ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4553.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4553/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. Č., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti žalované D. M., zastoupené JUDr. Janem Tarabou, advokátem se sídlem v Písku, Prokopova 339, o vrácení předmětu plnění a o zaplacení 50 071 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 142/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. března 2013, č. j. 19 Co 435/2013-219, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. srpna 2012, č. j. 30 C 142/2011-163, ve výroku v odstavci I. a II. tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 1 150 000 Kč s úrokem z prodlení od 19. 4. 2011 do zaplacení oproti povinnosti žalobce vyklidit a předat žalované byt blíže specifikovaný v odstavci I. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Současně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci III. a V. zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu žalobce podal dovolání, jehož přípustnost odůvodnil odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. s odůvodněním, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání předně shrnul dosavadní průběh řízení a vytýkal odvolacímu soudu, že se nevypořádal s procesní situací daného řízení s tím, že byla porušena procesní práva žalobce. Odvolací soud nepostupoval v dané věci správně, žalobci neposkytl poučení ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. v důsledku čehož byla žalobci odepřena možnost využití opravného prostředku, neboť bylo odvolacím soudem vydáno rozhodnutí s odlišným právním názorem oproti soudu prvního stupně. Žalobci byla odejmuta dvoustupňovost soudního řízení. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. shledal, že dovolání žalobce trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Odvolací soud své měnící rozhodnutí (jež vedlo k zamítnutí žaloby v části týkající se nároku na vrácení kupní ceny žalovanou oproti vyklizení bytu žalobcem) v situaci, kdy vycházel z vylíčení rozhodných okolností v žalobě a z úplně zjištěného skutkového stavu, vystavěl na závěru, že v případě, že se žalobou uplatněný nárok opírá o ustanovení §457 obč. zák., musí tomu odpovídat (s ohledem na synallagmatický závazek) i žalobní žádání. Jinak řečeno žalobce může (po odstoupení od smlouvy) žádat vrácení kupní ceny oproti převodu spoluvlastnického podílu (který byl předmětem odstoupením zrušené kupní smlouvy) a nikoli oproti vyklizení bytu, neboť smyslem žaloby je uvedení věcí do původního stavu (před uzavřením smlouvy zrušené odstoupením).
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání podle §237 o. s. ř. s uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat je lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání současně musí být formulováno tak, aby z něj bylo zcela konkrétně patrné, které z hledisek přípustnosti vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné a dále musí uvést, a to ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a současně zcela konkrétně vyložit, v čem má spočívat zmíněná nesprávnost (§241a odst. 3 o. s. ř.) a také musí odůvodnit, jaké právní posouzení považuje za správné. Pouhý obecný odkaz na některý z důvodů uvedených v §237 o. s. ř. nepostačuje. Je přitom logické a přímo vyplývající z textu i smyslu zákona, že předpoklady přípustnosti i dovolací důvody (zpochybnění právních otázek) se musí vázat k nosným důvodům, na nichž je vystavěno napadané rozhodnutí, neboť jinak nelze uvažovat o jeho přípustnosti.
Žalobce v dovolání předně řádně nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., jak to vyžaduje ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., neboť pouze zcela nekonkrétně (a proto nedostatečně) namítal odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by ovšem uvedl, ve vazbě na meritorní základ věci, právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné s vysvětlením, v čem tato nesprávnost spočívá (§241a odst. 3 o. s. ř.), ani nezmínil relevantní judikaturu, od které se měl v uvedených souvislostech odvolací soud odchýlit. Žalobce tedy nepředložil Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, které bylo vystavěno na tom, že žalobní žádání nekoresponduje odstoupení od synallagmatického závazku. Nadto dovolatel výslovně uvádí, že s tímto závěrem nepolemizuje, resp. ve vztahu k němu nevymezuje žádný dovolací důvod.
Jak sdělení některého z předpokladů přípustnosti dovolání, tak uvedení zcela konkrétního důvodu dovolání jsou jeho nutné obsahové náležitosti, jejichž absence brání pokračování v dovolacím řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ; anebo důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. l. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 – jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
K důvodům dovolání sluší se také připomenout, že jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) je toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), jemuž nelze podřadit žalobcem kritizovaný postup odvolacího soudu v řízení (ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, smí dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné - srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), zvláště pak v situaci, kdy není zpochybňována věcná správnost dotčeného rozhodnutí (nosná otázka, na které odvolací soud vystavěl své rozhodnutí), a to zvláště v situaci, kdy zjevně (i podle tvrzení odvolatele) nebylo třeba doplňovat ani tvrzení rozhodných skutečností, ani důkazní návrhy, neboť odlišný (a pro své rozhodnutí nosný) důvod vystavěl na uzavřeném skutkovém základu, jenž vyšel z projednatelné žaloby. Postup podle §118a o. s. ř. by se nabízel leda tehdy, pokud by žalobce doplněním vylíčení rozhodných skutečností a (případně) důkazních návrhů mohl docílit odlišného (opačného) rozhodnutí. V dané věci soud zjevně cestou poučení podle §118 o. s. ř. postupovat nemusel (k tomu srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. 22 Cdo 4072/2011), neboť dospěl k závěru, že má dostačující podklad pro rozhodnutí ve věci samé.
Lichou nakonec shledává dovolací soud námitku nedodržení zásady dvojinstančnosti. K tzv. námitce dvojinstančnosti řízení se Nejvyšší soud vyjadřoval opakovaně a souhrnně vyložil např. v usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. Ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. 11.2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný pod č. 128 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07).
Ačkoli žalovaný výslovně napadl rozhodnutí soudu druhého stupně v celém rozsahu, proti výroku o zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku III a V neuplatnil vůbec žádné námitky, když ani nenaznačil, v čem spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání. Absence těchto obligatorních náležitostí (§241a odst. 2 o. s. ř.) přitom představuje vadu, kterou po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání nelze odstranit (§241b odst. 3 o. s. ř.) a která brání pokračování řízení o dovolání, pročež muselo být i z tohoto důvodu odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3635/2014).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou pak soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1, část věty před středníkem; §224 odst. 1 a §243c odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu