiděleným identifikačním číslem se může jednat o občansko-právní, nikoliv o obchodně-právní spor jak to podala soudům dovolatelka v žalobě za situace jak je shora popsána, kdy nebyly splněny zákonné podmínky řízení: rozhodovaly vybrané v příkrém rozporu se stávající judikaturou dovolacího soudu věcně nepříslušné, případně nesprávně obsazené soudy (vybrány v rozporu se zásadou pojmu „cizí prvek“ - tato otázka dovolacím soudem ještě nebyla řešena), které zamítly žádost dovolatelky (žalobkyně) na osvobození od soudních poplatků a uzavřely, že dovolatelka ( pozn. omezena dobovými i probíhajícími exekučními a insolvenčním řízeními ) je schopna nakládat se svým majetkem a uhradit i za běžné situace z pohledu běžného obyvatele enormní finanční částku 225.000,- Kč“.
Dovolatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a namítá, že „soudy obou stupňů neúplně uplatnily právní úpravu, omezily se jenom na §138 odst. 1) o.s.ř., přičemž právní posouzení a závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s tímto ustanovením“, že „odvolací soud ignoroval ustanovení insolvenčního zákona a exekučního řádu, ustanovení o.s.ř. k výkonu rozhodnutí“. Opětovně pak dovolatelka namítá věcnou nepříslušnost soudu prvního stupně, k jehož určení mělo dojít „v příkrém rozporu s objektivním stavem věcí, příslušnými judikáty dovolacího soudu, ustálenou soudní praxí a právní úpravou“ a rozporuje závěr, že by neprokázala svůj „nárok“ na osvobození od soudních poplatků. Odvolacímu soudu dále vytýká, že „nevycházel ze zásady formální pravdy, tj. z objektivního stavu spisu ke dni svého rozhodnutí“, že „přesně nevymezil, ke které části napadeného usnesení a jeho číslu jednacímu přísluší článek I. výroku“, že „libovůlí změnil titul žaloby a tím fakticky i její právní posouzení“, že „použil k tíži dovolatelky procesní pochybení soudu I. stolce, kdy…soud I. stolce nevyzval dovolatelku ve smyslu §118a o. s. ř., aby doplnila své podání“, že „spekulativně, za absence odkazu na zdroj informací, použil finanční situaci společnosti EURODOM s. r. o., kdy dovolatelka nemá majetkové propojení s touto společností a nemůže ze svého postavení statutárního orgánu zneužít svou funkci k faktickému vlastnímu protiprávnímu prospěchu“, že „byl procesně nečinný v otázce, zdali dovolatelku v jejím aktuálním stavu zcela nebo částečně omezují v přístupu k jejímu majetku nedokončená exekuční a insolvenční řízení“, že se nezabýval otázkou, „zdali je dovolatelka schopna z vlastní vůle nakládat se svými finančními zdroji“, či že neprovedl dovolatelkou navržené důkazy, což je procesní vadou řízení. Namítá rovněž nesprávné obsazení odvolacího soudu, neboť senát 18 Co měl být k projednání věci určen v rozporu se zákonem. Dále dovolatelka uvedla, že „napadá i skutková zjištění“ (§241a odst. 3 o. s. ř.), neboť „odvolací soud se nevyrovnal s citovanými námitkami, a to navíc v otázce, která bude mít rovněž obecný dosah pro další rozhodovací činnost soudů, když dovolatelce není známo, že by tyto otázky byly v rámci dovolacího soudu v minulosti řešeny a mají v obdobných případech rovněž i zásadní význam pro rozhodování obecných soudů“. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 - ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013).
V dané věci spatřuje dovolatelka přípustnost dovolání proti výroku I. usnesení odvolacího soudu, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým žalobkyni nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, v postupu soudů obou stupňů „u absence posouzení právní otázky, která má zásadní právní význam pro předmětný spor, právní otázky dosud nevyřešené Nejvyšším soudem ČR jako dovolacím soudem, případně řešenou dovolacím soudem jinak“.
K takto vymezené přípustnosti dovolání je především třeba uvést, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (taktéž) dovodila, že domáhá-li se dovolatel „revize řešení několika otázek ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4346/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4326/2015); tomuto požadavku dovolatelka v posuzované věci nedostála.
Mimo to dovolatelka opomíjí, že od 1. 1. 2013 není přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založena na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, či na tom, že „právní otázka má zásadní právní význam pro předmětný spor“, a že od uvedeného data je jediným možným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, v případě je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), byl uplatnitelný taktéž podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Dovolání podle 237 o. s. ř. není přípustné, jestliže dovolatel jako důvod přípustnosti dovolání předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013). Tak je tomu i v dané věci, neboť napadené rozhodnutí na „otázkách“ formulovaných dovolatelkou v dovolání pod bodem I., písm. b), c), d), a f) a pod bodem II. písm. i) nezávisí, což dovolatelka ostatně výstižně vyjádřila tím, že jako důvod přípustnosti dovolání uvedla postup soudů obou stupňů „u absence posouzení právní otázky….“, a stejně tak napadené rozhodnutí nezávisí ani na otázce uvedené pod bodem I. písm. e) dovolání. Konečně je pak nutno poukázat na to, že v bodě I. pod písm. a) a g) dovolání dovolatelka žádné otázky, natož otázky právní (práva procesního či hmotného) ve skutečnosti neformulovala, a že v bodě II. pod písm. h) dovolání soudům vytýká jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci.
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dalšími námitkami dovolatelky vztahujícími se k otázce věcné příslušnosti soudu, se dovolací soud zabývat nemohl, neboť podle §104a odst. 7 o. s. ř. platí, že usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni. Tato „vázanost“ se ovšem promítá výlučně v posouzení procesní otázky řešené výrokem, tedy v posouzení, který soud je „věcně příslušný“ k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni. Je naopak vyloučeno, aby nadřízený soud rozhodující o věcné příslušnosti v režimu §104a o. s. ř. formuloval jakýkoli závazný právní názor k otázce, jak má být meritorně posouzen žalobou uplatněný nárok, nebo aby (dokonce) soud, jemuž byla věc postoupena jako soudu věcně příslušnému nebo účastníci řízení vydávali závěry, jež nadřízený soud přijal pro účely odpovědi na otázku, který soud je v prvním stupni věcně příslušný k projednání a rozhodnutí věci, za závazný právní názor při následném rozhodování takto určeného věcně příslušného soudu o žalobou uplatněném nároku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014).
Bez ohledu na již shora uvedené Nejvyšší soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ta dovodila, že jakkoli platí, že soud při rozhodování o návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků musí vycházet ze zásady, že objektivní nedostatek finančních prostředků se nesmí stát překážkou přístupu k soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 4/2014, str. 131), je povinností účastníka, který osvobození od soudních poplatků žádá, aby své majetkové poměry věrohodně a úplně doložil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1940/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 166/2015). Osvobození od soudních poplatků lze totiž přiznat toliko výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody. Účastník občanského soudního řízení, který řádně a věrohodně nedoloží své majetkové poměry, nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1191/2015). Podkladem pro rozhodnutí soudu o osvobození od soudních poplatků účastníka je zpravidla především jeho prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, které musí obsahovat úplné a pravdivé údaje o jeho majetku. Pokud žadatel v prohlášení neuvede úplný přehled svého majetku, je to bez dalšího důvodem pro zamítnutí žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 118/11).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně odmítl (§243c odst. 1 věta první, odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.“
Odůvodnění:
Ve smyslu §164 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) je namístě opravit v rozhodnutí kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti. K provedení opravy zákon nestanoví žádnou lhůtu; soud tak může učinit kdykoli, i po právní moci rozsudku.
Nejvyšší soud zjistil, že při písemném vyhotovení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2017, č. j. 28 Cdo 4070/2017-158, došlo k chybě, když pochybením pracovnice soudní kanceláře byl originál usnesení vyhotoven z prvotního nástinu rozhodnutí, zpracovaného asistentem soudce, a nikoli z konceptu rozhodnutí v tom znění, v němž byl neveřejně odhlasován rozhodujícími členy senátu 28 Cdo dle rozvrhu práce Nejvyššího soudu.
Postupem podle §164 ve spojení s §243b o. s. ř. bylo proto zmíněné pochybení napraveno, aniž by vydáním opravného usnesení byla dotčena právní moc tímto usnesením opraveného usnesení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu