ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4843.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4843/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, proti žalované PHL - Sklář s.r.o. , IČ 281 62 846, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o zaplacení částky 469.164 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 73/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2016, č. j. 55 Co 119/2009-557, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2016, č. j. 55 Co 119/2009-557, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Nařizuje se , aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát Městského soudu v Praze.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 2.946.872 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout užíváním pozemků, jež jsou vlastnictvím žalobkyně.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, č. j. 12 C 73/2007-190, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 170.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 2.776.872 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (výroky III. a IV.). V řízení nebylo prokázáno, že by posuzované pozemky ve vlastnictví žalobkyně užívala žalovaná, s výjimkou pozemku parc. č. 865 v k. ú. H., na němž stojí hotel ve vlastnictví žalované, která tak předmětný pozemek užívá bez právního důvodu, čímž se jí dostává bezdůvodného obohacení, jehož výši zjistil soud na základě znaleckého posudku Ing. J. N.
Uvedený rozsudek přezkoumal Městský soud v Praze, jenž doplnil dokazování revizním posudkem, jehož vypracováním pověřil znalecký ústav Česká znalecká, a.s. Rozhodnutí odvolacího soudu byla opakovaně rušena pro odklon od ustálené judikatorní praxe dovolacího soudu (konkrétně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, č. j. 28 Cdo 4930/2009-284, ze dne 12. 3. 2013, č. j. 28 Cdo 900/2012-466, a ze dne 3. 7. 2015, č. j. 28 Cdo 5012/2014-530). V citovaných kasačních rozhodnutích zavázal Nejvyšší soud odvolací soud právním názorem, dle něhož se vyžaduje výši bezdůvodného obohacení nabytého užíváním pozemku zastavěného stavbou jiného vlastníka stanovit se zřetelem k hladině v daném místě a čase obvyklého nájemného, přičemž ovšem nelze odhlédnout od skutečnosti, že se v tomto případě jedná o pozemek zastavěný, neboť opačným přístupem by byl navozován stav neodpovídající skutečnosti a výše peněžité náhrady by nebyla ekvivalentní částkám vynakládaným na užívání obdobné nemovitosti. Při určování výše bezdůvodného obohacení oproti tomu nelze zohledňovat, který konkrétní subjekt danou nemovitost užívá, pročež ji není možné odvozovat z domnělé vysoké atraktivity pozemku právě pro žalovanou, jakožto majitelku na něm stojící stavby. Nejvyšší soud současně upozornil na nástroje soudu sloužící k odstranění jeho eventuálních pochybností o správnosti závěrů znaleckého posudku. Nekorektním pak shledal i náhled odvolacího soudu přidržujícího se ve svých úvahách rozhodnutí soudu téhož stupně a pomíjejícího přitom ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Dále mu vytkl, že řízení zatížil vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, neprovedl-li navrhované důkazy, aniž by svůj postup náležitě zdůvodnil.
Městský soud v Praze nato rozsudkem (v pořadí již čtvrtým) ze dne 18. 5. 2016, č. j. 55 Co 119/2009-557, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni 469.164 Kč s příslušenstvím, ve výroku IV. jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy všech stupňů (výrok II.) i o nákladech státu (výrok III.). V intencích posledního zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu uložil znaleckému ústavu vypracování doplňku již dříve vyhotoveného posudku a určení porovnávací metodou obvyklé ceny nájemného za užívání předmětného pozemku se zohledněním jeho zastavění, případně, nebude-li možné jeho požadavku vyhovět, jej povinoval k vyhotovení jiného znaleckého posudku. Ústav, maje za nemožné stanovit v daném případě požadovanou sumu porovnávací metodou, odkázal na svůj původní znalecký posudek, na jehož závěrech setrval. Odvolací soud postupoval dle §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a výši bezdůvodného obohacení žalované se vzhledem ke specifičnosti daného sporu jal určit vlastní úvahou. Akcentuje atraktivnost lokality, v níž se pozemek žalobkyně zastavěný stavbou žalované provozovanou ke komerčním účelům nachází, bera současně v potaz zjištění znaleckých posudků, jakož i skutečnost, že v podobném sporu lišícím se toliko obdobím užívání pozemku byl již mezi týmiž účastnicemi rozsah bezdůvodného obohacení takto stanoven, považoval za výši obvyklého nájemného částku 100 Kč za m 2 á rok. S ohledem na to, že celkový rozsah majetkového prospěchu nabytého žalovanou přesahuje požadovanou částku, tak žalobě jako důvodné v přezkoumávaném rozsahu vyhověl.
Proti posledně uvedenému rozhodnutí brojí žalovaná dovoláním, jež má za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť se v něm odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, konkrétně pak nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený ve shora jmenovaných rozsudcích. Městskému soudu vytýká, že ačkoliv své rozhodnutí opřel o ustanovení §136 o. s. ř., vyšel fakticky ze závěrů znaleckého posudku, jenž ovšem pozemek hodnotil jako nezastavěný, což bylo již dříve shledáno příčícím se ustálené judikatorní praxi dovolacího soudu. Rovněž opětovně upozorňuje, že je nepřijatelné, aby byla výše bezdůvodného obohacení, která má odpovídat obvyklému nájemnému, odvozována od osoby obohaceného – vlastníka stavby. Pochybuje o případnosti volné úvahy odvolacího soudu, již považuje za nedostatečně argumentačně podloženou a toliko sledující už dříve dovolacím soudem odmítnuté závěry znaleckého posudku. Odvolací soud se nadto znovu nedostatečně vypořádal s důkazy navrhovanými žalovanou, čímž řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S ohledem na vyřčené proto žádá, aby bylo napadené rozhodnutí Nejvyšším soudem zrušeno a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se nesouhlasně vyjádřila žalobkyně, jež se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a podání žalované navrhuje zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť postup odvolacího soudu, jejž zvolil k určení výše bezdůvodného obohacení, lze považovat za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Po opakované kasaci rozhodnutí ze strany dovolacího soudu stanovil městský soud výši bezdůvodného obohacení vlastní úvahou v intencích §136 o. s. ř., přičemž za částku odpovídající v místě a čase obvyklému nájemnému považoval dolní hranici rozmezí určeného posudkem znaleckého ústavu – 100 Kč za m 2 á rok. K samotné aplikaci ustanovení §136 o. s. ř. je vhodné připomenout, že volné uvážení soudu v tomto smyslu je namístě tam, kde lze výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, či nelze-li ji zjistit vůbec. Takovou úvahu je přitom možné založit jedině na dostatečném zjištění skutečností umožňujících kvantitativní posouzení srovnatelných souvislostí v daném místě a čase, jež bude ústit v logické a pečlivě odůvodněné rozhodnutí soudu. Je nutné mít na paměti, že naznačená činnost soudu nemůže být projevem libovůle, tedy nikterak nepodloženého úsudku, nýbrž se musí jednat o přezkoumatelné hodnocení daných okolností (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013, jakož i další rozhodnutí v něm odkazovaná, či rozsudky téhož soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1211/2010, a ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4843/2015). S ohledem na uvedené se proto jeví komplikovaným považovat za korektní postup odvolacího soudu, jenž k aplikaci §136 o. s. ř. přistoupil poté, co se mu nepodařilo úspěšně odstranit dovolacím soudem dříve vytýkaná pochybení při stanovení výše bezdůvodného obohacení dotazem na vyhotovitele znaleckého posudku (nutno dodat, že na škálu možností soudu, jak odstranit případnou nejistotu stran správnosti znaleckého posouzení byl odvolací soud upozorňován již v dřívějších rozhodnutích dovolacího soudu v projednávané věci), avšak svou úvahu postavil právě a především na závěrech z tohoto znaleckého posudku vyplývajících. Ačkoliv judikatura Nejvyššího soudu primárně nevylučuje čerpat informace pro uvážení soudu ve smyslu §136 o. s. ř. i ze znaleckého posudku (srov. kupř. usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2359/2015), nelze kvitovat takový postup odvolacího soudu, vychází-li při určení výše bezdůvodného obohacení fakticky stále (navzdor závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu zpřístupněnému mu v dřívějších kasačních rozhodnutích) z ceny pozemku hodnoceného znaleckým posudkem jako nezastavěného stavbou osoby odlišné od vlastníka pozemku, a v rámci své volné úvahy se přitom s uvedeným aspektem (zastavěností) nikterak nevypořádává (neuvádí žádnou další okolnost, z níž by mohla být obvyklá výše nájemného patrná).
Odvolací soud nadto opětovně nerespektoval judikaturu dovolacího soudu odkazovanou již v dřívějších zrušujících rozsudcích (reprezentovanou zejména usneseními Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, a ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012), pakliže výpočet výše bezdůvodného obohacení ustavičně váže k osobě předmětný pozemek užívající, ačkoliv Nejvyšší soud již dříve akcentoval nepatřičnost zohledňování skutečnosti, že uživatelem – obohacujícím se subjektem – je právě vlastník stavby na něm se nacházející.
Rovněž ve vztahu k namítaným vadám řízení odvolací soud opakovaně nesledoval závazný právní názor dovolacího soudu, nevypořádal-li se dostatečně (vzdor příkazu vyslovenému ve zrušujících rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 900/2012 i sp. zn. 28 Cdo 5012/2014) s žalovanou navrženými důkazy k učinění náležitých zjištění stran výše získaného majetkového prospěchu, a to především dalším znaleckým posudkem, přičemž za shora popsané situace lze odmítnutí žalovanou navrženého nového znaleckého posudku poukazem na jeho „účelovost“ jen stěží hodnotit jako procesně korektní, a své rozhodnutí tak zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.
S ohledem na předestřené je zřejmé, že dovolání bylo proti rozsudku odvolacího soudu podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. k jeho zrušení. Jelikož k uvedenému došlo proto, že ze strany odvolacího soudu nebyl respektován dříve vyslovený závazný právní názor soudu dovolacího, přičemž se jedná již o čtvrté kasační rozhodnutí v téže věci, nařídil Nejvyšší soud ve smyslu §243e odst. 3, věty první, o. s. ř., aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát Městského soudu v Praze (srov. obdobně kupříkladu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3641/2015, či ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 555/2016).
Odvolací soud je pak ve smyslu §243g odst. 1, část věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozsudku, jakož i v rozhodnutích předchozích vydaných v průběhu řešeného sporu.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 6. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu